Momenty roku 2021: Co nejvíc zaujalo redakci ctsport.cz?

Jiří Kalemba: Šermířská pohádka a velká lezecká premiéra

Rok 2021 byl kvůli covidové současnosti netradičně rokem olympijským. Nejsilnějším zážitkem z Tokia pro mě navždy zůstane bronzové tažení brněnského fleretisty Alexandra Choupenitche, ze kterého mám husí kůži doteď. Šermířská medaile po 113 letech? Pohádka. Další senzační počin předvedli čeští basketbalisté, kteří se přes silnou Kanadu a Řecko dostali poprvé v samostatné historii na olympijský turnaj.

V Tokiu se zároveň uskutečnila premiéra sportovního lezení. V netradičním trojboji a neustále se měnícím pořadí dělilo fenomenálního Adama Ondru od medaile (kterou jsme mu přáli a já mu ji bohužel i na chvíli přisoudil) několik metrů. V Paříži může být líp, ale sportovní lezení se světu předvedlo v atraktivním světle.

Vzpomínku bych rád věnoval také Otakarovi Černému, dlouholetému šéfredaktorovi sportovní redakce, zakladateli kanálu ČT sport, mistrovi reportérského řemesla a také charismatickému a svéráznému mentorovi řady redaktorů, mezi které jsem patřil i já. Zemřel 16. února ve věku 77 let. Díky za vše, co jste nás naučil, pane Černý.

Petr Musil: Republikové mistrovství na tokijské střelnici

I vinou pandemie jsem nejsilnější moment tentokrát nezažil přímo v dění, ale u televize. Nepamatuju si, kdy mě naposledy přepadl u sledování sportu takový sentiment. Editorskou službu z olympijských her v Tokiu 27. července si budu pamatovat.

"Kopni do mě, jestli se mi to nezdá," říkal Jiří Lipták, sedící na zemi, před sebou ležícímu Davidu Kosteleckému. Historii českého sportu bezpochyby napsali dva kamarádi, špičkoví brněnští brokoví střelci a sousedé. Na tokijské střelnici si uspořádali republikové mistrovství a o zlato si to rozdali až ve finálovém rozstřelu. V poklidu se pak poplácali po ramenou, jako by šlo o další společný trénink, a rozdělili si nejcennější medaile. Lipták zlatou a před třinácti lety zlatý v Pekingu Kostelecký tentokrát stříbrnou. Nešlo o můj autorský článek přímo z místa, přesto o jeden z nejcennějších.

Jan Dvořák: Návod na olympijské zlato

Když jsem ho viděl v kajaku jako posledního na startu olympijského finále, tak jsem mu to ani v nejmenším nezáviděl. Všechno to úsilí se vodnímu slalomáři Jiřímu Prskavcovi smrsklo do jediného momentu, a teď to uneste. Jenže tenhle kluk od vody, který už vyhrál všechno, co se dalo, to unesl zase. A i když nervozitu připustil, poté v rozhovoru mi přiznal: "Na jednu stranu je to těžké, ale když to dokážete převrátit na tu druhou stranu, tak to je ten okamžik, proč vlastně vrcholoví sportovci ten sport dělají." A to je návod, jak vyhrát olympijské zlato.

Je největší hvězdou světového boxu. Tyson Fury letos obhájil titul profesionálního světového šampiona těžké váhy, když v Las Vegas porazil Deontaye Wildera k.o. v 11. kole a i ve třetím zápase s Američanem neprohrál a v profi ringu zůstal neporažený. Tenhle britský Gipsy King, jak si říká, byl přitom v zápase dvakrát počítán, ale vždycky se zvedl.

"Dvakrát mě dostal, ale nikdy mě nenapadlo, že by bylo po všem. Otřásl se mnou, sundal mě, ale takový je box a takový je taky život. Není to o tom, kolikrát tě někdo knokautuje. Musíš dál bojovat a jít dopředu," řekl po zápase a věděl, o čem hovoří. Sám si prošel peklem, když kvůli alkoholu i drogám před lety ukončil kariéru, ale dokázal se zvednout... a jde dál.

Ondřej Nováček: Tažení Krejčíkové s velkým přesahem

Letos toho bylo opravdu moc. Od odebrání pořadatelství hokejového mistrovství světa Bělorusku, jehož autokratický prezident Lukašenko je bezskrupulózní gangster, přes zlato biatlonistky Markéty Davidové na světovém šampionátu, zcela buranské chování Rangers vůči Slavii i Spartě, covidovou blamáž ČOV, až po neuvěřitelné sezonní tažení tenistky Barbory Krejčíkové.

Pro mě rozhodně česká sportovní osobnost roku, hráčka se zabijáckým instinktem, ale také nesmírně citlivá a inteligentní duše, což prokázala svými gesty v Paříži i zcela ojedinělou děkovnou řečí vztahující se k 17. listopadu na Turnaji mistryň. Těším se, co všechno ještě tohle zjevení z Ivančic předvede.

