Nepamatuje, že by někdy neskákal. Mondo Duplantis a jeho život šest metrů nad zemí

Myslíte na mužskou a ženskou stovku. Představivost napínají vrhačské disciplíny. Puls stoupá, když se do cíle jako lokomotivy ženou vytrvalci. Přitom to podstatné se neděje na oválu ani v kruzích. Zavřete oči a ten souboj vám unikne. Ale neměl by. Nejdůležitější chvíle evropského šampionátu proběhnou šest metrů nad povrchem Olympijského stadionu v Berlíně.

Právě do takové výšky vás dostane tyč z uhlíkových vláken, do níž opřete veškerou svou sílu, techniku, odvahu a léta praxe. Když skáčete o tyči, jste zároveň sprinter, gymnasta a také trochu kaskadér: vydáváte se do míst, která jako by už nebyla vyhrazena pro atlety. Nebo jen pro pár takových, jejichž smysl pro sebezáchovu se vytratil po narození.

V případě Armanda "Monda" Duplantise rozšiřme anamnézu pro většinu rodiny. Jeho otec Greg držel americký rekord a jen těsně mu uniklo místo ve výpravě pro Hry v Atlantě. Matka Helena se věnovala sedmiboji. Strýc i děda skákali a nejstarší bratr Andreas reprezentoval na juniorském MS. Jen druhý sourozenec Antoine upřednostnil jiný sport: před dvěma měsíci jej draftovali baseballoví Cleveland Indians.

Jestli tak někdo nepostrádá potřebnou genetickou výbavu, je to Mondo. "Nedokážu si vybavit dobu, kdy jsem neskákal o tyči," prozradil nedávno. Co to konkrétně znamená? "Je mi osmnáct a skáču nějakých čtrnáct let," dodává. Mnohým dětem rodiče na zahradě postaví fotbalové branky. Ne tak Duplantisovi. U zdi jejich pozemku vyrostlo tyčkařské doskočiště.

Na zahradě domku ve městě Lafayette i dnes najdeme betonové rozběžiště, šuplík, doskokovou žíněnku a v korunách stromů zavěšené pomůcky k tréninku. Do jednoho takového zařízení si upevníte nohy do řemínků, zavěsíte se hlavou dolů a pilujete sílu a švih. Trochu to připomíná olympijského šampiona ve snowboardingu Reda Gerarda, který má za domem vlastní areál s překážkami a vlekem.

"Sousedi měli trochu problém, protože se báli, abych jim nepřistál na pozemku. Ale to nebyla hlavní potíž. Doskočiště totiž přiléhá ke zdi z cihel. Ale naštěstí se o ni nikdo z nás nerozbil," popisuje Duplantis, který připouští, že nešlo o běžný způsob trávení volného času. "Kamarádi si to jednou zkusili a zjistili, že je to moc těžké a dost divné. Pak už se nezajímali," dodává.

Říci tak, že Monda překonávání laťky odmala fascinovalo, nedává jeho posedlosti zadost. Dostat se přes ní poprvé zkusil ve čtyřech letech, když mu otec nechal objednat speciální tyč. O tři roky později už překonal svůj první světový rekord: mezi sedmiletými nikdo v historii neskočil výš než Duplantisových 234 centimetrů. Další rekordní výkony brzy následovaly.

Každý věděl, co dokáže

"Nejraději bych byl, aby to byla rychlost." Tak osmnáctiletý sportovec odvětil, když se jej ptali, jakou superhrdinskou schopnost by chtěl ovládat. Nemusíme přitom myslet pouze na rychlost coby veličinu odvislou od poměru vzdálenosti a času (ačkoliv Duplantis má stovku za 10,55). Za superhrdinské lze označit tempo pokroku, který každým rokem nad laťkou udělá.

Počítejme společně. Sezona 2015: 530 centimetrů na šampionátu U18 v kolumbijském Cali. 2016: 551 centimetrů na mítinku ve švédském Norrköpingu. 2017: velké halo na závodech v Austinu. Na tzv. Texas Relays pokořil poprvé ve svém životě 590 centimetrů a s ním i juniorský (U20) rekord. 2018: další vylepšení na 593 centimetrů na mítinku v Baton Rouge.

Pokud se vám právě zamotala hlava, nezoufejte, nejste jediní. Soupeři marně větří jeho kouzlo (i když mistr světa Sam Kendricks má jiný názor: "Pozorně jsem ho sledoval posledních skoro deset let. Jsem jeden z jeho největších fanoušků. Má se to tak – každý věděl, co Mondo dokáže. Nebylo o tom žádných pochyb."). Fanoušci jako v horečce sbírají autogramy a atletičtí experti žasnou a kroutí hlavami.

