Momenty roku 2018: Co nejvíc zaujalo redakci ctsport.cz?

Jiří Kalemba: Neuvěřitelný Shaun White a úžasný postup basketbalistů

Kromě senzačního zlata amerických curlerů mi z roku 2018 v paměti dlouho zůstanou dvě přímá sportovní svědectví. Tím prvním je zápis do olympijské historie v podání amerického snowboardisty Shauna Whitea, který v nejlepším finále, které se kdy jelo v U-rampě, získal své třetí zlato. Obdivuhodný byl hlavně způsob, jakým k triumfu došel. A pominu pro začátek fakt, že po neúspěchu v Soči už ho spousta odborníků odepsala.

Aby v závodě překonal fantastické skóre Japonce Hirana, zařadil do jízdy trik, který ho několik měsíců nazpět poslal z tréninku do nemocnice (62 stehů), a pak také kombinaci, kterou v závodě nikdy předtím neskočil. Výsledek? Dotknutí se hranice lidských možností na prkně a dopsání velkého příběhu. Nebo ne? Vždyť White seriózně koketuje se startem na skateboardu na OH v Tokiu.

Druhým momentem je odvážný nájezd Tomáše Satoranského v závěrečných vteřinách kvalifikačního zápasu s Ruskem. Satoranský jako správný lídr bere odpovědnost na sebe, zavěsí se do vzduchu a svým typickým floaterem 6 vteřin před koncem překlápí vedení na českou stranu. 8438 diváků v pardubické aréně exploduje nadšením. Vedení 80:78 vydrží až do konce i přes Švedův poslední pokus. Výhra se ukazuje jako klíčová pro historicky první postup samostatné české reprezentace na MS. To je vážně velká věc. Muži si na této akci zahrají po 37 letech. Takže Číno, v létě 2019 se těšíme!

Otakar Duben: Zlatý budíček a videorozhodčí středem debat

Takový budíček, jaký mi připravila v sobotu 17. února Ester Ledecká, si milerád znovu kdykoliv zopakuji, a klidně i v těch pět ráno. Co na tom, že tahle konjunkce planet a postavení hvězd už se nikdy nebudou opakovat a jízda nebyla rozhodně bez chyb. Tohle zlato, nejnečekanější a nejbláznivější zlato v historii našeho sportu, už Česku a hlavně Ester nikdy nikdo nevezme. A na světové úrovni se tomu možná rovná tak šokující prvenství rychlobruslaře Stevena Bradburryho ze Salt Lake City 2002. Sport je o příbězích, a tahle story bude žít ještě dlouho.

Kromě toho mi asi utkví v paměti jedna nekončící diskuse. Parafrází klasika - pořídili si video, ale koukali jim na to rozhodčí. Absence videorozhodčího, v jiných sportech dávno etablované součásti hry, dopalovala poslední roky nejen fotbalové fanoušky čím dál víc. Ostře sledovanou premiéru na vrcholné scéně si VAR odbyl na světovém šampionátu v Rusku a letos se s ním sžívá i domácí soutěž, byť tedy zatím bohužel ne na všech zápasech.

A volání po videu takřka okamžitě vystřídala kritika - sudí rozhodují alibisticky, konzultace zdržují hru, diváci přicházejí o bezprostřední emoce a tak dále. Realita je přitom taková, že padá víc gólů, navíc až na naprosté výjimky regulérních, a o emoce fanoušci rozhodně nepřicházejí. A hlavně, výrazně ubylo hrubých chyb a "zářezů" ze strany mužů (a ženy) s píšťalkou. No a že video zdržuje? Někdy ano, ale zejména tam, kde má rozhodčí špatný den a debatami s rozčilenými aktéry zápasu by strávil perných pár minut tak jako tak. Takže konzultace s videoasistentem mu alespoň dává šanci některé přehmaty neutralizovat. A to za tu chvilku napětí stojí, ne?

Jakub Vaněk: Druhé ranní hurá a jeden fotbalový večer v Londýně

Od půlnoci 24. února jsem v prázdné redakci sledoval, kterak Ester Ledecká píše historii českého i olympijského sportu. Do finále paralelního obřího slalomu na snowboardu vstupovala jako jednoznačná favoritka a enormní tlak způsobený senzačním zlatem v lyžařské super-G ustála s lehkostí sobě vlastní. Jako první žena v dějinách získala pod pěti kruhy dvě medaile ve dvou různých sportech a poslední víkend Her v Pchjongčchangu proměnila v oslavu možná neopakovatelného výkonu.

