Německá preciznost jako by se vytratila. Ale Berlín má vždy kouzlo, říká komentátor ČT Lukšů
Zdaleka ne všechno na mistrovství Evropy v atletice běží podle obvykle dokonale narýsovaných německých plánů. Pro Berlín má ale přesto komentátor ČT David Lukšů slabost. Před devíti lety to tu pro něj byla první velká atletická událost a teď se vrací na místo činu. Krásné místo činu. Olympijský stadion má za jeden z nejlepších atletických stánků na světě. Za ta léta se v atletice hodně změnilo, vyzkoušelo a zdaleka ne všechny inovace považuje Lukšů za šťastné. Na prvním místě by měli podle něj být sami atleti.
Už jsi absolvoval několik vrcholných šampionátů, jako jsou mistrovství světa nebo Evropy. Víš, na kolikátém už jsi? Vedeš si statistiku?
Kolik těch šampionátů přesně je, nevím, ale vím, že tady jsem začal. V Berlíně to byla moje první velká atletická štace, před devíti lety na mistrovství světa právě tady na tomhle nádherném stadionu. Nikdy na to nezapomenu, protože to byl šampionát, na kterém padaly světové rekordy Usaina Bolta. Byl nádherný – atmosférou, vším. Úplně jsem tomu propadl a je úžasné, že se sem můžu vrátit. Je tu genius loci, člověk si vybaví zážitky, které tu prožíval před devíti lety. A když se k tomu přidá nádherná historie, která se tu psala – Jessie Owens, Luz Long a podobně, tak mi z toho běhá mráz po zádech.
Každé město, každá akce tohoto druhu má svá specifika. Čím je charakteristický Berlín?
Nádherný stadion. Považuju ho za možná vůbec nejkrásnější atletický stadion, který jsem kdy poznal. Je to dané historií, ale zároveň je to takový uzavřený kotel, který když se zaplní 70 tisíci diváky, tak je to opravdu elektrizující. Letos tu není taková atmosféra jako před devíti lety, třeba ještě zhoustne, ale i tak je vynikající. Líbí se mi prvek toho, že Němci dokázali spojit historii se současností. Využili ho k tomu, aby mohl dál žít. Hrají tady fotbalisti Herthy Berlín, konají se tu špičkové akce. Když si člověk uvědomí, že je to stadion z roku 1936 a zase se tolik nezměnil, je to neuvěřitelné.
A co organizace?
Letos to trošku hapruje. Tradiční německá preciznost jako by se někam vytratila. Jsou tu obrovské problémy s informačním systémem, internetem, který asi organizátoři úplně nenastavili na počet lidí, kteří se budou chtít připojit. Špatné je to při komentování, když člověk musí sledovat několik disciplín a potřebuje hned vědět aktuální umístění, ve vícebojích aktuální body, ťuká jako blázen do informačního systému na dotykovou obrazovku a ten buď nic neukáže, anebo úplně zamrzne a mlčí, takže je to boj. Berlín bude mít ale vždycky kouzlo, proto jsem shovívavější. A Němci jsou skvělí fanoušci.
A pak tu byly ještě problémy s akreditacemi…
Fakt je, že jsem byl posledním členem výpravy České televize, který obdržel akreditaci. Přestože naše produkce dávala půl roku dopředu údaje organizátorům k dispozici, tak to německá policie začala prověřovat na poslední chvíli. Ještě v pondělí, když byl kvalifikační den a mistrovství se rozjelo, neměl jsem akreditaci. Měl jsem jen day pass, provizorní věc, která je určena pro techniky, kteří tu stavějí aparatury nebo zázemí pro komentátory. A teprve ten den večer jsem nakonec akreditaci dostal, a to jsem si ji ještě musel vyprosit, protože to tam už rozpouštěli. Byl jsem poslední, ale zaplaťpánbůh za to. Už jsem si připravoval scénáře, že bych se díval v televizi.
