Triumfy roku 2018: Zidanův Real, korejská rozlučka Björgenové nebo tyčkařský objev Duplantis

Marit Björgenová

V Česku pochopitelně najde více příznivců dvojnásobně zlatá Ester Ledecká, přesto bychom si neměli nic příliš nalhávat: královnou zimních olympijských her byl někdo jiný. Norská veteránka Marit Björgenová – medaili slavila už před šestnácti lety v Salt Lake City – získala v Pchjongčchangu pět cenných kovů a stala se historicky nejúspěšnější zimní olympioničkou. Její konto se zastavilo na patnácti medailových úspěších.

Dva bronzy (desítka volně a týmový sprint), jedno stříbro (skiatlon) a dvě zlata (štafeta a klasická třicítka). Byla to posledně zmíněná medaile, pro niž bude na norskou lyžařku vzpomínáno nejvíce. Björgenová začala soupeřkám ujíždět ještě před polovinou vytrvalecké distance – kdepak že byly obvyklé taktické hrátky. V cíli měla Norka, na níž bohužel ulpělo podezření z lékařsky neodůvodněného užívání antiastmatik, náskok bezmála dvou minut.

Eliud Kipchoge

Všimli si toho i ti, kteří mají o maratonský běh pouze povšechní zájem. V půlce září se v centru Berlína cosi stalo. Padla dosud známá pravidla, byly přepsány představy o možném a nemožném. Rekordní čas Dennise Kimetta (2:02:57) tu s námi neměl být navždy: v podstatě už od jeho stanovení se čekalo na to, až jej překoná běžec z úplné světové špičky. Mohl to být Kenenisa Bekele, mohl to být Geoffrey Mutai, mohl to být Wilson Kipsang.

A stal se jím Eliud Kipchoge. V Berlíně běžel od startu jiný závod než ostatní. Brzy unavil své vodiče a pokračoval sám – kamery byly na něm a sledovaly každý jeho krok. Maratonec z keňského Eldoretu udržel ďábelské tempo (2:52/km) až pod Brandenburskou bránu a překonal Kimettův rekord o propastnou minutu a osmnáct vteřin. Byl to nejdokonalejší vytrvalecký běh historie. Lidstvo se dvouhodinové hranici přiblížilo na minutu a 39 vteřin.

Mondo Duplantis

Jsou sportovci, o kterých se odmalička má za to, že z nich vyrostou velké hvězdy. Sidney Crosby jako by byl zrozen pro to, aby se stal jednou z největších hvězd historie ledního hokeje. Nadia Comaneciová o tři desítky let před ním zase vyrostla v gymnastku, která sebrala dech celé planetě. Jsou tu i mnozí další. V tomto roce se na seznamu velkých talentů rozzářilo jméno Monda Duplantise.

Dlouho se mluvilo o tom, že na zahradě rodinného domku ve městě Lafayette roste výjimečný tyčkař. Jeho otec, Greg Duplantis, postavil svému synovi doskočiště a on na něm den za dnem cvičil. Na evropském šampionátu v Berlíně atletičtí fanoušci poznali, kam až se za léta dokázal dostat. Osmnáctiletý tyčkař překonal 605 cm (4. nejlepší pokus historie), porazil Timura Morgunova i Renauda Lavillenieho a získal zaslouženou zlatou medaili.

Geraint Thomas

Pro úspěch ve vrcholovém sportu potřebujete být také (více než jen) trochu sobec. Profesionální sportovec se stará především o sebe a své výkony: máloco jiného se dostane na jeho/její seznam priorit. Proto působí až nezvykle, když skutečně velkého výsledku dosáhne člověk, který sám sebe označuje za pohodáře. Někdo, kdo se nenosí jako prvotřídní hvězda a dokáže se přenést přes lecjaké příkoří.

Geraintu Thomasovi se takové překvapení podařilo na letošní Tour de France. Před startem se s ním coby vítězem tradičního testu, Critéria du Dauphiné, samozřejmě počítalo. Jenže pořád tu byla velká jména Nairo Quintana, Vincenzo Nibali a především Chris Froome. Velšan však na francouzských silnicích předvedl pevné nervy a sílu v nohách. Jeho vítězství bylo překvapivé: málokdo z přihlížejících mu jej však po letech ve stínu Teamu Sky nepřál.

Zinedine Zidane a Real Madrid

Většina slavných hráčů své úspěchy nedokáže z trenérské lavičky replikovat. Jde přece jen o odlišné disciplíny: i když se v obou případech hraje na trávníku. Zpětně si můžeme říci, že 90. léta vyprodukovala především dvě výjimečné osobnosti, kterým se podařilo zazářit z obou pozic. Jedním je Pep Guardiola, který na přelomu dekády vybrousil k dokonalosti Barcelonu. Druhým Zinedine Zidane, jemuž se stejná věc povedla s Realem Madrid.

Šestadvacátý květen 2018, Kyjev. Zidane z lavičky přihlíží dvěma fatálním chybám brankáře soupeře a zkušenému výkonu svého mužstva. Po závěrečném hvizdu je jasno. Bílý balet se potřetí v řadě stává vítězem Ligy mistrů: hráči a trenér už nemají, kam dále jít. Zidane o pět dní později zaskočí fanoušky – stále v oslavné kocovině – a oznámí svůj konec v Madridu. Současné trable španělského velkoklubu jen naznačují rozsah této ztráty.

