Lindsey Vonnová: Pomlácená lvice je hladová jako nikdy předtím

Tři týdny před začátkem sezony 2017/18 stojí Lindsey Vonnová v kostele a po tváři jí tečou proudy slz. V pravé ruce mobil, ve kterém má záchytné body své řeči, v levé několik zmuchlaných kapesníků.

Tohle mrazivé listopadové ráno není jen čtyřnásobnou vítězkou celkového hodnocení Světového poháru, Světovým sportovcem roku 2011 nebo hvězdou obálek časopisů. V kazatelně stojí jako nejstarší vnouče Dona Kildowa, veterána z korejské války, který zemřel před deseti dny. Byl to právě děda Don, který přivedl celou rodinu k lyžování. A byl to on, kdo na svoji vnučku přenesl neúnavnou pracovní morálku. "Spřátel se s bolestí, protože tě bude provázet celý život," často říkával Lindsey.

Dva dny před jeho smrtí s ním mluvila naposledy. Řekla mu, že ho miluje a jak moc jí chybí. On jí odpověděl, že na ni nemůže být více hrdý. A najednou byl pryč. Vonnová zůstala sama, v dědově malém domovském městečku hledající to, co se jí celý život snažil předat: sílu.

Ve Světovém poháru si připsala 81 vítězství, více než jakákoliv jiná žena. Zotavila se z devastujících zranění kolen, přetržených vazů, rozdrcených a zlomených kostí. Překonala i rozpad manželství a složitý vztah se svým otcem. To vše na cestě za tím stát se nejlepším lyžařem všech dob.

Teď ale nemůže utéct do hor. Poslední rána osudu je stále čerstvá a slzy se jí derou z očí. Její hlas se láme. Vzpomíná na všechna ta letní odpoledne, která strávila se svým dědou. Děkuje mu, že ji naučil se nikdy nevzdávat. A přísahá, že následující sezonu, včetně olympijských her, věnuje jeho památce.

Motivace je obrovská, v případě Lindsey Vonnové se však nikdy nic nerodí lehce.

11 dní po pohřbu sedí ve svém domě v Coloradu s milovanou fenkou Lucy na klíně. Stále nemůže o svém dědovi mluvit bez toho, aby začala plakat. Trvá však na tom, že v horách našla ztracený mír a klid. A že na lyžích se cítí nejlépe za poslední roky.

Její cíle jsou ty nejvyšší, stát se nejlepším lyžařem všech dob. To znamená přidat v Koreji další zlaté medaile a zlomit Stenmarkův rekord 86 vítězství ve Světovém poháru. "Musím to dokázat. Dokud ten rekord nepřekonám, tak s lyžováním nekončím. Nechci být nazývána nejlepší lyžařkou, chci být nejlepší ze všech. Druhá místa pro mě nejsou."

Právě tohle sebevědomí jí přineslo už tolik úspěchů. Její dům vypadá pomalu jako lyžařské muzeum, Lindsey si nechává každou cenu, i když byla jenom za účast. Tedy skoro každou. O dvě krávy, které vyhrála ve Val d’Isere, se jí stará v Rakousku kamarád. Vypadá jako žena, která má všechno. Přesto často zápasí s depresemi.

"Když jsem na sjezdovce, jsem nedotknutelná. Jsem tvrdá, soustředěná a hrozně si věřím. Mimo trať s tím mám problém, chybí mi sebejistota. Při závodě je to jiné, tam se cítím sebevědomá až až," směje se. "Možná právě proto lyžování tolik miluji…"

Stačí 100 vteřin nové sezony a sebevědomí je pryč. V Lake Louise udělá čtyři branky před cílem chybu a končí v ochranné síti. Poslední roky jde o známý obrázek. "Občas se možná snažím až moc," říká po osmém DNF za poslední dvě a půl sezony. "Jezdím zatáčky na hraně, je to buď výhra anebo nehoda. Většinou dokážu tu hranici najít, ale občas…" Jakmile se jí ujmou lékaři, má jediný dotaz: "Kdy se budu moci vrátit na start?"