První šampionát v roce 2009, teď se píše rok 2018. Máš pocit, že se za těch devět let tvoje práce změnila?
Myslím, že se to změnilo hodně. Třeba ještě sociální sítě nebyly tak daleko, informační tok nebyl tak silný, jako je teď, kdy má člověk daleko větší možnosti, než měli komentátoři v minulosti. Ale tytéž možnosti mají všichni fanoušci a tím pádem i na komentátora vzrůstají nároky. Jakákoli chyba je okamžitě odhalena, takže příprava musí být daleko pečlivější. Člověk musí víc vybírat zdroje, kterým lze věřit a kterým ne. Celkově se všechno zrychlilo.
Teď zažíváme podruhé možnost mít tu přenosový vůz a míchat své zájmy do mezinárodního přenosu, což jsme třeba před devíti lety nemohli. Jsou tu aplikace, které umožňují živé streamování rozhovorů. I na minulých šampionátech jsme to využívali. Třeba na zmíněném šampionátu v roce 2009 jsme se střídali. Jeden z komentátorů byl jako reportér a lovil sportovce. Tehdy jsme snad ještě točili na beta kazety, které se složitým způsobem převáděly. Bylo tu finále oštěpu žen a Bára Špotáková získala medaili a my jsme to neměli jako letos, kdy máme pozici mezi reportéry. Byla tady jedna patřící EBU, kterou jsme si pronajali na určitý časový úsek, a když se to nestihlo, tak zkrátka propadla. Zoufale jsem na té pozici čekal, jestli Bára Špotáková stihne doslavit svou medaili, protáhl jsem ji přes fanoušky přímo k nám, aby nešla špalírem dalších novinářů. Asi minutu před koncem slotu, který jsme měli, to vyšlo. Servis, který dnes můžeme nabídnout, je daleko kvalitnější a kompletnější.
Pociťuješ za ty roky už rutinu, anebo tě stále něco překvapuje?
Člověk se stále učí. Atletika je neskutečně košatá záležitost. Zažili jsme toho spoustu a pokaždé se objeví nějaká nová situace, jako třeba teď v sedmiboji, když se objeví oštěpařka, která hází pokus navíc, a než se člověk dobere tomu, co je příčinou, chvíli to trvá. Ale myslím si, že nikdy v životě nedojdu do bodu, kdy bych měl pocit, že všemu rozumím a všechno znám. V atletice to platí dvojnásob, neustále přicházejí překvapení, něco, co překvapí všechny, i ty starší.
Jak se za ty roky atletika proměnila? Ozývají se hlasy, že z podniků podobného typu se stává víc show pro diváka, než aby byl výkon atleta na prvním místě. Jak se na to díváš?
Zaznamenal jsem tyto kritické ohlasy a v některých momentech si opravdu myslím, že je to za hranou. Vedení světové i evropské atletiky ve snaze udržet se v kontaktu s těmi nejpopulárnějšími sporty vymýšlí různé věci, ale moc z nich podle mého názoru nefunguje. Třeba letos v Birminghamu udělali výškařský závod, kdy zároveň skákali muži a ženy a ještě to doprovázeli hudbou. Byla to taková diskotéka, ale výkonům to neprospělo. Všichni, kteří se toho závodu zúčastnili, to kritizovali. V Diamantové lize byly pokusy umožnit postup v závodě jen těm nejlepším. Většinou to vedlo k tomu, že kdo vedl, tak svůj pokus ani neabsolvoval. Nebo při běžeckých závodech se zkoušelo to, že odpadne poslední, nebo skokani měli k dispozici jen tři nezdařené pokusy. Konkrétně v těchto závodech, jako jsou hod oštěpem nebo vrh koulí, kdy se vymýšlelo, že do poslední série jde jen top čtyřka, tak je to úplně proti smyslu atletiky a bere jí to největší kouzlo. V poslední sérii, kterou sledujeme živě, se může i osmý stát vítězem. Když jsou tam jen čtyři, kouzlo obratu úplně odpadá.
