Nechtěl jsem být hrdinou jen proto, že rychle jezdím na kole. Proč Dumoulin přerušil kariéru?

Odcházení cyklistických šampionů nebývá lehké. Sledovat závodníky, jak se marně snaží dosáhnout svých dřívějších výkonů, může být někdy až bolestné, a to nejen pro jejich skalní fanoušky. Alberto Contador nebyl tím obávaným Contadorem dávno předtím, než v roce 2017 ukončil kariéru. To samé může čekat Chrise Frooma.

Oba ale jejich propad postihl až ve sportovně pozdním věku: Contador poslední Grand Tour vyhrál v dvaatřiceti, Froome zvítězil v roce 2018 na Giru d'Italia jen pár dní po svých 33. narozeninách. Jejich věk koresponduje s obdobím, kdy závodní kariéra cyklisty začíná svou poslední kapitolu (vynechejme teď úkazy typu Alejandra Valverdeho).

Co když ale cyklista největších úspěchů dosáhne dávno předtím, a poté se marně snaží dosáhnout dřívějších výšin? A navíc zřejmě zjistí, že už svůj sport nemiluje tak, jako tomu bylo dříve? Sem lze řadit případ Andyho Schlecka, vítěze Tour de France 2010, který kolo pověsil na hřebík čtyři roky poté ještě před třicítkou.

Také Tom Dumoulin dosáhl svých nejslavnějších chvil dávno před dovršením třiceti let věku. Ve čtyřiadvaceti senzačně bojoval až do konce Vuelty s Fabiem Aruem o vítězství, před začátkem závodu jej přitom všichni považovali jen za časovkářského specialistu. V přeměně z časovkáře v jednoho z nejsilnějších závodníků na celkové pořadí poté pokračoval.

V roce 2017 ji dovršil, když vyhrál jeden z nejtěsnějších ročníků italského Gira (první tři tehdy dělilo jen 40 vteřin a Dumoulin o triumfu rozhodl až v závěrečné jízdě proti chronometru do Milána). Že svou původní specializaci nezapomněl, poté na podzim dokázal i na MS v Bergenu, kde druhého Primože Rogliče deklasoval téměř o minutu.

Maastrichtský rodák nebyl žádným čistokrevným vrchařem, naopak se řadil po bok Frooma či ještě spíše Gerainta Thomase, který také dokázal nevýhodu v podobě vyšší váhy kompenzovat silou v časovkách. Souboj jeden na jednoho by například s Nairem Quintanou v táhlém kopci prohrál, ovšem svou ztrátu by více než dotáhl na rovinách.

Byli to právě Froome a Thomas, kteří stáli Dumoulinovi v cestě v sezoně 2018. Pokusil se o ambiciózní double (naposledy Giro i Tour v jedné sezoně vyhrál v roce 1998 Marco Pantani - rok předtím, než byl přistižen jako dopingový podvodník), jenže v obou případech prohrál se závodníky tehdejšího týmu Sky.

Zvlášť Gira, které rozhodla až 19. etapa do Bardonecchie, později litoval. Froome byl tehdy vlastně už z bitvy o vítězství venku, jenže zaútočil sedmdesát kilometrů před cílem ve stoupání Finestre. Dumoulin připustil, že jej mohl následovat, ale soupeře podcenil a měl za to, že takový nástup bude sebevražedný.

Opak byl pravdou a Froome vyhrál Giro o pouhých 46 vteřin. "Jistěže jsem ze zpětného pohledu udělal chybu. Lidé řeknou: 'Jasně, on to pos*al'. No jasně, samozřejmě. Ale v tu chvíli jsem to nemohl vědět," vracel se o rok později k rozhodujícímu momentu v rozhovoru v magazínu ProCycling.

Nechci být sportovní hrdina

Ve stejném rozhovoru už ale vyplouvají na povrch také jeho pochybnosti o samotné cyklistické kariéře a problémy, které Dumoulinovi způsobovala pozornost fanoušků a vlastní popularita. Nekonečné tréninkové kempy, na nichž cyklisté žijí jako mniši. Poté obrovský stres závodů. Ke všemu život ve světle reflektorů, což Dumoulinovi vůbec nevyhovovalo.