Kromě fenomenálního úspěchu zimní "obojživelnice" mám s rokem 2018 spojený mimo jiné osobní zážitek v Londýně, kde jsem měl možnost sledovat semifinále Evropské ligy Arsenal – Atlético Madrid a během tiskové konference položit otázku Arsénu Wengerovi. Vzhledem k faktu, že jsem se v redaktorské pozici ocitl na utkání prestižní fotbalové soutěže poprvé, nemůžu misi v anglické metropoli opomenout, a jako odchovanci SFC Opava mi nesmazatelně utkvěl v paměti také postup klubu po 13 letech mezi českou elitu.

Pavel Jahoda: Francouzský triumf… ale ten Real

Zimní olympiáda nabídla spoustu nezapomenutelných momentů a ještě o trochu výše je pro mě osobně fotbalové mistrovství světa, kde jsme viděli ve finále vítězství Francie nad černým koněm z Chorvatska. Les bleus v Rusku ukázali, že na velkých turnajích nevítězí krása, ale především skvělá organizace a týmovost, tudíž se, i když měli na víc, stali pro mě zaslouženými šampiony.

Přes to všechno je mým sportovním momentem roku něco jiného. Ne že bych chtěl snižovat důležitost obou sportovních svátků, ale vždy v člověku více zůstanou zážitky, které si prožije přímo na stadionu, u závodiště apod. Z tohoto důvodu pro mě opět vítězí finále Ligy mistrů, které se tento rok hrálo v ukrajinském Kyjevě.

Ten zápas měl tehdy vše. Fantastickou atmosféru v ulicích i na stadionu, krásné góly, velké příběhy (zranění Salaha či chybující Karius) a nakonec další vítězství Realu Madrid, který zdolal Liverpool a třetím triumfem v řadě znovu vylepšil svůj rekord. Tímto zápasem zároveň skončila ve španělském hlavním městě éra Cristiana Ronalda a kouče Zinedina Zidana.

Ondřej Erban: V hlavní roli City a Slavia v různých čínských rukách

Mistry světa se stali Francouzi, Ligu mistrů ovládl Real Madrid, rok 2018 ve fotbale ale podle mého patřil Manchesteru City. (A to přesto, že modrobílí vyhráli "pouze" anglickou Premier League a ligový pohár). Pep Guardiola totiž ze Citizens vytvořil tým, jenž nejenže pravidelně sbíral body za vítězství a bavil útočnou hrou, ale hlavně dokázal své výkony udržet na té nejvyšší možné úrovni prakticky po celý rok, a to díky preciznímu propracovanému systému, v němž každý zná svou roli a i ty největší hvězdy hrají s nasazením ve prospěch celku. Zároveň je však nutné nezapomínat, za jaké peníze Guardiola svou družinu sestavil, a že celý současný Manchester City je z velké části vlastně jen ambiciózním PR projektem šejků z Abú Zabí.

V našem domácím rybníčku se Manchesteru City nejvíce blíží pražská Slavia, a to jak předváděnou hrou na trávníku, tak poněkud kontroverzními vlastníky v pozadí. Pražané vystřídali během roku 2018 hned tři různé čínské majitele. Když už to vypadalo, že by čínská pohádka v Edenu mohla neslavně skončit poté, co se do problémů dostal první z orientálních majitelů klubu CEFC, zachránil Slavii státní gigant CITIC, který v listopadu nahradila společnost Sinobo. Fanoušci Slavie se tak mohou i nadále těšit z toho, že jsou jedněmi z mála Čechů, kteří profitují z – vůči Číně velmi vstřícné - hradní politiky.

Tomáš Řanda: Parta zlatých odpadlíků

Hokejový rok nabídl znovu mnoho zajímavých momentů. Tím nejpřekvapivějším byla ale bezesporu jízda nováčka NHL Vegas Golden Knights až do finále Stanley Cupu. Parta zlatých odpadlíků, jak se hráči tohoto klubu sami nazývali, vytvořila dohromady tým, který od začátku sezony až do konce tahal skutečně za jeden provaz.

Nechtěným hokejistům se nevěřilo, oni si přesto šli za snem udělat z nově vzniklé organizace konkurenceschopný celek. Nakonec sice nadějná cesta skončila těsně pod vrcholem, když se ze zisku stříbrného grálu radovali Washington Capitals s kapitánem Alexandrem Ovečkinem, přesto se stali Zlatí Rytíři coby nováčci ligy historicky nejúspěšnějším týmem ze čtyř hlavních severoamerických profesionálních sportů.

V současném sportovním světě, který se točí převážně okolo finančních možností klubů, je jejich počin nesmírně inspirující.

