Šéf už dvacet let udílí pokyny z nebe. Ivan Hlinka patří k největším personám tuzemského hokeje
Už je tomu dvacet let, co republiku, a zejména hokejovou veřejnost obletěla ta nečekaná zpráva: Ivan Hlinka tragicky zemřel. Svět se točí dál, přesto jako by se v srpnových dnech roku 2004 ten hokejový nějak zastavil.
Přezdívek měl víc. Ale ta hlavní vystihuje všechno.
Šéf. Ten, kdo o všem rozhoduje. Kterého všichni poslouchají na slovo. Ten, kdo určuje cestu. A ten, koho budou ostatní po stanovené cestě následovat. A také bouřlivák, jenž se nebál zvýšit hlas, když bylo potřeba. Takovou měl Ivan Hlinka auru.
"Spousta věcí se musí řešit samozřejmě tvrdě, někdy není úniku. Ale jsou i věci, které se musí řešit diplomaticky," řekl Hlinka v jednom televizním rozhovoru na začátku trenérské kariéry, čímž naznačil dvě tváře své osobnosti.
To ostatně potvrzují i jeho spoluhráči, svěřenci, příbuzní a kamarádi. "Vyloženě psycholog, kdy dokázal hráči vnuknout to, co od něj chce. A ten hráč to udělal," popsal Hlinku mladší bratr Josef. "Vždycky si dokázal vytvořit respekt i důvěru u hráčů a zrovna tak oni ji měli u něj," dodal Hlinkův bývalý spoluhráč a asistent Josef Beránek starší, jenž počátkem letošního srpna zemřel. "Měl k hráčům daleko blíž než ostatní trenéři, protože je bral jako kamarády a snažil se být jako jeden z nich," vzpomínal na Hlinku zase svěřenec a bývalý obránce Jiří Šlégr.
Hlinka však uměl být i pořádný vztekloun, jak uvedl jeho kamarád Vlastimil Argman. "Řádil i jako trenér. Dokázal se hodně vyštengrovat. On ten adrenalin potřeboval. Takže se dokázal hodně vytočit jak v kabině, tak na střídačce," prohlásil k Hlinkově osobnosti spoluhráč a asistent Ondřej Weissmann. "Naštvat se, že měl rudé oči a naběhlé žíly," uvedl zase bývalý spoluhráč Jan Hrabák. "Za půl minuty, za minutu se už o tom ale nikde nezmiňoval a nikam to netahal," řekl spoluhráč a Hlinkův švagr Josef Ulrych.
Takový byl Ivan Hlinka. Geniální hráč, kapitán Litvínova i národního týmu, později úspěšný kouč, jenž to v obou rolích dotáhl až do NHL. Jeho život ale vyhasl předčasně, v pouhých 54 letech, když podlehl zraněním po autonehodě.
Z Litvínova až do Vancouveru
Jako talentovaný centr naskočil v Litvínově do československé ligy v sezoně 1966/1967 v pouhých šestnácti letech a ve čtrnácti zápasech stihl vstřelit čtyři branky. O dva roky později už nakoukl do národního týmu a od roku 1970 až po zbytek 70. let nevynechal jediné mistrovství světa.
Hlinka si okamžitě začal podmaňovat československou ligu a výrazně se prosazoval také na mezinárodní úrovni. V domácí soutěži nastřílel celkem 346 gólů a v průměru produkoval 1,26 bodu na zápas. V reprezentaci byl součástí tří zlatých týmů – v letech 1972, 1976 a 1977.
Na konci hráčské kariéry se ještě dočkal etapy v zámořské NHL a ve Vancouveru si připsal dvě 60bodové sezony. Po návratu do Evropy si střihl dva ročníky ve švýcarské lize za Zug a kariéru uzavřel v roce 1987 doma v Litvínově.
Úspěšný kouč
A také tam ihned přešel na trenérskou lavičku, na níž vydržel s krátkou zastávkou v německém Freiburgu do roku 1994. V druhé polovině 90. let pak v litvínovském klubu působil převážně v manažerských pozicích. To už zároveň vedl také národní tým, s nímž dosáhl na největší úspěch v roce 1998 na zlaté olympiádě v Naganu. V roce 1999 dovedl českou reprezentaci i k titulu na mistrovství světa v Norsku.
Historický olympijský triumf v kombinaci s hráčským i trenérským odkazem mu pomohly také k trenérskému angažmá v NHL, když se na konci sezony 1999/2000 stal nejprve asistentem trenéra v Pittsburghu a v následujícím ročníku už byl jmenován hlavním koučem Penguins.
Tučňákům v čele s hvězdným Jaromírem Jágrem se však nedařilo podle představ. Penguins sice v play-off 2001 přešli ve druhém kole přes Buffalo s Dominikem Haškem v brance, ale v dalším kole nestačili na New Jersey Devils a sen o finále Stanley Cupu zůstal nenaplněn.
Čím dál víc se také prohlubovaly neshody mezi Hlinkou a Jágrem. Finanční potíže klubu navíc uspíšily nevyhnutelné – vedení klubu sáhlo k výměně nejdůležitějšího hráče a Jágr se stěhoval ke konkurenčním Washington Capitals. Ani Hlinka však v Pensylvánii nevydržel dlouho a po čtyřech zápasech nové sezony byl vyhozen. V následujícím ročníku 2002/2003 si ještě vyzkoušel působení v ruské lize v ambiciózním Omsku, s nímž skončil čtvrtý.
Další trenérskou etapou měl být Světový pohár v roce 2004 se startem na přelomu srpna a září. Toho se však už Hlinka nedočkal.
Pouhé dva týdny před startem turnaje hráčů z NHL – 16. srpna – zasáhla Česko smutná zpráva: Ivan Hlinka zemřel. Vedení svazu muselo rychle jednat. Kdo převezme reprezentaci? Mužstva se nakonec ujal Vladimír Růžička a s hvězdným výběrem vypadl až v semifinále po smolné porážce s Kanadou 3:4 v prodloužení.
Hlinkův odkaz i po dvaceti letech dál přetrvává. Vedle Zlaté hokejky, členství v Síni slávy IIHF a českého hokeje i dalších individuálních či týmových úspěchů jako hráče a trenéra zůstávají vzpomínky na ohromně soutěživého litvínovského patriota s výjimečným charismatem, který si nepotrpěl na správnou životosprávu. Vždyť kouřil od třinácti let, jak vzpomínala vdova Liběna Hlinková.
Sám si však v úspěších neliboval a ani je nepřeceňoval. A stejně to měl i s porážkami či vážnými situacemi. Nejlépe ho v obou ohledech vystihuje jeho často citovaný výrok "hlavně se z toho nepos…".
