Černý víkend v Imole. Smrt Ayrtona Senny probudila svět F1 z iluze o bezpečnosti

Nejtalentovanějšího jezdce své generace posadil v útlém dětství otec do motokáry prý hlavně proto, aby zlepšil jeho špatnou motoriku a nesoustředěnost. A malý Ayrton motokárám totálně propadl.

Až tak, že rodiče museli opakovaně řešit jeho průšvihy, když ho policie přistihla za volantem v parku nebo na silnici. V osmi uměl řídit auto a o pět let později opustil školu, aby se mohl malým monopostům věnovat naplno.

Vyplatilo se, v sedmnácti se stal kontinentálním mistrem a po odchodu do Evropy za formulovým snem postupně ovládl britský šampionát ve třech různých kategoriích. A laso pro supertalent z F1 na sebe nenechalo dlouho čekat.

Jako první ho oslovil legendární Ron Dennis z McLarenu, ale pozdější veleúspěšné spojení na první pokus ještě neklaplo. Senna si na premiéru mezi nejlepšími počkal až do sezony 1984, kdy se posadil do monopostu Toleman.

Rivalita s Prostem definovala F1 konce 80. let

Senna hned ve své první sezoně vybojoval pro malou britskou stáj jediná tři pódiová umístění v historii. Včetně druhého místa v deštivé Velké ceně Monaka, kde se také zrodila jeho celoživotní rivalita s Alainem Prostem.

Senna se v závodě i s horším vozem dokázal prokousat ze třináctého místa na startu až za Francouze, poté byl ale závod kvůli údajně příliš nebezpečným podmínkám ukončen, což temperamentního mladíka rozzuřilo. "Dostal bych ho!" vztekal se ještě dlouho poté.

Zbožný Brazilec, který značnou část svých výdělků věnoval na charitu, se měnil v kokpitu v ďábelsky rychlého egoistu, pro kterého neexistovalo nic jiného než vítězství. A chladně uvažující a systematický Prost přezdívaný "Profesor" byl jeho pravým opakem.

Senna se nebál riskovat, jeho silnou stránkou byla přitom jízda na mokru. V podmínkách, kdy jiní jezdci zvolnili, on ještě zrychloval. Později s Prostem utvořili nejlepší jezdeckou dvojici v historii, když oba závodili s McLarenem. Třaskavé spojení ale vydrželo pouhé dva roky.

Do ikonického bílo-červeného vozu se Senna dostal přes tříleté angažmá v Lotusu. S ním sice dokázal vyhrávat, ale v celkovém pořadí šampionátu byl nejlépe třetí. A pro něj neexistovalo nic než první místo. "Být druhý znamená být prvním, který nevyhrál," říkal často.

Jejich souboje patřily k vrcholům automobilových závodů 80. a počátku 90. let. Během společného působení spolu přitom téměř nemluvili. Senna o Francouzi tvrdil, že k němu ztratil respekt, protože prý jezdí jen pro druhá místa. 

Prost ale za hranu jít nechtěl. "Ayrtona nešlo srovnávat s normálním závodníkem. Postupně jsem zjišťoval, že jeho motivací není mě jen porazit, ale že mě chce zničit. A já nechtěl v závodním autě umřít," vzpomínal na svého životního soupeře v knize Senna versus Prost.

Když jsou kolegové největšími soupeři

V první sezoně vyhrály mclareny 15 ze 16 Grand Prix. Osm z nich Brazilec a stal se poprvé mistrem světa, ačkoliv více bodů získal Prost. Jenže podle tehdejších pravidel se počítalo pouze jedenáct nejlepších výsledků a spolehlivější Francouz tak odečítal tři druhá místa (18 bodů), zatímco Senna pouze čtyři body.

O rok později si pořadí vyměnili. Senna ve Velké ceně Japonska na Prosta útočil a nakonec se s týmovým kolegou srazil. Závod sice na rozdíl od Francouze dokončil a vyhrál, jenže po dodatečné diskvalifikaci připadl titul už před posledním závodem Prostovi. Pro něj to ale byla poslední kapka a raději odešel do Ferrari.

Následující dvě sezony patřily Sennovi, v ročníku 1992 ale začal McLarenu docházet dech. Starovnímu poli vládly konkurenční williamsy a Brazilec zvažoval odchod z F1. I se slabším vozem přesto skončil v roce 1993 druhý za Prostem, který se po roční pauze vrátil pro svůj čtvrtý a poslední titul.

Když se poté Francouz definitivně rozloučil, uvolnilo se ve Williamsu místo pro Sennu, který chtěl za každou cenu sedět v nejlepším voze. Jenže kvůli předsezonním změnám pravidel, které kromě jiného zakázaly kontrolu trakce, přišly modré vozy o svůj technický náskok.

Senna první dva závody včetně domácí Velké ceny Brazílie nedokončil, zatímco jeho nový vyzyvatel Michael Schumacher s Benettonem dvakrát zvítězil. V Imole potřeboval Senna úspěch za každou cenu. Je otázkou, do jaké míry se to podepsalo na jeho rozhodnutí nastoupit do závodu, který se nejspíš vůbec neměl jet.