Jan Hlaváč: Dechberoucí představení Pastrňáka s Krejčím

Pár hodin spánku stačilo. Teprve ráno před důležitým zápasem přiletěli Davidové Krejčí a Pastrňák do Kodaně a večer už se proti Rusku rozhodli naskočit. Dobré rozhodnutí. Češi ve vyprodané aréně porazili odvěkého rivala v prodloužení 4:3 a pod všechny góly se podepsala právě zmíněná dvojice.

Světový šampionát sice nedopadl podle představ českých fanoušků, na toto dechberoucí představení bostonských medvědů se ale bude vzpomínat ještě dlouho. Obzvlášť na hru 22letého Pastrňáka se krásně dívá a jsem rád, že jsem jeho umu letos mohl být svědkem jak v Dánsku, tak v Bostonu. Tuzemský hokej má v NHL opět hvězdu toho největšího formátu.

Karolína Sochorová: Velký skok pro florbal a dallaský rozhovor

Praha přivítala po deseti letech florbalové mistrovství světa, pro mě jednoznačně největší sportovní akci tohoto roku u nás. Pro české barvy šampionát rozhodně neskončil podle představ, zopakování čtvrtého místa je zklamáním. Přesto si myslím, že právě turnaj v Praze posunul tento sport o velký krok kupředu.

Vkusně a kvalitně zorganizovaný šampionát předčil očekávání. Bavil fanoušky, překonal divácký rekord a všichni mohli sledovat florbal na světové úrovni. Musíme uznat, že tahle hra má před sebou v mnoha ohledech ještě dlouhou cestu, přesto si myslím, že letošní turnaj ukázal světu, kam se vyvinul sport, který často lidé nespravedlivě posílají zpět do hodin tělesné výchovy.

Největším osobním zážitkem ze sportovního světa pak pro mě byl rozhovor s útočníkem Radkem Faksou v texaském Dallasu. Povídání o životním příběhu a nelehké cestě za hokejovým snem stálo za to.

Petr Musil: Skvělý počin házenkářů, který se nemusí jen tak opakovat

V silném sportovním roce jejich akce zapadla. Mezi nejlepší trojkou kolektivů v anketě Sportovec roku čeští házenkáři chybí. Ovšem letos na mistrovství Evropy v Chorvatsku ve společnosti ryze házenkářských zemí s hvězdami typu Karabatiče nebo Hansena uhráli velký výsledek: šesté místo na Euru. Na šampionátu, který se díky kvalitě a konkurenci vždy staví nad ten světový.

Musíme jít za hranici svých možností. Tuto frázi strojově opakovali trenéři Daniel Kubeš a Jan Filip. Jejich svěřenci s prominutím až otravnou větu ale naplnili v každém utkání a za tu hranici šli. Díky týmové soudržnosti, střelecké formě Ondřeje Zdráhaly a talentovaného Stanislava Kašpárka i brankářským výkonům. Dařilo se až do takové míry, že Češi porazili i olympijské vítěze Dány.

Jsem rád, že jsem u toho byl. Nejen tato výhra, ale i šestá příčka v Evropě se zapíše do dějin české házené. Bez přehánění. Takový výkon se nepovedl ani generaci kolem Filipa Jíchy a dlouho se nemusí opakovat. Těžko uvěřitelný počin zvlášť vzhledem ke stavu české házené, která se v domácích soutěžích v některých ohledech stále vzdaluje profesionalitě…

Hynek Roleček: Duplantis – altius, altius, altius

Bývám zvědavý, jak se to vyvine. Jak se vyvine kariéra hvězdy, která se pomalu rozzařuje. Ve finále z toho nemusí být nic, něco jako blesk z fotoaparátu, jenž výbuch supernovy toho večera zvěčnil. Záblesk a pak už nic. Anebo naopak. Záblesk, který je jen začátkem dlouhého příběhu, který stojí za to si zapamatovat.

Po 12. srpnu roku 2018 jsem zvědavý, jak se to vyvine s Armandem Duplantisem. Tenhle osmnáctiletý Švéd má schopnosti na to, aby jednou překonal Sergeje Bubku. V Berlíně během jednoho večera třikrát vylepšil světový juniorský rekord a své osobní maximum o plných dvanáct centimetrů. Byl to neskutečný souboj. Jen o čtyři roky starší Rus Timur Morgunov také přeskočil laťku v šesti metrech, ale stačilo mu to jen na evropské stříbro. Atletika potřebuje nové Bolty a tahle bitva vypadala slibně.