Novak Djokovič

Měla být sezona návratu, první polovina roku 2018 ale Novaku Djokovičovi příliš nevyšla. Po překvapivém osmifinálovém konci na Australian Open si srbský tenista vybral další zdravotní pauzu kvůli operaci lokte a dál se na kurtech až do Rolland Garros spíš trápil. Na wimbledonské trávníky tak vstupoval až jako 21. hráč světa. Ale právě na nejslavnějším turnaji světa přišel zásadní obrat.

Djoker v epické semifinálové bitvě vyřadil nasazenou jedničku Rafaela Nadala, následně přehrál Jihoafričana Kevina Andersona a získal svůj čtvrtý titul v All England Clubu. Od té chvíle začala jízda. S jednou výjimkou postoupil Djokovič ve zbytku sezony na každém turnaji do finále a získal tři další prvenství včetně US Open. A hlavně se začátkem listopadu po dvou letech vrátil na první místo žebříčku.

Lewis Hamilton

Také dnes už pětinásobný šampion formule 1 Lewis Hamilton si svou velkolepou jízdu schoval až do druhé poloviny ročníku. Poté, co nedojel v Rakousku a na začátku července doma v Silverstone se musel sklonit před Sebastienem Vettelem, díval se v pořadí mistrovství světa svému hlavnímu konkurentovi na záda. Ovšem poté postihl výsledkový propad naopak Ferrari a německého pilota, naopak Hamilton neohroženě vládl okruhům.

Ze zbývajících 11 Velkých cen jich vyhrál osm a prvenství v seriálu si zajistil už dva závody před koncem. Pátým titulem mistra světa se Hamilton vyrovnal legendárnímu Argentinci Juanu Manuelu Fangiovi. Ve 33 letech vypadá Brit na vrcholu sil, a pokud Mercedes udrží technologickou převahu i v dalších sezonách, mohl by ještě zaútočit i na rekordních sedm prvenství Michaela Schumachera.

Luka Modrič

Nekonečných deset let byla anketa Zlatý míč časopisu France Football kolbištěm pouze dvou výjimečných postav své fotbalové generace – Argentince Lionela Messiho a Portugalce Cristiana Ronalda. Oba během té doby získali prestižní individuální ocenění pětkrát. Až letos hvězdnou dvojici předčil Luka Modrič. Záložník Realu Madrid prožil nejlepší sezonu kariéry, kromě klubových úspěchů hlavně dovedl jako kapitán Chorvaty senzačně až do finále mistrovství světa.

Modrič je do značné míry opakem obou fotbalových géniů. Platí za synonymum týmového hráče, v královském klubu léta připravoval šance a hlavně kryl záda právě Ronaldovi. Drobný středopolař, který kromě Zlatého míče získal i cenu FIFA pro hráče roku a byl vyhlášen nejlepším hráčem MS, se navíc dostal na vrchol až ve 33 letech. Trofej pro Modriče je tak částečně oceněním i pro ty hráče, na které se v letech vlády dvojice Messi–Ronaldo nedostalo.

Alexandr Ovečkin

Po třinácti letech si Alexandr Ovečkin konečně splnil svůj největší sen. Jeden z nejdominantnějších hráčů povýlukové NHL sbíral góly po hrstech, stejně jako individuální ocenění. Stále mu ale chybělo to hlavní – Stanley Cup. Washington se za jeho působení zisku trofeje nikdy ani nepřiblížili, maximem pro tým bylo druhé kolo play-off. Po letech marných pokusů už mnozí začali vidět jeden z problémů i v osobě kapitána Capitals. Ovečkin neměl být podle škarohlídů dostatečně vůdčí postavou, aby dovedl Caps do finále.

Ruský kanonýr se ale kritice postavil čelem a letošní rok patřil jemu se vším všudy. Nejenže posedmé vyhrál trofej Maurice Richarda pro nejlepšího střelce NHL a jako první odehrál za Capitals tisíc zápasů v základní části, hlavně ale klub z hlavního města dovedl po 44 letech k vytouženému grálu. Střelcům přitom kraloval i v play-off, v kanadském bodování skončil druhý a po právu se mohl radovat i z ceny pro nejlepšího hráče vyřazovací části. Nic ale v jeho očích nemohlo zastínit okamžik, kdy jako první ruský kapitán v historii pozvedl nad hlavu Stanleyův pohár.

Ragbisté Irska

Na první výhru nad Novým Zélandem čekali ragbisté Irska dlouhých 111 let. Teď si mohli triumf nad legendárním soupeřem užít znovu hned po dvou letech. Irové nepovolili doma na Aviva Stadium All Blacks i s hvězdami Brodie Retallickem, Julianem Saveou, Kieranem Readem nebo Beaudenem Barrettem jedinou pětku, zvítězili 16:9 a završili tak dost možná nejúspěšnější rok v reprezentační historii.

V součtu s loňskou listopadovou demolicí Jihoafričanů 38:3 dokázali během dvanácti měsíců přehrát všechny elitní výběry z jižní polokoule (Australany dokonce dvakrát ze tří utkání na jejich půdě), porazili také Argentinu a zářili i v jarních Six Nations. V měření sil nejlepších evropských reprezentací vyhráli všech pět zápasů a na ceněný Grand Slam navíc dosáhli v Twickenhamu po vítězství nad letitými rivaly Angličany.