Následuje
EURO 2020

Den desátý – Jedenáct kovů je stále dost. Zatím

Londýn – Londýn nebude Pekingem, stejně tak jako Peking nebyl Aténami. Dnešní svět zkrátka není tím, kterým byl před čtyřmi nebo osmi roky. Tehdy si naši paralympionici odvezli z Řecka 31 medailí, z toho 16 zlatých. Z Číny? Sedmadvacet cenných kovů a šest nejcennějších. Z ostrovů, které kupodivu nebyly vůbec deštivé, ale prosluněné, si česká výprava poveze medailí jedenáct. A to je s ohledem na okolnosti stále dost, byť jen jedna z nich se třpytila zlatem.

Tereza Diepoldová
zdroj: ČT4 autor: David Soeldner

Jenže dnešní, neuvěřitelným způsobem se rozvíjející sport handicapovaných, ať už do zabezpečení, výkonnosti nebo propagace, nelze dávno poměřovat medailemi, natož těmi, které se udělují za první místo v cíli, za nejdelší hod nebo za vítězství v turnaji. Jsou země, v nichž je paralympionik dokonalým profesionálem, jehož jedinou povinností je trénovat, a za poskytnutou péči a finance se má odměnit medailemi. Tím pádem – i propagací "síly a schopností" dané země. Tak to funguje v Číně, ale i na Ukrajině, kde sportovci dostávají za medaile pohádkové odměny. A přes rok nadstandardní platy. Takové, na jaké jinde můžou zapomenout i jejich zdraví kolegové. Profesionalizace je, zdá se, nezvratná a nevyhnutelná. V zemích, kde se tomu nechtějí nebo nemůžou přizpůsobit, si musí začít zvykat, že úspěchů bude stále méně. A to i proto, že opory stárnou a potenciální mladé následovníky není vždy snadné přesvědčit, aby se vrhli do poctivé sportovní dřiny.

Letní paralympijské hry v Londýně však ukázaly i jiné souvislosti a posuny v nazírání na sport handicapovaných. Mediálním záběrem i organizačním zajištěním se dotáhly na svoji olympijskou sestřičku a nemají v úmyslu ji dobrovolně opustit. Na tiskové konferenci, předcházející závěru londýnského sportovního svátku číslo 2, to zopakovali představitelé Mezinárodního paralympijského výboru IPC – projekt společných, po sobě následujících her na jednom místě byl dobrý nápad, a naopak, nebylo by dobré od něj upouštět i po roce 2020, kdy stávající kontrakt mezi IOC (Mezinárodní olympijský výbor) a IPC vyprší. Kromě toho se paralympiáda v Londýně ukázala i jako nesmírně výdělečný podnik. Hlediště byla až na pár drobných výjimek zaplněna. A u atletiky to platilo minimálně na 95 %. Přitom vstupenky se opravdu prodávaly, nikoliv rozdávaly. Cena? U nejatraktivnějších sportovních odvětví se pohybovala kolem 50 liber!

David Vondráček získal pro českou paralympijskou výpravu poslední, jedenáctou medaili.
zdroj: ČT4 autor: David Soeldner

Jenže Britové vzali i "druhé hry" za své. Do ochozů chodili jak normální diváci, tak ti s různými handicapy. A svorně dali najevo národní hrdost z toho, jak jejich paralympionici se ctí, a často s maximálním úspěchem, bojovali o co nejlepší umístění. Však jim také na přípravu poskytli dostatek finančních prostředků. A tito medailemi ověnčení sportovci pak byli hvězdami dlouhých debat ve specializovaném televizním vysílání. Denní tisk? Nikoliv strohá dvouřádková zprávička, výjimečně jedna mnohdy archivní fotografie. Ale den co den desítky stran a fotografií! A to včetně titulních. A kolik zde bylo novinářů, fotografů a televizí například z Asie? Škoda slov.

Bohužel, v tomto směru my, ve střední Evropě, pokulháváme. Nejen Češi, ale i Poláci, ačkoli měli dvojnásob početnou a co do medailí mnohonásobně úspěšnější výpravu. Přesto do Londýna ze země našich severních sousedů nedorazil žádný rozhlasový reportér, jen jeden televizní štáb a dva novináři. Na Slovensku to bylo lepší jistě i proto, že prezident Slovenského paralympijského výboru, Ján Riapoš, je stále aktivním sportovcem a v Londýně vybojoval ve stolním tenise, v soutěži jednotlivců a týmů, dvě zlaté medaile! Na druhou stranu nedostatečně sledovanou byla paralympiáda až do včerejška i v Rakousku. Teprve poslední den atletických soutěží byl mezníkem, kdy rakouská televize poprvé v dějinách zařadila do vysílání přímý přenos z těchto – a to není fráze ani laciná propagace – prestižních her.

Zatímco v minulosti dominovali české žni medailí atleti a plavci, tentokrát se nejvíce medailí urodilo na silnici a na oválu pro cyklisty: jediné zlato z celých her, za časovku v podání Jiřího Ježka v Brands Hatch, dvě stříbra a dva bronzy, když ten úplně poslední pro celou výpravu získal v sobotu v silničním závodě tricyklista David Vondráček. Těch jedenáct medailových umístění a několik "brambor" ale opravdu není málo. Pokud se to posuzuje na místě, nikoliv na dálku. Jen tak si člověk udělá přehled, jak se okolní svět zprofesionalizoval a kam se posunul. Přesto si řadu zklamání, prohraných zápasů i závodů užili na obou březích Temže i jiné, početnější a silnější výpravy. Třeba Američané. Pokud se má ale propad ve výsledcích zastavit, něco se musí stát. O tom, že ujíždí vlak s mládeží i v jiných sportech zdravých, se diskutuje co chvíli. A handicapovaní? Ti jsou na tom ještě hůř i proto, že se o nich u nás nemluví vůbec, nebo minimálně.

Ale dost neradostné reality. Hry v Londýně přinesly řadu famózních výkonů, vypjatých soubojů, triumfů i tragédií. A skoro v ničem si nezadaly s předchozí olympiádou. Vlastně ano. Řadoví pořadatelé se dali slyšet, že paralympiáda byla uvolněnější a sportovci, poznamenaní těžkým osudem, vstřícnější, přátelštější a tak nějak "normálnější" než jejich hvězdní olympijští předchůdci. Společné je ale to, že sport je sport a obnáší radost i zklamání, vítězství a porážky. A z těch je třeba se poučit. Čtyři roky utečou jako voda a za dveřmi čeká brazilské Rio. Snad opět bude platit – Rio není Londýn. Bude už zase lepší!

Hlavní zprávy