Výkony čerstvého vysokoškoláka z Lousiana State University zaskočily i atletické federace. Duplantis se rozhodl uplatnit nárok na švédské občanství (po matce), a na světové scéně tak závodí v kombinaci modré a žluté. Jenže na jeho výkon si dělala nárok i americká atletika. V současnosti tak drží jak švédský rekord, tak americké juniorské a středoškolské maximum.

Šest metrů? Může se to podařit třeba zítra

Co předvede na evropském šampionátu? Ze sedmatřiceti přihlášených tyčkařů má po Lavilleniem (595 cm) a Pjotru Lisekovi (594 cm z minulého týdne – nový polský rekord) třetí nejlepší výkon sezony. Jen čísla ale nestačí. Roli budou hrát také zkušenosti: jak se kdo nechá rozhodit na rozběhu, na koho dolehnou na berlínském stadionu největší nervy.

Anebo třeba kdo bude ve dnech před začátkem soutěže nejhůře spát. Právě na špatný spánek se švédská medailová naděje odvolávala po loňském mistrovství světa. Zatímco Duplantisův kamarád Sam Kendricks se v Londýně odrazil k titulu světového šampiona, mladší z tyčkařů překonal pouze 550 centimetrů a skončil devátý.

"Nemyslím si, že by to byly nervy. Vážně se nedá říct, že bych se tam rozklepal. Nevím, čím to přesně bylo, ale spal jsem tam fakt hrozně," vzpomíná s ročním odstupem. Bylo to zklamání, neboť skočeno měl rozhodně na lepší než výsledné deváté místo. To samé se dá říci i o letošním halovém šampionátu v Birminghamu (8. příčka za 570 cm).

Úplně jinak se přitom Duplantisovi vede na mítincích Diamantové ligy. Tam jako by skákal jiný tyčkař než ten unavený a trochu vyjukaný z Londýna. Letos poprvé zvítězil, když předčil konkurenci na domácí půdě ve Stockholmu. Ve Švédsku v polovině června skočil na první pokus 586 centimetrů, svůj nejlepší výkon na evropské scéně.

Na konci měsíce už to ale neplatilo. Diamantovou ligu hostila Paříž a ve francouzské metropoli se děly věci. Na 590 centimetrů šlo pět tyčkařů, z nichž tři (Lavillenie, Lisek a Shawnacy Barber) laťku shodili. V soutěži pokračovali už jen Duplantis s Kendricksem. Rozhodovalo se ve výšce 596 centimetrů. Na ní Kendricks druhým pokusem uspěl, Duplantis nikoliv.

Byl to jeden z nejlepších soubojů letošního seriálu. "Za rok jsem si osobák zlepšil o tři centimetry, což nevypadá na papíře jako moc. Ale já mám pocit, jako bych byl úplně jiný závodník: dokážu být vyrovnanější a pravidelně skákat vysoko. A šest metrů? Myslím, že tam mířím. Vážně. Pokud budou správné podmínky, můžu to skočit klidně zítra odpoledne," tvrdí.

O mistra Evropy

Nyní je tu evropský šampionát, kde Duplantis změří síly se svým idolem. Renaud Lavillenie už není neporazitelný jako kdysi, přesto stále patří do úplné světové špičky. Olympijský šampion z Londýna je druhý v letošních tabulkách (vede Kendricks s "pařížskými" 596 centimetry) a hodlá přidat čtvrtý titul mistra Evropy.

Duplantis jej vždy obdivoval. "Chodil jsem ze školy domů a sledoval ho na videu. Představoval jsem si, jak proti němu jednou skáču. Je strašně rychlý, ale jsou i tací, kteří mají více síly. Vidět, jak dokáže tu energii využít… hodně mi to dalo. Renaud mi ukázal, že nemusíte být obr, abyste skočil světový rekord," říká.

Dokáže svůj idol porazit v Berlíně? "Poslední roky byly neuvěřitelné. To, že skáču proti němu a dalším klukům, jsem si ještě ani pořádně nedokázal uvědomit. Ale teď jsem na tom tak, že s nimi nechci pouze soupeřit – chci je také porážet. Ještě jsem neukázal, že jsem schopný soutěže pravidelně vyhrávat. To je další krok," přemítá Duplantis.

Program nejtalentovanějšího atleta současnosti začne v Berlíně páteční kvalifikací. Finále je připravené na neděli.