Momenty roku 2024: Co nejvíc zaujalo redakci ctsport.cz?

Hynek Roleček: Šichta u Trocadéra a český příslib

Dovolím si jednu osobnější vzpomínku. Chvíle soustředění, klidu, jen přivřít oči a nasávat jemně chvějící se vzduch pařížských Her – chvíle v zahradách na Trocadéru. Mezitím se kdesi v ulicích metropole potkávají cyklistky v hromadném závodu. Strašná šichta je to. Výstupy po kostkách na Montmartre a pořád dokola. Slunce pálí, diváci se baví, závodnice ze sebe vydávají všechno. Na Trocadéru jemná nervozita ve stínu věže ze železa. A pak to přijde.

Američanka Kristen Faulknerová uprchla všem favoritkám a vyhlížela vavříny, mladá Češka Julia Kopecký dojela šestatřicátá a dlouho oddychovala. Z mumraje olympijské tratě, kterou lemovaly desetitisíce nadšených fanoušků, se vrhla do další neskutečné vřavy – novinářské.

Bylo složité se k usměvavé a optimisticky vyhlížející talentované sportovkyni prodrat. Slovy klasika, stál jsem bezmála na jedné noze, a to ještě ne na své, ale úsměvy ženy v pruhovaném národním dresu, která měla v nohách možná nejtěžší závod kariéry, byly za odměnu. Jeden miniaturní dílek mozaiky sportovního roku 2024: čirá radost, obrovský příslib, okamžik, který přetrvá – i když nejde zrovna o medaile. Zatím.

Ondřej Nováček: Tři velké akce – osobně a intenzivněji

Nebývá lehké dát dohromady osobní výběr za celý rok, natož když ten uplynulý byl rokem supersportovním, jak jsme ho u nás na ČT sport nazvali. A kromě toho to byl rok, kdy jsem měl tu velkou radost a čest u řady velkých akcí osobně být. Když to má člověk takříkajíc na talíři, prožívá to pak naprosto jinak. Intenzivněji.

Začalo to světovým biatlonem v únoru, kde řádil Johannes Thingnes Bö, pokračovalo to červnovým mistrovství Evropy ve fotbale, kolem kterého se zase sešla výborná parta kolegů. Finále v podobě letních olympijských her v Paříži bylo nejmocnější, nejen díky mnoha zážitkům, ale také kvůli pracovním výzvám. A sledovat družstvo českých kordistů, kteří si v úžasných kulisách Grand Palais dokráčeli pro bronz, to bylo skutečně něco mimořádného.

Vojtěch Jírovec: Pogačarova hravost

V obrovské konkurenci všech sportovních událostí tothoto roku mám za to, že všechny zastínil Tadej Pogačar. A nejen proto, že po šestadvaceti letech dokázal vyhrát v jedné sezoně Giro d’Italia a Tour de France. 

Dokonce ani proto, že se stal také mistrem světa a zvítězil na dvou monumentech. Ne, tím hlavním důvodem je jeho naprostá lehkost, hravost a bezelstná radost z pohybu a závodění. Máloco mě letos nabíjelo optimismem tolik jako sledování Tadeje Pogačara zrovna se rozmýšlejícího, kam že zase pojede.

Otakar Duben: Macíkovo vítězství na Dakaru

Zkusím vykročit mimo hlavní sportovní proud, za zvukem motorů a vůní vysokooktanového benzinu. Nemohu vynechat vzpomínku na třicáté výročí smrti legendárního formulového jezdce Ayrtona Senny. Byť jsem vlastně neviděl žádný jeho závod ani v televizi, dodnes si pamatuji, jak jsem předčasný skon svého prvního dětského sportovního hrdiny jako devítiletý kluk obrečel.

A s první polovinou devadesátých let mám spojenou i další motoristickou postavu. Vousatého chlapíka, který ve staré tatrovce každý rok po Vánocích jede přes saharskou poušť až do bájného Dakaru. Od posledního triumfu nezapomenutelného Karla Lopraise ale česká vlaječka v listině vítězů slavné rallye chyběla. To se změnilo až letos. V posledních letech nejlepší český kamioňák Martin Macík se do čela Dakaru dostal v maratonské šesté etapě a ve svém životním závodě už před sebe nikoho nepustil. Snad se dalšího českého pouštního triumfu dočkáme dřív než za 23 let.