Pavel Jahoda: Schickova laskomina i dánská cesta od hrůzy po štěstí

Dostat se na polovině hřiště k míči a bez přípravy ho napálit vzduchem za záda zaskočeného brankáře, který může o pár vteřin později jen smutně kroutit hlavou. Vysněný gól asi každého hráče. A dát ho při svátku fotbalu, na mistrovství Evropy? To je ještě o pár levelů dál. No a přesně takovou laskominu zvládl ukázat celému světu Patrik Schick, na jehož kousek se nejen v našich končinách bude vzpomínat ještě dlouho. A byl to právě pětadvacetiletý kanonýr, díky kterému národní tým nakonec dokráčel až do čtvrtfinále. Není proto divu, že hvězdný útočník nyní září v dresu Leverkusenu a stojí o něj i větší ryby.

Šampionát nabídl i další silné momenty. Záchranu života Christiana Eriksena přímo na hřišti, kdy obdivuhodnou práci odvedli jak lékaři, tak i spoluhráči dánského záložníka. Seveřané možná i díky této extrémně emočně náročné chvíli překvapivě dokráčeli až do semifinále.

Euro ale patřilo někomu jinému. Italům. Každý si asi vybaví geniální chvilku, kdy Giorgio Chiellini bez stresu před penaltovým rozstřelem v semifinále, tedy v momentu, kdy jiným není do zpěvu, zvedl kapitána Španělska Jordi Albu. Squadra Azzura ovšem bavila především hrou a zaslouženě nakonec dovezla pohár na Apeninský poloostrov.

Jen škoda, že se turnaj poprvé hrál ve více zemích. Doufejme, že tato hloupá věc se nebude opakovat.

Otakar Duben: Pád jednoho idolu

Liverpool je pro mě srdcovým klubem od doby, kdy na Anfield Road začal hrát Patrik Berger. A jako pro každého fanouška Reds v novém miléniu byl pro mě velkým idolem i Steven Gerrard. To "byl" bych měl podtrhnout. Nejde teď vůbec o to, že Gerrard v roli trenéra skotských Rangers v kauze Kúdela vs. Kamara podpořil svého hráče. Bylo by špatně, kdyby to neudělal, ať už je pravda jakákoliv.

Ale rámovat celou záležitost jen jako "zavrženíhodný rasismus zaostalých Východoevropanů" a absolutně pominout nesmyslně brutální hru svého týmu, která k incidentu vedla, svědčí o Gerrardově nulové sebereflexi. A také o deficitu v sociální inteligenci. Nikdy totiž neměl potřebu se omluvit ani za kriminální zákrok Kemara Roofa na Ondřeje Koláře, který českému brankáři zásadně ovlivnil další kariéru. Gerrard byl místo toho na své hráče po zápase "hrdý".

Po zářijovém duelu na Spartě pro změnu promeškal příležitost mlčet a žádal exemplární tresty za nikdy neprokázané rasistické chování dětských fanoušků Letenských, znovu vůči Glenu Kamarovi. Těch samých fanoušků, které předtím chválil za atmosféru. A když UEFA celou kauzu smetla ze stolu, byl zklamán, že asociace přísně netrestá něco, co se nestalo. Na Ostrovech se na oba případy nahlíží samozřejmě jinak, v Česku ale "Steviemu G" moc příznivců nezůstalo.

Marek Ustohal: Pokus o destrukci fotbalu nevyšel

Byl to pokus o zničení fotbalu takového, jak ho známe. Fotbalu, kde i "provinční" celek odněkud z Podněstří či Plzně dostane šanci měřit se s Barcelonou, Realem Madrid či velikány z Milána. Symbolicky to byly právě španělské velkokluby, kdo spolu s Juventusem zosnoval zvrácený plán miliardářské Superligy. Do projektu se měly zapojit všechny největší a nejlepší celky Evropy –⁠ a Arsenal s Tottenhamem –⁠ přičemž záměr byl jasný: Více atraktivních zápasů a tím pádem i více peněz ze vstupenek či TV práv.

Hamižní předsedové však zapomněli na jeden detail. Fotbal tvoří fanoušci. Nebudou fanoušci = nebudou peníze, nebude na megalomanské přestupy a velké platy pro hvězdy. A právě fanoušci řekli NE. Jako téměř vždy, kdy se tvoří dějiny, lidé vyšli do ulic. Zaplnili okolí stadionů v Madridu, Londýně, Liverpoolu a třeba na Stamford Bridge dokonce zablokovali týmový autobus v cestě na utkání. Sám Petr Čech musel sestoupit z piedestalu a hřmotným hlasem vyzvat "plebs" k poslušnosti.

Lid zkrátka řekl Superlize NE. A skutečně, během jediného dne bylo po všem. Konec. Zrušeno. K čemu by byly velké zápasy, když to zničí možnost klasické sportovní soutěže? Snad se fotbal poučil.

