Premiéra výborná, budoucnost ale nejasná. Být v Miláně a nehrát, to není pro mě, řekl Simič

Když před zápasem proti Dudelange na San Siru projížděla kamera řadou stojící základní jedenáctky AC Milán, fanoušci u televizních obrazovek mohli sledovat tradiční tváře jako Gonzalo Higuaín, Hakan Calhanoglu či Tiemoue Bakayoko. A pak se zjevila postava, která se v této pozici v soutěžním utkání v černočerveném dresu objevila vůbec poprvé: Stefan Simič.

Třiadvacetiletý stoper na tuto chvíli čekal od roku 2013, kdy přestoupil do milánské mládeže z Janova. Následovala hostování ve Varese, Mouscronu či Crotone, za které několikrát naskočil i v Serii A. Na soutěžní utkání v dresu milánského gigantu si však odchovanec pražské Slavie počkal až do 29. listopadu 2018.

A premiéra to byla velice povedená. Simič společně s velezkušeným Cristianem Zapatou předváděl ve středu obrany výborný výkon, za který si vyslechl chválu. Někteří ho dokonce označili za muže zápasu a český obránce nebyl daleko od toho, aby při premiéře dal branku. Po jeho hlavičce si míč nakonec do vlastní sítě srazil jeden z hráčů lucemburského týmu.

"Bylo by to samozřejmě hezké, ale kdyby to ten hráč netečoval, tak to ani gól není. Já věřím, že budou zápasy, kde si ještě nějakou branku připíšu," řekl Simič.

Vy jste se po té brance dostal do sporu s jedním z obránců. Věděl jste, že je to gól?

Ano, věděl jsem to hned. Proto jsem se taky do toho sporu dostal. Nemám nic proti agresivnímu a tvrdému fotbalu. Ani mi nevadí ostřejší fauly. Ale my dali gól, měli jsme se radovat a on chtěl vyvolat konflikt. Začal mě škrtit a kopat. To nebylo v žádném souboji, proto jsem měl takovou reakci.

Jak jste si tedy velkou premiéru v dresu AC Milán užil?

Bylo to super. Dlouho jsem na tu chvíli čekal, ale cítil jsem se připraveně. Od první vteřiny, co jsme se začali rozcvičovat, jsem se to snažil užít a dal jsem do toho maximum.

Nepociťoval jste nervozitu?

Ne, žádná nebyla. Šel jsem do toho stoprocentně koncentrovaný. Věděl jsem, co jsem pro tu premiéru udělal, co všechno fotbalově umím, takže jsem se cítil OK.

S čím vás do utkání poslal kouč Genaro Gattuso? Neměl nějaké specifické rady?

Dal mi nějaké taktické pokyny, ale nic speciálního. Popřál mi hodně štěstí a řekl, ať si ten zápas užiju.

Když se za utkáním ohlédnete, s vlastním výkonem jste byl spokojen?

Ano, hrálo se mi dobře. Bohužel jsme ale dostali dva góly, což jsem si nepřál. Ovšem se vším respektem k soupeři, my jsme daleko lepší a kvalitnější tým. Byl jsem si vědom naší síly a nepochyboval jsem o tom, že se zápas bude pro nás ještě vyvíjet dobře.

Zmínil jste dva inkasované góly. Lucemburský Dudelange je řekněme trpaslíkem, přesto chvíli dokonce vedl. Nezaskočili vás hosté trochu?

Já bych je úplně trpaslíkem nechtěl označit. Chovám velký respekt k hráčům Dudelange, jelikož se snažili hrát fotbal. Nenakopávali, nezdržovali. I když vyhrávali, tak pořád hráli kombinačně. Každopádně mě to nezaskočilo. Ve fotbale totiž může porazit každý každého. To, že v jednu chvíli vedli, se může stát. My jsme ale ukázali, proč jsme v AC Milán. Nepanikařili jsme a předvedli jsme naši sílu.

Četl jsem ohlasy na váš výkon a ty byly velice pozitivní. Dokonce se objevovaly hlasy, že jste byl muž zápasu. To se musí poslouchat pěkně.

To určitě ano. Vím, kolik mě to stálo úsilí, potu, krve a odříkání, takže pokud to dokáže ocenit někdo další, je to velké plus.

Jaké to bylo zahrát si mistrovský zápas na San Siru?

Je to jeden ze splněných snů. AC Milán je pořád jeden z nejlepších týmů na světě, i když s tím každý nemusí souhlasit. Pořád je to velkoklub, chodí sem nejlepší hráči a máme nejlepší servis.

Byl se na vás někdo z rodiny, kamarádů podívat?

Věděli to, ale můj táta má v současnosti zlomené koleno a praskly mu svaly v rameni, takže nemohl dorazit. Přijel ale můj bratranec, kondiční trenér se svojí rodinou a můj nejlepší kamarád s budoucí ženou.

Myslíte, že vám ten zápas může pomoci k více šancím?

Myslím, že ano. Záleží to hlavně na trenérovi, kolik mi dá šancí. Ale jak jsem hrál, tak jsem ukázal své kvality a je to nyní na něm, jestli mi dá příležitost v dalších zápasech.

Čekal jste na tu šanci poměrně dlouho. Nebyl jste z toho už psychicky dole?