Tomáš Řanda: Domácí zlato a NHL Global Series

Domácí hokejové mistrovství světa se povedlo nad očekávání. Ačkoli se dopředu nabízelo překonání návštěvnického rekordu, čeští reprezentanti povýšili šampionát v Praze do kategorie nezapomenutelných. Cesta národního týmu až k zisku zlatých medailí doma po téměř čtyřiceti letech, kdy se v hlavním městě radovalo Československo v roce 1985, byla ohromným zážitkem a jsem nesmírně rád, že jsem u toho mohl být.

Zámořská NHL se v rámci projektu Global Series vydala opět po roce do Evropy, nezamířila však do Paříže, jak se spekulovalo, ale vrátila se do Prahy. New Jersey Devils a Buffalo Sabres nabídli na začátku sezony nejen českému publiku znovu ten nejlepší ligový hokej na světě a celá akce potvrdila, že se s tuzemskou metropolí dlouhodobě počítá. A my, všichni hokejoví fanoušci, bychom za to měli být vděčni.

Jakub Vaněk: Slzavé údolí v Málaze

Sportovnímu super roku bezesporu vévodilo zlato hokejové reprezentace na domácím mistrovství světa v Praze a medailová zápolení českých olympioniků v Paříži, ale pro svou vzpomínku jsem si zvolil loučení tenisového velikána Rafaela Nadala.

Ač jsem dlouhodobě sympatizoval spíše s Rogerem Federerem, zápal pro hru, lidskost a enormní vůli se za jakékoli okolnosti nevzdat jsem u antukového krále obdivoval. Když jsem v listopadu skrze televizní obrazovku sledoval na Davis Cupu v Málaze ryzí emoce tisíců fanoušků z celého světa i samotného rodáka z Manacoru během bezmála patnáctiminutového proslovu na kurtu, neubránil jsem se slzám také.

Fakt, že jsem dvaadvacetinásobného grandslamového šampiona nikdy neviděl hrát naživo (i když jsem kvůli němu dvakrát vyrazil na turnaj ATP do Barcelony, z něhož se bohužel pokaždé těsně před startem ze zdravotních důvodů odhlásil), mě velmi mrzí.

Petr Musil: Nezapomenutelný turnaj

Impozantní zlatá cesta k titulu mistrů světa. Ve čtvrtfinále čekal české hokejisty soupeř, který to na ně v Praze v klíčovém utkání turnaje vždy uměl. Americké prokletí zlomeno. V semifinále proti nim stálo hvězdami nabité Švédsko. Suverénní výhra 7:3. A ve finále nepříjemné Švýcarsko. Vítězný zlatý gól vystřelila stylově hvězda David Pastrňák.

Záruba a Voráček o české cestě ke zlatu i komentování:

Český tým získal zlato po dlouhých 14 letech a navíc po necelých 40 letech doma, od Prahy 1985. Pamatuji si, že těsně před koncem finálového utkání jsem jen nevěříčně sledoval skákající arenu kolem sebe, pořád mi nedocházelo, čeho jsem svědkem. Ten turnaj měl všechno. Byl to velký zážitek se skvělou partou kolegů. I po letech se bude vzpomínat, jak výjimečný byl.

Ondřej Erban: Rok fotbalové Sparty

Ač se to v prostředí české sportovní žurnalistky příliš nenosí, nemám problém přiznat, že i já jsem někdy jen fanouškem, což platí zejména o fotbalové Spartě. A proto jsou mé největší sportovní zážitky letošního roku spojené právě s letenským klubem. Když Sparta nejdříve suverénně dokráčela k obhajobě titulu, aby následně po dvaceti letech postoupila do Ligy mistrů, byl to bez nadsázky splněný sen.