Vojtěch Jírovec: Nejlepší běh

Eliud Kipchoge připravil svým fanouškům největší sportovní zážitek roku. Hned v okamžiku, kdy startér Berlínského maratonu závod zahájil, šel do čela a jeho odstup od ostatních se od té chvíle jen zvyšoval. Nikdo z těch, kdo v Berlíně běželi, však nebyl jeho soupeřem: tuto roli hrála grafika zobrazující Kipchogeho náskok na světový rekord.

Keňský vytrvalec zničil své vodiče, zabrat dal i chlapíkovi, který se mu staral o občerstvovací stanice. V cíli pak mohl se širokým úsměvem skočit do náruče svému trenérovi Patricku Sangovi. Byl to nejlepší běh, který jsem kdy viděl – byl to také nejrychlejší výkon ve "standardním" maratonu všech dob. Dokonalost má od letošního září hodnotu 2:01:39.

Jan Dvořák: Báječní Češi na létajících strojích

To, jak dokázal Martin Šonka v závěrečném závodě Red Bull Air Race v Dallasu udržet nervy a soupeře na uzdě, byla velká paráda. Český pilot v letecké formuli jedna, kde není čas na nic, protože každá setinka vteřiny tady znamená jako jinde minuta, získal poprvé titul. Šonka vyhrál čtyři z pěti závěrečných závodů a v tom posledním dokázal zahnat i hrozící deja vu z minulé sezony, kdy o titul přišel až v posledním letu. Bývalý stíhací pilot je tedy světovým šampionem a přitom zůstal pořád hodně příjemným chlapíkem.

Už roky se pohybuje ve světě, kde gravitace dostává jinou dimenzi. Libor Podmol je sice ve čtyřiatřiceti letech nejstarším účastníkem světového šampionátu ve freestyle motokrosu, ale mladým dravcům nedá nic zadarmo. To dokázal i letos, když obsadil třetí místo. Zdá se, že určitý syndrom vyhoření, s nímž se před nějakou dobou potýkal, už je definitivně pryč. "Pořád mě to baví," řekl jasně. Na příští sezonu také vyhlásil, že se chce znovu poprat o titul, a při tom, jak je v pohodě, ho budou muset letošní šampion Maikel Melero ze Španělska i druhý v pořadí Němec Luc Ackerman brát hodně vážně.

Markéta Uhlířová: Jméno Schumacher opět na titulních stránkách

Hned první sezonu ve formuli 3 zakončil Mick Schumacher titulem mistra světa. A syn motoristické legendy Michaela Schumachera bude stoupat ještě výš. Devatenáctiletý německý pilot má namířeno do elitní formule 1. V té se proslavil jeho otec Michael, který je díky sedmi titulům a řadě dalších rekordů nejúspěšnějším pilotem všech dob. Talentovaný Mick jde v jeho stopách, ale s rozmyslem – koncem listopadu si poprvé vyzkoušel vůz formule 2 a v této sérii bude závodit v další sezoně.

Podle prvních ohlasů je mladý pilot, který bude jezdit v barvách týmu Prema, z nového stroje nadšený. Po výborné sezoně začne i příští rok jako hvězda. V lednu se představí v Závodě šampionů po boku Sebastiana Vettela, který v minulosti Pohár národů vyhrál s Mickovým otcem Michaelem.

Ondřej Nováček: Co se nejvíc vryje do paměti?

Jednoznačně Karolína Erbanová. Tahle holka z Vrchlabí, která začínala na ledě s hokejem, na sobě opravdu tvrdě makala. Moc jsem věřil, že tu placku v Pchjongčchangu udělá, jenže co přišlo po vynikajícím olympijském bronzu, to nečekal snad nikdo.

Dva měsíce před svými šestadvacátými narozeninami Erbanová ukončila kariéru. Nebylo tajemstvím, že vztahy mezi ní a jejím někdejším trenérem Petrem Novákem jsou poté, co přešla trénovat do Nizozemska, resp. Polska, minimálně napjaté.

Erbanová následně uvedla, že ji měl sedmdesátiletý trenér ponižovat a jeho manipulativní a útočné chování ohrozilo poctivou přípravu. Novák to rezolutně popřel a prohlásil: "Pro české rychlobruslení je její konec každopádně ztráta." Nepochybně.

A tak zatímco Erbanová pověsila kariéru na hřebík, i když možná jen dočasně, Novák kandidující za hnutí ANO skončil v letošních senátních volbách v obvodu Chrudim až na sedmém místě. S vědomím jeho názorů, např. že současná svoboda projevu je v České republice příliš velká, to však určitě vadí daleko méně, než rozhodnutí dvojnásobné medailistky z mistrovství světa 2015.