Tomáš Řanda: Dechberoucí vzestup zatracované Kanady

Skoro všichni ji po nepovedeném startu světového šampionátu zatracovali a dělali si legraci, že nepostoupí do play-off. Jenže Kanada na seniorském mistrovství světa v Lotyšsku znovu potvrdila, že se umí naladit na nejdůležitější fázi (jakéhokoliv) turnaje. Umí přesně to, co například českému hokeji chybí.

Po matném začátku ve skupině Kanaďané nepanikařili, dali dohromady nový první útok s démonem Andrewem Mangiapanem z Calgary Flames, jenž po pozdějším příjezdu z NHL stihl v sedmi duelech nasázet sedm branek, a došli si v Rize pro zlato. Celkově 27. titulem se tak javorové listy znovu dotáhly na Rusy v historické bilanci.

Matěj Jankovský: Procházka mířící na vrchol

Český zápasník šampionem UFC. Ještě před pár lety nemyslitelná záležitost je nyní blízko. Jiří Procházka vtrhl do nejslavnější bojové organizace ve velkém stylu a do v poslední době trochu nudné polotěžké divize přinesl svěží vítr. Už po prvním vítězném duelu s Volkanem Oezdemirem sklidil rodák s Hostěradic vlnu chvály. Neoddiskutovatelný status hvězdy a právo na titulovou šanci však přišly až po květnovém galapředstavení proti Dominicku Reyesovi. 

Americký bojovník, který v roce 2020 svedl více než vyrovnanou bitvu s legendarním Jonem Jonesem, se s českým samurajem nebál pustit do otevřené přestřelky. A to byla chyba. Procházka vypnul Reyese na konci druhého kola neuvěřitelným loktem z otočky, jenž bude navždy patřit mezi nejlepší KO údery v historii organizace. 

Po tomto zápase už neexistují žádné pochybnosti, Jiří Procházka míří nejkratší cestou k vrcholu. Titulový fight s Gloverem Teixeirou by měl být v dohledné době dohodnut. V roce 2022 se tak můžeme dočkat historického momentu pro celý český sport.

Jan Jírovec: Překvapivé drama ve formuli 1

Málokdo před začátkem letošní sezony formule 1 očekával takové drama, jaké nakonec tento ročník nabídl. Tým Mercedes s Lewisem Hamiltonem, kteří v éře hybridních vozů naprosto dominovali, sice vstoupili jako jasní favorité i letos, změny v regulích však startovní pole více vyrovnaly. Díky tomu mohli fanoušci po celém světě sledovat rivalitu dvou hvězd –⁠ již zmiňovaného Lewise Hamiltona a Maxe Verstappena z Red Bullu, kteří si na trati během celého roku nedarovali ani metr.

Dojem z pomyslné třešničky na dortu kazí pachuť z rozhodnutí ze závěru posledního závodu v Abú Zabí, po kterém svitla Verstappenovi poslední naděje na titul a která de facto rozhodla o konečném vítězi letošní sezony. I to ovšem patří k motorsportu a nyní můžeme s napětím očekávat, co nového přinese nová sezona.

Vojtěch Jírovec: Historická bitva na 64 polích

Šestá partie zápasu o mistra světa, příznivci šachu už tak trochu očekávají, že uvidí další remízu – poslední vítězství v klasické partii se totiž datuje do roku 2016. Tentokrát to však byla šachová bitva se vším všudy. Magnus Carlsen se Jana Něpomňaščiho pokusil zaskočit prapodivným zahájením, sám se však zahnal do kouta a poslední tahy před kontrolou zahrával pod značným časovým tlakem.

Kritickou situaci ale ustál a partie pokračovala. Carlsen musel na šachovnici důmyslně koordinovat společný postup svých věží a jezdce, zatímco ruský vyzyvatel ostřeloval dámou jeho krále. Fascinující "tanec" Carlsenových figur na šachovnici vyvrcholil v osmé hodině hry, kdy se Norovi konečně podařilo prolomit soupeřovu obranu. Pro mě jeden z největších zážitků tohoto roku a také výrazy obou šachistů svědčily o tom, že jsme sledovali něco mimořádného.

Hynek Roleček: Špona v srdci a střípek naděje

Zase to ostře zabolelo. Jiří Snítil měl před osmi i čtyřmi lety olympijskou účast nadosah. Jeho nástupce Lukáš Klíma byl napotřetí krok od historického momentu. Čeští curleři ale zase zůstali těsně před olympijskými branami. I když… Ještě nesmíme zapomenout na 22. květen a klíčový okamžik českých curlingových dějin. Tehdy manželé Tomáš a Zuzana Paulovi přehráli na mistrovství světa Američany a postoupili do Pekingu. A tam rozhodně nemusejí hrát druhé kameny.

Je tomu už třicet let, kdy se naposledy konaly dvoje olympijské hry během jednoho roku. Situace se vinou pandemie opakuje, byť to není rok kalendářní. Intenzita sportovních zážitků neochabuje a musíme doufat, že neoslabí ani s omikronem. Ať se řve, fandí, slzí. Čistě sportovně.