A musím říci, že v té chvíli, tedy na konci srpna, jsem měl pocit, že je splněno. Co víc si přát? Bohužel podobně se zřejmě cítili i lidé ve Spartě, a tak přišla tak hluboká herní i výsledková krize, že Letenští de facto přišli o šanci na titul už na podzim a i zápasy v Lize mistrů byly až na výjimky spíše trápení než pozitivní zážitek. Poslední tři ligová utkání dala alespoň jakous takous naději, že v příštím roce by mohlo být lépe. Tak uvidíme, necháme se překvapit…

Jan Dvořák: ŽIVĚ je to zkrátka zážitek

Sport a naživo, to je oč tu běží. Atmosféra při vrcholných akcích je nepřenosná. Stejně tomu bylo i 18. června v Lipsku, kde fotbalová reprezentace na Euru hrála s Portugalskem. Takže favorit byl jasný a na hřišti to potvrzoval, i když to nakonec stvrdil až Conceicao v nastaveném čase – 2:1 pro Ronalda a spol. I přes porážku to bylo jako na většině velkých sportovních akcích příjemné pro obě strany.

Sraz příznivců českého týmu a pochod ulicemi na stadion. Sice za asistence policie (i české), ale bez problémů. Skandování, úsměvy a podpora místních, pohoda, ale i hurónský pískot na chlápka, který z domu u stadionu mával ruskou vlajkou. Před Red Bull Arenou pak free zóna: pivko, jídlo, muzika, suvenýry, fanoušci v dresech. Někteří čeští i v těch Ronaldových a s tím, že budou fandit oběma stranám (ideální, protože nemůže přijít zklamání). Nakonec u českých příznivců trochu zklamání z porážky a výkonu bylo, ale i tak to stálo za to. Kdo to nezná, ať to zkusí. Protože bez fanoušků je sport i v televizi bez toho hlavního.

Barbora Peštálová: Olympijský zázrak našich mušketýrů

Těžko se mi vybírá jedna událost, která by předčila ty ostatní. Přeci jen naši reprezentanti a reprezentantky opět pokořili neuvěřitelné mety a v nás všech dokázali znovu vyvolat ten příjemný pocit hrdosti. A to nejen v situacích, kdy se dařilo, ale i těch, kdy se zkrátka správně sportovně nic nevzdalo.

Přesně to mě na kráse sportu baví asi nejvíce: že ať jsme každý, jací jsme, v takových chvílích dokážeme přát ostatním to nejlepší a mít z toho čirou radost. Ať už se bavíme o domácím hokejovém šílenství, tenisové wimbledonské a olympijské pohádce, či fandění paralympionikovi ve StarDance.

Pokud bych však měla opravdu vypíchnout jednu svoji osobní vzpomínku, která mi z letošního roku utkvěla nejvíce v paměti, je to olympijský šermířský zázrak. Jak jsme s napětím doma sledovali každý krok, pohyb i zásah našich "mušketýrů" a jak mi po bronzovém jásotu ihned proběhl v hlavě dědeček, šermíř tělem i duší, který by si více než samotný úspěch užíval to, že i jeho sport dokáže znovu Česko postavit z gauče na nohy.

Jan Horáček: Fenomenální vítězství Verstappena

Zřejmě nic nemůže přebít Hry v Paříži. Obzvláště ozdobené senzačním úspěchem českých šermířů. Navíc plné tribuny se přenesly i na následnou paralympiádu, které jí dodaly skvělou atmosféru, a úspěchy (nejenom) Davida Kratochvíla přidaly pro českého fanouška další radost navíc. 

Sezona Formule 1 přinesla vyrovnanou podívanou, která vyústila v překvapivý titul pro McLaren v Poháru konstruktérů. Pro mě však největším momentem bylo fenomenální vítězství Maxe Verstappena ve Velké ceně Brazílie, kterým definitivně odrazil veškeré pochybnosti o tom, jestli zvládne udržet náskok v čele pořadí jezdců. Nicméně do sezony 2025 je založeno na tuhý boj, kde možná uvidíme až čtyři týmy pravidelně bojovat o výhry v závodech.