Napadá tě nějaká inovace, která by atletice svědčila?
Docela by se mi líbilo, že by závodníci do závěrečné disciplíny sedmiboje nebo desetiboje mohli vybíhat podle handicapů, které by se podobně jako v moderním pětiboji přepočítaly. Bylo by to přehlednější pro diváka. Kdo doběhne první, je vítěz.
Ku prospěchu by hlavně bylo, kdyby se více myslelo na atlety. Člověk slyší, že někde atlety nechají rozcvičovat v chladné místnosti, jako letos v Birminghamu. Organizátoři by měli dbát, aby atleti byli v pohodě, a pak budou závody kvalitnější. A také by pomohlo, kdyby se zapracovalo na televizním ztvárnění atletiky. Konkrétně Diamantová liga by měla být výkladní skříní. A je to tristní záležitost. Každý mítink je úplně jiný, pojetí režisérského záměru kompletně jiné. Mělo by se to sjednotit a udělat kvalitní televizní produkt typu Ligy mistrů.
Když jsme u inovací. Teď se poprvé atletický šampionát na dálku spojil s dalšími mistrovstvími Evropy v Glasgow. Co si o tom myslíš?
Je to nonsens. Nevím, jaká byla motivace atletiky, ale myslím si, že tento sport s tradicí mistrovství Evropy od třicátých let se nepotřebuje spojovat. Pro menší sporty, které nejsou tak viditelné, to je v pořádku, ale jestliže je atletika brána jako součástí mistrovství Evropy, které je v Glasgow, úplně na jiném místě tisíce kilometrů daleko, je to úplný nesmysl. Navíc se to možná podepsalo i na tom ne úplně technicky dobrém zvládnutí, když jsou výsledky propojené a celkově to nefunguje. Těžko se dočkáme nějakých Her Commonwealthu, které mají obrovskou tradici. Bylo by lepší zapracovat na produktech, které tady už jsou, a udělat je líp.
Odkomentoval jsi toho už hodně, řadu nejen českých medailových úspěchů a mnoho skvělých výkonů. Máš nějaké nesplněné sny, něco, co bys ještě rád na komentátorské pozici zažil?
Nemám. Je takové klišé, které říkají sportovci: jdu závod od závodu. Ale musím říct, že mě baví komentovat závody s českou účastí i bez ní. Na atletice je fascinující, že tam člověk ani nemusí mít svého závodníka, aby byl nadšený z výkonu. A není to jen Usain Bolt. Vždycky je výjimečný zážitek, když můžete být svědkem nějaké převratné události. Rád bych se dočkal toho, aby česká atletika měla hvězdy, které navážou na slávu minulosti. A doufám, že atleti najdou podobnou hvězdu, jakou byl třeba Usain Bolt, a že jich bude víc. Osobnost, která strhne davy. Ten sport by to potřeboval. I kvůli tomu, že dnešní svět je trochu povrchní a už tolik neřeší výsledek a kolikrát hraje roli faktor x. Přál bych nejen atletice, aby bylo toho faktoru x ještě víc, než je teď.
Vraťme se ještě k probíhajícímu mistrovství. Která ze soutěží tě nadchla a na kterou se obzvláště těšíš?
Nadchl mě sedmiboj Katky Cachové. Vždy mě nadchne, když jde sportovec za vlastní limity. A když v takhle náročném závodě dokáže disciplínu co disciplínu skvěle závodit. Osobně se mi líbily i překážky. Snoubí se tam rychlost s technickou zdatností. Těžko vybírat. Myslím, že sportovně, na rozdíl od té organizační stránky, bude tenhle šampionát dobrý. Nepadnou tu sice světové rekordy, ale atmosférou i tím, co se stane v poli, to bude stát hodně vysoko.