Tragická Imola: Páteční varování, sobotní smrt

Trojnásobný mistr světa totiž nebyl jedinou obětí černé Velké ceny San Marina. Už v tréninku těžce havaroval Sennův krajan a blízký přítel Rubens Barrichello. V sobotní kvalifikaci se pak rakouský nováček Roland Ratzenberger roztříštil o svodidla a zemřel.

V případě úmrtí přímo na trati se podle italských zákonů měl závod odložit do ukončení vyšetřování nehody. A ačkoliv dle svědků byl Rakušan prakticky na místě mrtvý, oficiálně  podlehl svým zraněním až po převozu do nemocnice. Závodní víkend tedy pokračoval.

Svět formule 1 zastřel po dvanácti letech stín smrti. Otřeseni byli všichni, Senna ale ze všech nejvíce. "Zhroutil se a brečel mi na rameni. Nikdy během jeho kariéry se žádný ze soupeřů nezabil," vzpomínal na osudný víkend hlavní lékař F1 Sid Watkins.

Doktor ho přemlouval k odstoupení ze závodu, brazilský pilot ale chtěl pokračovat. "Já nemůžu skončit, nejde to. Některé věci máme dané a nemůžeme je změnit," odvětil prý Watkinsovi. A svůj osud našel Senna hned o den později.

Od Ratzenbergerovy nehody se Brazilec choval nestandardně. Se Schumacherem a bývalým spolujezdcem z McLarenu Gerhardem Bergerem si domluvil schůzku při další Grand Prix v Monaku, aby řešili zvýšení bezpečnosti pilotů.

Před startem dokonce dlouze hovořil s Prostem, který se víkendu účastnil jako expert francouzské televize. A na startovním roštu seděl v monopostu bez své typické žluté helmy, což bylo u pověrčivého pilota neobvyklé. Zda měl předtuchu, které se rozhodl nedbat, zůstane ale navždy tajemstvím.

Osudná zatáčka Tamburello

Byl to právě ambiciózní Schumacher, kdo osudnou neděli Sennův williams v Imole od startu stíhal. Přišlo sedmé kolo a poměrné úzká a rychlá levotočivá zatáčka Tamburello, do které Brazilec vletěl rychlostí 310 kilometrů v hodině.

Smyk, který na studených pneumatikách dostal, nedokázal vyrovnat a přes usilovné brzdění narazil ve víc než dvousetkilometrové rychlosti do betonové zdi. Přesto lékaři uvedli, že čtyřiatřicetiletý závodník neměl v těle jedinou zlomenou kost.

"Slyšel jsem a četl hodně teorií, proč se Ayrton vyboural zrovna v tak snadné zatáčce, ale nikdo krom mě a jeho nevěděl, jaké to bylo projíždět ji ten den s nezahřátými pneumatikami," naznačil možnou příčinu havárie poslední Sennův stájový kolega Damon Hill.

Osudným se Brazilci stal kus závěsu pravého předního kola, který trefil jeho přilbu a prudký náraz způsobil Sennovi frakturu lebky i další zranění. "Já hned tušil, že to bude smrtelný úraz hlavy," popsal okamžiky těsně po nehodě Watkins.

Když lékaři vyprostili jezdce z vraku, Senna zřetelně vydechl. "Myslím, že v tu chvíli jeho duše opustila tělo. Nikdy jsem na to nezapomněl," přiznal Watkins. Pilotovo tělo putovalo vrtulníkem do boloňské nemocnice. O čtyři hodiny později byl oficiálně prohlášen za mrtvého.

"Večer po závodě jsem byl absolutně zdrcený a vážně jsem přemýšlel, že skončím. Deptalo mě, že dělám sport, ve kterém umírají lidé," vzpomínal Schumacher, vítěz restartovaného závodu. Neskončil, naopak se na konci roku stal mistrem světa a později dalších šest titulů přidal.

Přesto dlouho nedokázal vystoupit ze Sennova stínu. "Sedět oba ve stejném voze, dám peníze na Ayrtona," prohlásil dlouholetý boss formule 1 Bernie Ecclestone. A byl to právě Senna, kdo vyhrál anketu mezi samotnými závodníky o nejlepšího pilota historie.

Soudní proces, který se zabýval okolnostmi nehody, se definitivně uzavřel až po více než jedenácti letech. Odvolací soud v Boloni zprostil obvinění bývalého hlavního konstruktéra Williamsu Adriana Neweye a osvobozen byl i technický ředitel týmu Patrick Head.

Smrt dvou pilotů během jediného víkendu motoristický svět výrazně poznamenala, zároveň ale vyústila v razantní zvýšení bezpečnosti. Ještě v téže sezoně se na nebezpečných úsecích některých tratí objevily šikany z pneumatik, postupně se rozšiřovaly únikové zóny a práce na zlepšování ochrany pilotů pokračují dosud.

Od černého víkendu v Imole tak za volantem "nejrychlejších rakví světa" zemřel už jen jediný závodník. Francouz Jules Bianchi po devíti měsících v kómatu podlehl následkům nehody na Velké ceně Japonska v říjnu 2014.