Její koleno vypadá jako balon, přesto v sobotu závodí znovu a v neděli rovněž. A opět to skončí pádem. Její vazy i kosti jsou tentokrát v pořádku. Pořádnou ránu ale utrpělo sebevědomí. Proto zvedne telefon a zavolá muže, který byl jednu dobu tím posledním, koho chtěla vidět v cíli. "Tati, přijedeš za mnou do Evropy?"

Alan Kildow junior byl americký juniorský šampion ve sjezdu a toužil po účasti na olympijských hrách. Když mu bylo osmnáct, zranil si koleno natolik vážně, že nemohl se sportem pokračovat. Snu o olympijských hrách se ale nikdy nevzdal. Akorát ho nyní snil skrze své děti. Lindsey proto postavil na lyže už jako batole. V pěti letech závodila a v deseti rozdávala první autogramy. Vše bylo podřízeno tomu, aby startovala na olympijských hrách v Salt Lake City.

I proto se rodina přestěhovala z Minnesoty do hor. Nákladný koníček rodinu finančně vyčerpával, děti doma spaly na zemi, potraviny se kupovaly výhradně ve slevě. V tu chvíli mladá Lindsey věděla, že nemůže neuspět. Zklamat rodinu.

Celý plán fungoval. Sedmnáctiletá Vonnová se v Salt Lake City šestým místem stala nejúspěšnější lyžařkou v historii USA. Potkala zde ale také svého budoucího manžela Thomase Vonna. Začátek manželství však znamenal bouřlivý konec vztahu s otcem. Následujících devět let, než se s Vonnem rozvedla, spolu vůbec nemluvili a Alan tak nemohl sledovat největší úspěchy své dcery z bezprostřední blízkosti. Teď ale s Lindsey je. Namísto na stupních vítězů ji však pozoruje v bolestech na podlaze přívěsu. Ve Švýcarsku se totiž opět zranila. Tentokrát to odnesl jeden z obratlů.

"Vždycky když se zraním, myslím na svoji maminku. Vidím tak věci v jiné perspektivě," vzpomíná Vonnová na svůj příchod na svět, který málem skončil velmi tragicky. Její matka totiž krátce po porodu dostala mrtvici a polovina jejího těla ochrnula. Díky složité rehabilitaci se sice vrátila k normálnímu životu a porodila další čtyři děti, dodnes má ale problémy s chůzí. "Ona a děda mi vždycky dávali sílu se vrátit."

Není to ale jen zranění, co momentálně Lindsey ničí. Před sezonou se nechala slyšet, že nepřijme případné pozvání Donalda Trumpa do Bílého domu a příznivci prezidenta jí to dávají pořádně sežrat. "Karma je svině," radují se po jejích pádech. A někteří jí i vyhrožují smrtí. "Jedna z nejtěžších etap života," přiznává lyžařka. A znovu přicházejí i deprese…

Jako už tolikrát se ale i nyní dokáže vrátit. Týden před Vánoci vítězí v oblíbeném Val d'Isere a na tváři se jí opět objevují slzy, po dlouhé době ale z radosti. Zdravá je prý tak na 50 až 60 procent. I tak se ale může stále řadit mezi nejlepší lyžařky na světě. A to je pro ni před olympijskými hrami ta nejlepší zpráva.

První korejská kapitola pro ni nedopadne podle představ. Závod super-G sice rozjela skvěle, velká chyba v poslední zatáčce ji však odsouvá mezi poražené a už jen ze zákulisí sleduje triumfální jízdu Ester Ledecké. Nezlomí ji to. Mise pokračuje. Stále má před sebou sjezd, ve kterém se cítí nejlépe. Osm let čekala na další start pod pěti kruhy a nehodlá odejít s prázdnou. Tak to ostatně slíbila v listopadu v kostele.

Až bude stát na startu finálového sjezdu, její děda bude s ní. Jeho popel si totiž nechala uložit do speciálního přívěsku, který se jí nyní houpe na krku při každém závodu. "Vím, že to asi bude můj poslední olympijský start. Vsadím vše na jednu kartu. Bude to zlato nebo h*vno. Dám do toho úplně všechno."