Nebyl, jelikož mi pomáhají lidé okolo. Občas jsem byl zklamaný, ale pak jsem si uvědomil, kde jsem začínal, čím si musela projít moje rodina. Nejsem ve špatném klubu. Jsem v jednom z nejlepších klubů světa a sem se nedostane každý. Milion lidí by tady chtělo být. Pořád mě moji známí a rodina drží při zemi.

Když se bavíme o Evropské lize. Italské kluby často tuto soutěž nebraly příliš vážně, jak je to v případě AC Milán? Čeká vás ještě poslední zápas s Olympiakosem, kde bude potřeba pohlídat postup.

Pro nás je to velká soutěž, takže to bereme určitě vážně. Možná to bude znít namyšleně, ale do každého zápasu jdete s tím, abyste ho vyhrál. Proti komu hrajete, je jedno. Náš cíl je vyhrát každý duel a postoupit ideálně až do finále.

V lize jste v neděli nenastoupil, ale co právě Olympiakos. Mohl byste naskočit?

Moc bych si to přál, ale zatím nevím. Vrací se nám zranění stopeři do hry, například kapitán Romagnoli. Bude více hráčů. Jdu trénink od tréninku, nepřemýšlím dopředu. Takže uvidíme, jestli to dopadne dobře.

V létě trenér Gattuso říkal, že jste stoper číslo čtyři. Jaká je tedy vaše pozice nyní?

Momentálně jsem stoper druhý, třetí. Ale já neodehrál skoro nic. V můj neprospěch hrálo třeba to, že jsme teď hned hráli s Parmou. Já jsem skoro rok nenastoupil do soutěžního zápasu, takže nejsem v takové zápasové kondici, jako kdybych hrál pořád. Byl tady můj manažer a bavili jsme se s Paolo Maldinim a Leonardem. Oni si přejí, abych tu zůstal celou sezonu. Řekněme však, že nejsem někdo, komu se líbí být v AC Milán a nehrát. Preferuji hraní. Uvidíme, jak dopadnou jednání a kolik prostoru dostanu do 29. prosince.

A kdyby mělo dojít k vašemu odchodu. Chtěl byste jít na další hostování, nebo už raději přestoupit?

Mně to bylo vždycky jedno. Pro mě je nejdůležitější hrát. V současnosti budu bojovat tady, jelikož chci hrát co nejvíce za AC Milán. Musí to jít ale ruku v ruce. Nikdy se ničemu nebráním a nebudu. Uvidíme, až nastane přestupové období.

O vás se mluvilo i ve spojitosti se Slavií. Dokázal byste si představit nyní návrat do Česka?

Bylo to blízko, ale nyní myslím, že to není aktuální.

Co vlastně vy a reprezentace? Nemrzí vás, že kvůli malé vytíženosti nebojujete o místo na stoperu, které není v národním týmu úplně vyřešené?

Samozřejmě bych si přál hrát za reprezentaci, ale od toho jsou tam trenéři, aby nás nominovali, aby nám volali či mluvili s kouči v klubech, jakou odvádíme práci.

Takže trenér Jaroslav Šilhavý s vámi vůbec nemluvil?

Ne, nikdo se mnou nemluvil.

Vás v AC Milán vede Genaro Gattuso. Je stále takovým bouřlivákem, jakým byl na hřišti?

Je pořád bouřlivák. Možná i více, ale je v pohodě. Dá se s ním normálně mluvit. Při tréninku umí vysvětlit, co po vás chce.

Takže kdybyste ho měl srovnat s jinými trenéry, kteří vás v AC Milán vedli?

U něj je výrazné to, že za ním mužstvo stojí, což je nejdůležitější. Je znát, že ve fotbale dokázal velké věci a je to legenda klubu, mistr světa. Umí tým výborně stmelit a dostat z něj to nejlepší.

Největší hvězdou týmu je u vás v současnosti Gonzalo Higuaín. Jaký je?

Je to top hráč. Je na něm znát, že prošel Realem Madrid a že je jeden z nejlepších útočníků světa. Stačí mu málo. Je klíčovým mužem a můžete se na něj spolehnout. I když se nám nedaří, tak on tu jednu šanci dokáže proměnit nebo ji pro někoho připravit. Jako osoba je navíc strašně hodný.

Jak se brání na tréninku?

Nechci říct, že blbě. Ale je to těžké, když vezmete, jakou má kvalitu a že je náš nejdůležitější hráč. Kolikrát s ním nechcete jít do souboje, protože víte, že kdybych ho nakopl, tak nám to sníží o 30% kvalitu týmu. Nechcete mu ublížit, jelikož výsledek je na prvním místě.

Když se teď podíváme na italskou ligu, tam jste s AC pátí. Jak berete toto umístění?

Chceme víc, ale když se podíváte, jaké jsme měli zranění a jak zbytečně jsme prohráli některé duely, tak to mrzí. Jdeme zápas od zápasu a věříme, že se dostaneme na třetí, čtvrté místo.

Cítíte ale lepší formu, než byla na začátku roku, kdy AC poměrně ztrácelo?

Určitě. Mužstvo si na sebe muselo zvyknout. Přišlo dost nových hráčů, hodně klíčových hráčů se zranilo. Navíc program máme nabitý. Myslím, že teď máme určitě výsledky. Pořád jsme pátí, v Evropské lize jdeme ze skupiny, což byla jedna z důležitějších věcí.