Jak zatočit se zdržováním a simulováním fotbalistů? Řešením může být čistý čas

Vedeme? Úkol zní jasně: Válej se, kdo můžeš

Otázka čistého hracího času se šíří fotbalovým prostředím snad ještě pomaleji, než tomu bylo v případě videotechniky, která má posuzovat brankové a penaltové situace. Konzervativní funkcionáři organizace FIFA (a UEFA) dali v případě nápadu revize kritických situací pomocí kamerového systému jasně najevo, že změny a převratné novinky do fotbalu nezavádí zrovna s nadšením. Vše se navíc zdlouhavě vleče.

V poslední době se začalo proslýchat, že by hře jako takové ještě prospěl také přechod na čistý čas, kdy by se hrály dva poločasy po 30 minutách (čas by se zastavil pokaždé, když míč opustí hrací plochu nebo se hra přeruší). Ve fotbalových kruzích se ale myšlenka (společně například se zrušením ofsajdu nebo zavedením trestné lavice) střetla spíš s nepochopením.

A přitom by tato časová změna zametla s odpudivým divadlem jménem simulování. Ostatně, to je vedle otázky zdržování další fenomén, kterému FIFA jako zastřešující organizace světové kopané nevěnuje dostatečnou pozornost.

Když už rozhodčí přistihne herce při činu, ohodnotí jeho vystoupení žlutou kartou. Tím ale vše končí a hříšník zpravidla sáhne v jednom z dalších utkání dříve či později k repríze svého triku s hlavním cílem získat standardní situaci (včetně pokutových kopů), jak ukázal například Griezmannův načasovaný pád ve finálovém utkání proti Chorvatsku (u první branky).

Hra se tak neustále kouskuje, a to nejzřetelněji v závěrech duelů, kdy se jedno mužstvo snaží o srovnání výsledku, ale druhé (které vede) mu v tom brání všelijakými způsoby, často zejména těmi neférovými. Samostatnou disciplínou je pak zdržování právě prostřednictvím simulování, které s sebou přináší neutuchající debaty hráčů a slovní obstrukce.

Namátkově si vzpomeňme na svaleného Portugalce Pepeho ve skupinovém zápase proti Maroku, "umírajícího" Brazilce Neymara v osmifinále proti Mexiku nebo semifinálové etudy v podání Chorvata Mandžukiče (proti Anglii) a Francouzů Matuidiho s Mbappém (proti Belgii).

Závěry těsných zápasů se mění ve fotbalovou frašku

Zatímco známý hříšník Pepe předvedl další z trapných kousků, který není zapotřebí dále popisovat, a Neymarův výlev už byl propírán ze všech možných úhlů, tak velkým zklamáním je pak fakt, že se k podobným záležitostem uchýlili také zástupci obou finalistů.

Brzy po vstřelení vítězné branky v prodloužení v semifinále s Anglií "pocítil" Mario Mandžukič křeče v dolních končetinách. Poté, co mu hráči Albionu pomáhají po chvíli na nohy, se chorvatský útočník opět zapojuje do hry, načež po nezdařené útočné akci balkánského celku opět uléhá na trávník. Po uplynutí dalších desítek vteřin se nakonec zvedá a odkulhá ke střídání.

Zhruba pět minut poté zazní závěrečný hvizd zápasu a Mandžukič vyběhne s ostatními spoluhráči ze střídačky jako vyměněný do středu hřiště, přičemž po cestě nabere Modriče a klíčového muže šachovnicového výběru nese v běhu k fanouškům. Následně se po vzoru dalších Chorvatů pouští do oslavné "rybičky". Po nesnesitelných křečích ani památky.

Také Francouzi bránili hubený náskok proti Belgii i hereckými výkony. V hlavních rolích se představili Matuidi s Mbappém. Prvně jmenovaný středopolař si vyžádal ošetření v 81. minutě po skutečně nepříjemné srážce s Edenem Hazardem, kdy bylo prakticky jasné, že nebude v utkání pokračovat. Signalizace spoluhráče Umtitiho je jasná – chce to střídání.

