Stáří jednou přijde, ale zatím si dává načas, říká Vabroušek a posunuje limity

Jste Jarda Jágr světového triatlonu, jak se perete s přibývajícími roky?

Jardu nesmírně obdivuji. On sportovní dlouhověkosti dosáhl v diametrálně odlišném sportu. Hokej má vyšší nároky na dynamiku a rychlost. Taky mě nikdo třicet let nenaráží na mantinely... Co se týká přibývajících let, zatím si nemůžu stěžovat. Cítím se zhruba stejně jako před dvaceti lety, funguje mi svalová hmota i rychlost regenerace. Jen má top výkonnost se posunuje směrem k delším a extrémnějším závodům.

Považujete se pořád za triatlonistu, nebo už spíš za vytrvalce a hledače dobrodružství?

Především za triatlonistu a občas taky ultraběžce. To ale v žádném případě nevylučuje přípravu a účast na dobrodružných závodech. Čím náročnější závod, tím lákavější výzva to zkusit.

Je ještě něco, co jste nezkusil a co vás láká?

Je toho velká spousta a to v různých sportovních odvětvích. Ale lákají mě převážně závody, na kterých se bojuje o každý metr a vteřinu. Ne několikadenní testy toho, kdo déle vydrží na kole za jízdy neusnout.

Dá se říct, co z toho všeho, co jste absolvoval, bylo nejtěžší, že jste si řekl: Tak tohle už nikdy...?

V tomto směru je jedinou výjimkou Marathon Des Sables na Sahaře. Závod je to moc krásný, ale s omezeným množství vody na den a na hlavu. Jsem zvyklý z horkých Ironmanů pít opravdu hodně, a tak mi už po dvou dnech chyběly tekutiny. A dehydratace se každým dalším dnem prohlubovala. Po úvodním boji o nejlepší desítku v pořadí jsem se nakonec propadl až na jednadvacátou příčku. A pokud by závod ještě pokračoval, tak by byl propad mnohem hlubší. Dával jsem se z toho dohromady několik týdnů. Ale i sem se rád vrátím, ovšem jen pokud přidají tekutiny. Vybavení a jídlo si každý na celý týden nese na zádech a tam by mi větší zátěž nevadila.

Je to všechno dřina, dřina a zase dřina – co vás na tom, že se vydáte ze všech sil, tak baví?

Ten úžasný pocit od okamžiku, kdy člověka napadne zkusit něco zdánlivě šíleného, přes proces cílené přípravy, až po samotný boj na trati. A pocity v cíli po úspěšném dokončení jsou taky skvělé. Člověk prostě pořád objevuje a posouvá své domnělé hranice dál.

A jak se perete s únavou během závodů? Máte nějaký recept na chvíle, když už si myslíte, že to dál nepůjde? A těch už jste musel zažít moc...

Je to trvalý souboj těla, které se nadměrné zátěži brání únavou i křečemi, a mysli. Je to hlavně o motivaci to nevzdát. Když se dáš na vojnu, musíš bojovat. Snažím se tak motivovat a inspirovat ostatní, včetně svých dětí.

Třeba špičkoví maratonci uběhnou tři – čtyři závody do roka, vy jste skončil Ironmana v Himálaji a za týden už jste závodil v Česku, kdy regenerujete?

Mezi závody. Když je potřeba, umím se i pořádně obout do tréninku, klidně za týden natrénuji i přes třicet hodin. Ale mezi závody umím i intenzivně odpočívat. Stačí mi třeba jen pět hodin týdně. A model s více závody a menším objemem tréninku mě vždycky bavil víc. Proto už léta tolik závodím. Svůj obvyklý týdenní model – šest dnů tréninku a jeden den volna – jsem v létě často přetočil na jeden Ironman a šest dnů regenerace. A vždycky to fungovalo skvěle.

Nemáte strach, že se všechna ta zátěž, které své tělo vystavujete, jednou obrátí proti vám a vše se sečte, jak se říká, na stará kolena?

Za rok mi bude padesát a cítím se jako ve třiceti. I kdyby se to třeba příští rok mělo začít obracet, tak určitě nemám čeho litovat. To půlstoletí jsem si užil se zdravým duchem ve zdravém těle. Je mi naprosto jasné, že příznaky stárnutí jednou přijdou a jsem s tím dávno smířený. Jen si zatím překvapivě dávají na čas, tak si to užívám.

Na co se letos nejvíc těšíte a kde chcete nejvíc uspět?

Těším se na závody doma, kde mě čeká Czechman, Moraviaman, Grizzlyman XTRI a pak v zahraničí Ironman Kazachstán, Swimrun Rockman v Norsku, Ironman Malorca. Nejvíc cílím na konec sezony na Czech 515 Ultra v Račicích, Winterman XTRI a Patagonman XTRI.