Nepostižitelný jako vlna v moři. Červenobílé srdce Františka Veselého dotlouklo příliš brzy

Málokteré jméno je s historií červenobílých barev spojeno tolik jako právě Veselý. Za klub hrál už jeho otec František Veselý nejstarší na přelomu 40. a 50. let, byť tehdy za vynuceně přejmenované Dynamo.

Činili se i jeho nástupci. Syn František působil v Edenu s drobnými přestávkami devět let, a byť v ročníku 1995/96 odehrál jediný zápas, stal se – na rozdíl od otce – se Slavií mistrem ligy. Pět zápasů si v letech 2012–2014 připsal i vnuk Daniel.

K atmosféře slavného klubu přičichl nejslavnější z klanu už v šesti letech, když ho s sebou otec bral do kabiny a mezi hráče. Následně prošel pod legendárním trenérem Emilem Seifertem mládežnickými kategoriemi.

Chybělo ale málo, aby se jeho kariéra ubírala úplně jiným směrem. Seifert se totiž nepohodl s vedením tehdejšího Dynama a zamířil do Dukly. A s sebou si do vojenského klubu vzal i podle funkcionářů "neperspektivního" a "protekčního" Veselého.

První polovina šedesátých let patří k nejčernějším obdobím více než stotřicetileté historie červenobílého klubu. Dynamo v té době opakovaně sestoupilo a v sezoně 1963/64 mu hrozil dokonce pád z druhé ligy a zánik.

Veselý zatím sbíral první ligové zkušenosti v hvězdami nabitém týmu z Julisky a ironií osudu ve stejném ročníku, kdy klub jeho srdce málem skončil v propadlišti dějin, získal v roli náhradníka s Duklou svůj jediný mistrovský titul.

Klub nakonec zachránilo nově vzniklé Sdružení přátel Slavie. Nejprve sehnalo finance a pomohlo zabránit sestupu a poté přes odpor svazových funkcionářů a jiné těžkosti dosáhlo toho, že se klub mohl po patnácti letech vrátit ke svému původnímu názvu.

V neposlední řadě teď už znovu do Slavie pomohlo přivést několik posil, přičemž jednou z nich byl i "ztracený syn" Veselý. Do Edenu přišel v zimě 1965 a klubu okamžitě pomohl k návratu do první ligy, kterou červenobílí od té doby už nikdy neopustili.

Sešívaným zůstal věrný dalších patnáct sezon a vytvořil řadu klubových milníků. Za klub odehrál 920 zápasů – z toho více než 400 ligových – a vstřelil 250 branek. Sto ligových utkání v řadě v letech 1965–1968 je rovněž rekordem.

Nezdolný, neúnavný, bez větších výkonnostních výkyvů. Veselý byl symbolem "nové" Slavie, na klubovou trofej si ale dlouholetý kapitán sáhl pouze jednou, když červenobílí vyhráli v ročníku 1973/74 Český pohár.

V lize to stačilo nejvýš na třetí místo. Přitom hned první kompletní Veselého sezona v Edenu mohla skončit šokujícím triumfem, když nováček hrál až do závěrečného dějství o titul. Jenže po domácí porážce s bratislavským Interem v posledním kole skončil kvůli horšímu skóre až třetí.

"Byl nepostižitelný jako vlna v moři, byl nepolapitelný jako srna, byl nepotlačitelný jako myšlenka," charakterizoval Veselého hru poeticky Vítězslav Houška v knize Věčná Slavia.

S reprezentací si zahrál na mistrovství světa 1970, největšího úspěchu se ale dočkal v době, kdy už s tím počítal málokdo. V ročníku 1975/76 si devíti góly vyrovnal osobní sezonní maximum a protlačil se do konečné nominace na mistrovství Evropy.

Z bělehradského turnaje zůstane fanouškům navždy v paměti především rozhodující penalta Antonína Panenky. Ale nebýt semifinálového výkonu Františka Veselého proti Nizozemsku, nejspíš by se fotbalový osud ubíral úplně jinými cestami.

Trenér Jozef Vengloš ho prý na začátku prodloužení poslal do hry se slovy: "Půjdeš tam a dáš gól." A ve 32 letech nejstarší fotbalista, který si na turnaji zahrál, rozkaz splnil.

Nejdřív Veselý nadýchaným centrem připravil rozdílovou trefu pro Zdeňka Nehodu a ve 118. minutě favorizované Oranje brankou na 3:1 dorazil.

S červenobílým dresem Veselý se na vrcholné úrovni rozloučil v létě 1980, poslední čtyři roky kariéry strávil v Rakousku.

Hřiště ale neopustil ani poté, hrál pravidelně nejen za starou gardu červenobílých. Poslední zápas v životě odehrál za internacionály v Bílině jen dva dny před svou smrtí.

Když sešívaní v roce 2008 konečně otevírali dlouho vytoužený nový stadion v Edenu, nemohl čestný výkop provést nikdo jiný.

"Byl to pro mě jeden z nejkrásnějších okamžiků. Až mi bude sedmdesát, přál bych si tady odehrát svou benefici," řekl tehdy.

Tohle přání už se mu bohužel vyplnit nestačilo. Jméno jednoho z nejslavnějších slávistických odchovanců ale dnes nese alespoň jedna z tribun vršovického stadionu.