Matuidi ale takticky pokračuje v zápase po 140 sekundách nečinnosti a po pouhých 90 vteřinách na hřišti se rozhodne, že si opět lehne. Tentokrát už nastává střídání, leč akt výměny hráčů trvá dalších 60 sekund... Celý proces s Matuidim tak zabere asi 200 sekund, kdy se nehraje.

Ačkoli rozhodčí nastaví v samotném závěru šest minut, podstatná porce času se opět prostojí. Pogba si dojde pro faul v 91. minutě a po pádu nezapomene odhodit míč rukou tak, aby k němu měli Francouzi co nejdál a hra se vlekla pokud možno co nejdéle. Míč následně "hledá" Mbappé a s Griezmannem prodlužují rozehrávku až na minutu od zapískání původního belgického přestupku.

Taškařici nasazuje korunu nejlepší mladíček turnaje, když se po chvíli dostane Mbappé s míčem do zámezí a basketbalovou fintou opět "nechtěně" odhazuje míč tak, aby se nedostal k Belgičanům snadno. Cestou zpátky o něj francouzský útočník ještě zakopne, načež od sudího vidí žlutou kartu. Dvě minuty z nastavení se prakticky nehrají a o jejich nahrazení si divák může nechat zdát.

Kapitola sama pro sebe bylo vystoupení francouzského obránce Hernandeze, který hned po prvním utkání základních skupin proti Austrálii na tiskové konferenci s úsměvem přiznal, že v duelu proti Socceroos svým pádům přidával. Podle jeho slov šlo o "součást podívané a zápasu" a nestydatě dodal, že "to také pomáhá ubírat více času, když vedete". Dodatečně ale potrestán nijak nebyl.

Za všechno může čas

Drahocennost času se ukazuje hlavně na konci utkání, kdy týmům takříkajíc teče do bot. Ale různých prostojů je v průběhu celého zápasu víc. Málokdo si tak uvědomuje, kolik minut čistého času se skutečně odehraje. Divákovi je prezentováno dlouhých 90 minut fotbalové dřiny, jenže realita je až zarážející.

Podle statistik Panini Digital se hrálo v základních skupinách šampionátu (48 utkání) v průměru pouhých 51 minut a 8 sekund. Ve vyřazovacích zápasech v neprodlužovaných duelech (celkem 11 z 16) byla čísla následující: v osmifinále 50:50, ve čtvrtfinále 51:20, v semifinále 58:30 a v bojích o medaile 52:57.

Průměrný hrací čas na šampionátu u neprodlužovaných zápasů (celkově 59 z 64) pak byl 52:57. Za zmínku navíc stojí fakt, že čistý čas finále mezi Francií a Chorvatskem se vyšplhal na pouhých 47:44. Letošní mistři se dostali v průměru na 50 minut čistého času hry. Jeden z nejzábavnějších zápasů, sedmibrankové osmifinále mezi Francií a Argentinou (4:3), trval jen 42:33. Ve všech údajích se samozřejmě počítalo i s nastavenými minutami na konci obou poločasů, kdy se duely hrají i 99 minut hrubého času.

S přechodem na zápas o 60 minutách čistého času by se tak zvýšila (pro některé paradoxně) hrací doba o několik minut, ve srovnání s posledně jmenovaným duelem nebo utkáním Maroko–Írán (nejkratší na šampionátu s časem 41:33) téměř o polovinu. Také v slovutné Premier League, kde se zdržování a simulování tolik nedaří, by diváci viděli fotbalisty v akci déle. V poslední sezoně hrály jednotlivé kluby v průměru 56 minut a 11 sekund.

Jelikož příklad Matuidiho z duelu proti Belgii není klasickým simulováním a původní zranění se dalo zajisté označit za bolestivé, návrat na hřiště a následné průtahy se střídáním už ale byly pravděpodobně cíleným kalkulem. Z tohoto důvodu se zřejmě nikdy nebude moct plně trestat simulování dodatečně, aby nedocházelo ke křivým nařčením.

V případě, že by se ale zavedl čistý čas, zdržování v jakékoliv formě by postrádalo smysl a ubylo by trapného simulování. Zcela se však zřejmě nikdy nevymýtí, pokud se nezmění myšlení samotných fotbalistů.