BLOG Jiřího Kalemby: (Falešný) olympijský oheň v hotelu

Co se stalo? Vlastně nic extra. Na chodbě se rozhoukala siréna jak při havárii černobylského reaktoru. Už to samo o sobě navodilo dost nepříjemnou atmosféru. Do toho k nám začal z reproduktorů umístěných ve stropě promlouvat pronikavý ženský hlas – japonsky. Samozřejmě i v půl čtvrté ráno vnímáte, že se asi něco děje, ale protože hlášení moc dobře nerozumíte, pořádně nevíte, co si o té situaci myslet. Zemětřesení? Tajfun? Speciální noční sushi akce? Těžko říct.

Po chvíli nám hotelový rozhlas dodá i anglickou verzi. „Ve 14. patře je požár, vezměte si nejnutnější věci, opusťte své pokoje a sejděte do přízemí.“ Aha, tak to je jiná. Ne, že bychom čekali, že to houkání je kvůli příjezdu dodávky od Family Frost, ale požár o tři patra nad námi je trochu silná ranní káva. Je zajímavé, jak rozdílně naše po hotelu roztroušená družina k hrozícímu nebezpečí přistoupila. Což jsme zjistili až dnes při společné večeři, kdy jsme si dojmy z evakuačního cvičení navzájem sdělovali.

Byli tací, jako například kolega Budka, které můžeme zařadit do kategorie ukázněných. S nikým nepolemizoval, vzal si nejnutnější věci pro přežití a vyrazil do přízemí, na druhou stranu stejně měl v pět ráno odjíždět na komentování triatlonu, tak ho dřívější budíček nemusel tolik mrzet. Ke svému překvapení ale mezi evakuovanými nenašel ani jednoho člena naší party z ČT. Proč? Inu, to máte tak.

Kolega Jiří Hölzel byl třeba toho názoru, že alarm je výsledkem nějakého z dalších kanadských žertů Jiřího Rejmana, a protože ho už nějaký ten pátek zná, jen si přetáhl peřinu přes hlavu a spal dál.

Kolega Tomáš Lachman se dokonce ani nevzbudil, takže čistě teoreticky v paralelním vesmíru se skutečným požárem stejně jako kolega Hölzel uhořel. Dobře jim tak.

Já – přiznám se – jsem zprvu lehce zpanikařil a začal narychlo nervózně balit. V batohu jsem pak ráno našel knihu, ponožku, nabíječku a pas. S tím by se určitě dalo pracovat. Pak jsem sledoval, že nikdo další si improvizovanou „kápézetku“ nevytváří. Tak jsem opatrně a nepozorovaně sáhl na strop a když jsem zjistil, že ještě nežhne, uklidnil jsem se a říkal si, že máme na záchranu ještě čas. Nikomu se ale po schodech z 11. patra nechtělo, tak jsme se zkrátka rozhodli situaci ignorovat. To taky v životě někdy funguje.

Nejvíc v klidu byl kolega Michal Dusík, který v inkriminovaném 14. patře bydlí. Po zaslechnutí výzvy vykoukl ze svého pokoje a jiný obyvatel patra mu jen stroze sdělil „no fire“. Hotové, vyřešené.

Následně se z reproduktorů ozvalo konstatování, že šlo o falešný poplach a osazenstvo hotelu tak bylo do rána ponecháno tupému zírání do stropu, protože kdo nespal doteď, po tomhle cvičení se mu to už nepodařilo. Pracovníci hotelu se nám následně vzkazem ve výtahu hluboce omlouvali a přidali vysvětlení, že alarm spustila chyba systému protipožární ochrany. Za hymnu celé této eskapády jsme pak jednoznačně zvolili hit Billyho Joela We didn’t start the fire.

Celý tenhle protipožární střípek zapadá do zatím zajímavé mozaiky příběhů, na kterou tu coby Středoevropané trochu nevěřícně hledíme. Japonci jsou milí, to ano. Smysl některých opatření nám ale někdy uniká. Cestou z letiště jsme například jeli plným autobusem, abychom následně na stanoveném transportním uzlu byli zbývající část cesty po jednom rozesláni do hotelu taxíkem.

Nebo: autobus z mezinárodního vysílacího centra rozváží novináře do dvou hotelů ve čtvrti Ikebukuro, kde bydlíme. Hotely jsou od sebe vzdálené asi 300 metrů, jenže my v rámci novinářské bubliny smíme vystoupit jen před svým. Autobusu cesta mezi nimi zabere kolem 10 minut, zatímco pěšky jste tam i po jedné noze za dvě, ale tu ulici zkrátka projít (teoreticky... mrk mrk) nesmíme. A takhle my si tady žijeme! Ale sportuje se dál a se dvěma českými medailemi se to všechno vstřebává tak nějak příjemněji.