Posledních dvacet kilometrů bolel každý krok, řekl Vabroušek po MS v Ultramanu

Všichni se na Havaj museli kvalifikovat z menších závodů - kolik lidí nakonec startovalo a kolik jich závod dokončilo? 
"Pořadatelé si vybírají čtyřicet startujících ze všech kvalifikovaných. První den se úplněk postaral o mimořádně silné proudy v moři, ale šestihodinový limit plavání nestihl jen jeden z nás. Kvůli erupcím sopky Kilauea musela být letos pozměněna trať cyklistiky. Druhý den jsme tak měli 276 km okořeněno dvojnásobným převýšením, než v předešlých 35 ročnících. Už na 40. km jsme stoupali od hladiny moře do dvou tisíc v silném protivětru. To se společně s vedrem bohužel postaralo o to, že čtrnáct závodníků muselo za závodu odstoupit, protože nestihli dvanáctihodinový limit. V cíli tak bylo nakonec pětadvacet lidí."

Máte za sebou skoro 24 hodin dřiny rozložených do tří dnů - jak je vám teď po těle?
"Jako by mě někdo pořádně zmlátil. Ale s tím se u takhle extrémních závodů počítá. Pár dní budu rozlámaný a pak se tělo vzpamatuje. Stejné distance jsem absolvoval i v únoru při Ultramanu na Floridě. Tam byla trať i klima přijatelnější a navíc jsem tam zůstával s rodinou i po závodě, takže únava se vstřebala rychle. Tentokrát letíme hned domů. Počítám, že po příletu to bude horší, než po závodě…" 

Už jste zkusil hodně extrémních závodů, ale tohle asi byla jedna z nejtěžších zkoušek morálky a vytrvalosti. Je to tak?
"To ano. Svou náročností to bylo o úroveň výš, než třeba na té Floridě nebo při 100 km v Antarktidě. I když podobné stavy jsem zažíval i při šestidenním ultramaratonu na Sahaře. Tam to však nohy zvládaly dobře díky běhu v měkkém písku. Tam byl problém s nedostatkem tekutin a prohlubující se dehydratací. Tady bylo všeho dost a šlo čistě o fyzické vyčerpání." 

Kdy vám bylo nejhůř?
"V poslední třetině každé disciplíny. Snažím se držet výkon na rovnoměrné úrovni po celou trať. Takže v první třetině je to vždy relativně v pohodě, ta druhá začíná bolet a v té poslední přijde to pravé utrpení. Psychicky mi bylo ale nejhůř v poslední třetině plavání, kdy jsem na korálech pod sebou viděl, že chvílemi plavu téměř na místě a do cíle mi zbývaly ještě víc než tři kilometry. A pak určitě posledních dvacet kilometrů běhu, kdy už v těle nic nebylo a každý krok hodně bolel. K tomu vystoupala teplota přes 35 °C a mezi lávovými poli jsme se dokonale grilovali." 

Počítáte se startem i příští rok, nebo jste si řekl: už nikdy? 
"Už nikdy jsem si po závodě neřekl ještě nikdy. Baví mě to. Nechávám to ještě uzrát. Ve stejném termínu jsem příští rok pozvaný i na extrémního Ironmana do Patagonie. Rád bych tam jako support vzal svého syna. Na rozhodnutí je ještě čas."

Jste se třetím místem spokojený?
"Do závodu jsem šel s tím, že se zkusím porvat o vítězství, ale reálně jsem doufal v top trojku a to se podařilo. Takže určitě spokojenost. S obhájcem titulu z loňska jsem prohrál jen rozdílem z úvodního plavání. Zbytek závodu už jsem měl rychlejší. Takže nad tím ještě popřemýšlím..." 

Po trati asi moc lidí vzhledem k jeho délce nebylo, jaká byla atmosféra závodu?
"Každý z nás má povinně s sebou dva členy support teamu, kteří ho v pravidelných intervalech občerstvují, v případě defektu mohou vyměnit kolo, při běhu ho vždy jeden z nich může doprovázet,… Já jsem měl tři místní Ironmany, kteří to zvládali skvěle. Ale Richard i Rob, kteří skončili přede mnou, měli oba své osmičlenné podpůrné týmy, které šlapaly jak hodinky. Týmy se povzbuzují i navzájem, takže po celou trať s námi cestovala zhruba dvoustovka nadšených diváků. A v cíli to byla vždy velká párty podpůrných týmů a diváků. My jsme mezitím hned měli masáž a doplňovali energii."