Před 48 lety lilo Huntovi štěstí proudem
Čtyřiadvacátého října 1976 skončila v Japonsku jedna z nejdramatičtějších sezon formule 1. Mistrovský titul si zde třetím místem zajistil britský jezdec James Hunt, který tak o bod porazil svého největšího rivala Nikiho Laudu z Rakouska.
Sezona 1976 se stala námětem filmu Rivalové (Rush) Rona Howarda z roku 2013. A není divu: přinesla spoustu emocí, zvratů, udělených a posléze zrušených diskvalifikací a hrozivou Laudovu nehodu, která jej málem stála život a znetvořila mu tvář.
Lauda se svým ferrari vstoupil do sezony jako úřadující mistr světa a nikoho nenechával na pochybách, že míří za obhajobou titulu. V prvních devíti závodech jen jednou nedojel, pětkrát vyhrál, dvakrát byl druhý (poté, co byla později zrušena Huntova diskvalifikace ve Španělsku) a jednou třetí.
První srpen ale přinesl zásadní zvrat. Při Velké ceně Německa na Nürburgringu měl Lauda těžkou nehodu. Život mu zachránil duchapřítomný jezdecký kolega Arturo Merzario, který jej vyprostil z hořícího vraku. Největší obavy o Laudův zdravotní stav nevyvolávaly ani tak vážné popáleniny, ale jedovaté výpary, kterých se nadýchal. Díky péči lékařů a silné vůli však doslova přežil svou smrt a po dvou absencích se v italské Monze po čtyřiceti dnech opět vrátil za volant svého ferrari a dojel si pro čtvrté místo. Pozdní důsledky nehody a vážné poškození plic ovšem byly nakonec i příčinou Laudova úmrtí v roce 2019.
Dramatické finále sezony 1976 na trati Fudži nedaleko známé posvátné hory bylo v neděli 24. října nejen prvním závodem formule 1 v Japonsku, ale i v Asii vůbec. (Jen pro srovnání – letos se na asijském kontinentu odjede rovnou osm Velkých cen.) Závod provázel hustý liják, kvůli němuž pořadatelé několikrát odložili start. Nastoupit odmítala i většina pilotů, padaly dokonce návrhy na přesunutí závodu na pondělí, případně na džentlmenskou dohodu, že sice všichni poslušně odstartují, po jednom kole ale zamíří do boxů.
Ostře sledovaný závod ale měla přenášet spousta televizních stanic, a když už hrozilo, že by se dojíždělo za tmy, byl po třetí hodině odpoledne závod odstartován, třebaže se povětrnostní podmínky vůbec nezlepšily. "Je to čiré bláznovství jet při takovém množství vody na trati. Ztrácíš jakýkoliv orientační smysl, protože nic nevidíš, dostavuje se aquaplaning, točí to s tebou – a ty nevíš proč. (...) Rozruch a tahanice, argumenty pro a proti, televize; musí se přece myslet na televizi. Pak se najednou řekne: Jsou dvě hodiny pryč, o páté bude šero, takže se teď už musí startovat," vzpomínal Lauda ve své knize Mé roky s Ferrari. Odjel dvě kola, zamířil do boxů a závod vzdal s tím, že není sebevrah. Stejně skončili i Emerson Fittipaldi a Carlos Pace.
Po krátké době ale déšť ustal. "Výčitky si nedělám, protože to rozhodnutí bylo správné. Mohlo se to vytřískat hned v prvním kole, se zraněnými, mrtvými a s přerušením závodu. Toto nebezpečí bylo tak zřejmé, že poté už není ani rozhodující, zda se doopravdy něco přihodilo, nebo ne. Možnost katastrofy byla prostě příliš velká. Nepředvídatelný konec deště, to byla má smůla – a tak jsem to bral. (…) Nezačnu přece ječet proto, že přestalo pršet," napsal Lauda, který v letech 1977 a 1984 přidal ještě dva tituly mistra světa.
Hunt, který se svým vozem McLaren nakonec dojel v Japonsku třetí, se stal světovým šampionem o pouhý jeden bod. V následujících dvou letech už to známému playboyovi tak dobře nejezdilo a v polovině sezony 1979 pověsil helmu na hřebík. O čtrnáct let později zemřel v pouhých 45 letech na infarkt.