"Pro některé lidi jsem hrdina, což je pro mě divné. Já jím být nechci, takže jsem s tím měl docela problémy. Všechno, co se dělo kolem mého závodění na kole, šlo proti tomu, co mám na cyklistice rád. (...) Ale ten tlak tam je. A já s tím nic neudělám, takže nejlepší je, když to prostě akceptuji," vysvětloval svůj složitý vztah se sportovní slávou.

Jeho sportovní odchod, který oznámil před několika dny (přesněji mluví o "blíže časově neurčené pauze"), tak nepřichází z čistého nebe. Svou velkou roli sehrála i řada zranění. O další šance na Giru jej před dvěma lety připravila kolize, v níž si poranil koleno. Kvůli němu a také vinou pandemie poté de facto rok nezávodil.

I na loňské Tour de France, kde závodil už v barvách týmu Jumbo-Visma, působil spíše jako stín sebe sama. Přestože celkově dojel sedmý, nebyl zdaleka tím Dumoulinem z předchozích let. Bolesti sedacích partií jej málem přiměly k odstoupení. Fyzické i mentální vyčerpání dobře ukazuje nizozemský dokument Code Geel (Žlutý kód).

Definitivní tečku pak udělal odstoupením po sedmé etapě Vuelty. Novináři vzpomínají, v jakém útlumu ve Španělsku působil. "Bylo po brutálně náročné etapě a on se před tiskovou konferencí se svým soigneurem nadšeně bavil o podobnostech světových jazyků. Působil jako chlap, který se chce vrátit do normálního světa. Někteří z něj chtějí uprchnout, on se chtěl vrátit," říká v pořadu The Cycling Podcast zpravodaj Daniel Friebe. 

Dumoulinův příběh připomíná ten jeho někdejšího kolegy Marcela Kittela, který také sport opustil. Německý sprinter býval obávaným kolosem, zdravotní trable, neustálý tlak na výkon a deprese jej ale přiměly k ukončení kariéry. Pro oba navíc sport nebyl jedinou nutnou životní možností, vždyť Dumoulin silně uvažoval o dráze doktora.

Nejde to dlouho vydržet

Z cyklistického prostředí čím dál více slýcháme zprávy o náročnosti závodnického života. Mezi sportovci jsou čím dál menší výkonnostní rozdíly, každý člen pelotonu tráví dlouhé týdny a měsíce na tréninkových kempech. Každá částečka výkonu je pod drobnohledem, pro moment slabosti není místo. 

Starší závodníci mluví o tom, že mladí nastupující cyklisté nemohou takové tempo vydržet. V aktuálním rozhovoru pro zmíněný časopis ProCycling o tom mluví, sám teprve čtyřiadvacetiletý, Jai Hindley. "Trvalo mi tři roky, co mladí dělají hned v první sezoně. Závodí už od juniorů jako profesionálové," říká druhý muž letošního Gira.

"Myslím si, že jejich kariéry nebudou tak dlouhé. Ti kluci jsou tak profesionální a tak mladí, já si nemyslím, že to můžou vydržet. Nevidím způsob, jak by to ti, kteří teď vyhrávají, mohli dělat dalších patnáct let," dodává Hindley. Dosadit si sem můžeme jména jako Tadej Pogačar, Remco Evenepoel či Mathieu van der Poel.

Dumoulin sice není Pogačarovým vrstevníkem, náročnost sportu ale pro něj byla po mnoha letech příliš. "Kdybych teď skončil, můžu být se svou kariérou spokojený. To mi dává klid. Opravdu to myslím vážně. Můžu se na to zítra vykašlat a budu šťastným člověkem," říkal Dumoulin ve zmiňovaném rozhovoru na jaře 2019. Ta chvíle je nyní tady. Tom Dumoulin dosáhl na kole téměř všeho. Nyní se pokusí najít to, co mu v posledních letech tolik scházelo.