Vlasta Dvořáková: Radost hokejistek i Kateřiny Siniakové

Největšími sportovními vzpomínkami roku 2024 jsou pro mě jako amatérskou hokejistku v důchodu úspěchy ženských hokejových kolektivů. Radost mi hned na začátku roku udělala děvčata do 18 let, kterým na cestě z mistrovství světa ve švýcarském Zugu na šíjích cinkala stříbra.

Užaslá nad rychlostí hry a hlavně nad herními dovednostmi, kterými holky disponují, jsem se tetelila ještě dalších pár týdnů. Potěšená faktem, že ačkoliv je ženský sport v naší společnosti na okraji, mladé ženy a dívky to neodrazuje a pro disciplíny, kterým se věnují, rády obětují mnoho, ne-li vše, jsem se pak těšila na šampionát ženského "áčka". V něm sice hokejistky na bednu nevystoupaly, ale opět prokázaly, že mezi světovou hokejovou špičku, i přestože jsou Kanada s Amerikou stále o několik kroků či skoků dále, patří.

Vedle hokejistky za zenitem jsem i vášnivou obhájkyní sportovkyň jakéhokoliv zaměření, a proto si ještě neodpustím vyzdvihnout neuvěřitelné světové výkony tenistky Kateřiny Siniakové, která již několik let dokazuje svou herní genialitu a nadání v tenisových čtyřhrách. Zlatá korunovace jejího talentu na olympijských hrách po boku Tomáše Macháče byla pro mě třešničkou na olympijském dortu. Husí kůži mám z toho dosud.

Marie Magdaléna Landsmannová: Nejmladší šachový mistr světa

Když se řekne rok 2024, vzpomenu si na oslavy zlatého hokejového týmu, bronzovou olympijskou medaili Nikoly Ogrodníkové, senzaci kordistů, neskutečné výkony paralympioniků nebo čtvrtfinále fotbalového Eura mezi Španělskem a Německem.

Když se však vzdálím od těchto hlavních událostí, které sledoval celý svět se zatajeným dechem, vybavím si i černá a bílá pole, ubíhající čas a souboj myslí. Protože v tomto roce jsme poznali i nejmladšího šachového mistra světa, osmnáctiletého Dommaradžua Gukeše. Napínavý duel s Ting Li-ženem pro něj začal překvapivou porážkou, přesto nakonec titul získal, o vítězství rozhodl po velké chybě soupeře v poslední vážné partii. Myslím, že to je moment, na který žádný vášnivý šachista dlouho nezapomene.

Lukáš Strašík: Hrdina, který odešel brzy

Označit za největší sportovní zážitek roku zápas našich bronzových mušketýrů v Paříži by asi bylo značně neoriginální. Strhnout musel každého – i toho, kdo šerm běžně nesleduje. Jako odvěkého fanouška ef jedniček od doby, kdy ještě jezdil Jackie Stewart, mě ale především potěšilo, že letošní šampionát po delší době neměl tak jednoznačný průběh, přičemž sedm různých vítězů jsme tu měli naposled před dvanácti lety (pro srovnání – loni to byli tři).

V mém věku jsou ale ty nejsilnější sportovní zážitky spíš smutné, a to když odejde někdo z hrdinů mého dětství či mládí, což bývá v posledních letech bohužel čím dál častěji. Tentokrát mi ovšem nejde o legendárního "císaře Franze", ale o jednu poněkud pozapomenutou osobnost, od jejíhož úmrtí uplynulo jen pár dní.

Rumunský gólman Helmuth Duckadam sice nebyl hvězda první velikosti, pro mě ale byl skutečným hrdinou, byť v jediném zápase – ve finále PMEZ (kdo náhodou neví, tak to je dnešní Liga mistrů) 1986 mezi Barcelonou a Steauou Bukurešť. Zatímco sebevědomá Barca tehdy považovala utkání víceméně za formalitu a už prý i předem prodávala suvenýry oslavující její zisk poháru, utkání skončilo 0:0 a došlo na penaltový rozstřel. V něm Duckadam opravdu zazářil. Chytil všechny čtyři penalty Barcelony a zajistil rumunskému klubu v této nejprestižnější evropské soutěži nečekané vítězství. Zemřel 2. prosince v pouhých 65 letech.