Den šestý - Zvláštnosti tak trochu "čínského" šampionátu

Po šesti soutěžních dnech letních paralympijských her v Londýně má Čína už 132 medailí. Z toho 53 zlatých. S uctivým odstupem následuje domácí Velká Británie, která pro úspěch na domácí půdě udělala všechno možné, a snad i nemožné. Zatím nastřádala 79 cenných kovů (23 nejcennějších). Z toho vyplývá, že ostatní účastníci, až na Rusko, Ukrajinu, USA či Austrálii, dělají těmto velmocím jen tu více, tu méně vzdorující kompars, v jakémsi "velkém šampionátu" Čínské lidové republiky. V úterý se čínské zdi srdnatě postavila i Eva Berná. Ve vrhu koulí handicapu F37.

Podle papírových předpokladů, vlastně informací, uvedených v oficiálních propozicích, měla úřadující mistryně Evropy aspirovat na stříbro. Zlato bylo předurčeno ženě jménem Mi Na, postavou drobné, výkony "velké" čínské rekordmance a obhájkyni paralympijského titulu z Pekingu. Žádná z dalších žen neměla mít na osobní maximum české atletky. I když, jak je to se skutečnou výkonností tria Číňanek? To, v duchu podivné, a nepochopitelně tolerované tradice, nevěděl nikdo. 

"Pravidelně sleduji soupeřky na webu IPC. V tabulkách najdu výkony všech holek z mojí třídy, jen Číňanky údaje skrývají. Přitom jistě trénují, plní limity, ale nikde oficiální cestou neoznámí, za kolik. Nevím, jak je to možné. Ale ve světových tabulkách zkrátka nejsou,"zlobila se jinak velmi spokojená Eva Berná, která ve své hlavní disciplíně – kouli – získala třetí paralympijský bronz v řadě. A dokonce ho podtrhla novým evropským rekordem, v hodnotě rovných jedenáct metrů!

Jenže druhá z čínských závodnic, Quiping Xu, dokázala něco, co se každý den jen tak nevidí. Ano. Je normální, když se vrhači či skokani zlepšují po centimetrech. Běžci po setinách. Ale hromburácká Číňanka si v soutěži – pokud údaje ze startovní listiny nelhaly – vylepšila maximum o plných 81 centimetrů! A i třetí z čínských žen, Qianqian Jia, celkově pátá, poskočila rázem o půl metru.

"Mrzí mne, že se zároveň nechovají jako férové sportovkyně. Třeba jdou kolem, a klidně do mě vrazí," podivila se Berná. "U nich je to asi jen o tom vítězství, které dostali za úkol, a bez něhož se nesmí vracet. Pamatuji si televizní záběr z klasické olympiády, jak v bazénu skončil nějaký Číňan druhý, a místo toho, aby se radoval, začal zuřivě bušit hlavou do zdi bazénu," uzavřela Berná polemiku nad podivnými praktikami nejúspěšnější země posledních paralympiád.

Přiznala, že zatím, co v prvních třech sériích ji zlepšování soupeřek náležitě motivovalo, a přispělo k vytvoření evropského rekordu, když ji "neznámá" Xu vzápětí o pouhé čtyři centimetry připravila o stříbro, znervózněla. "Škoda, že jsem nehodila ještě o pět centimetrů víc," zamyslela se s úsměvem majitelka první medaile mezi českými ženami, startujícími v Londýně.

Česká medailová kolekce se ale během odpoledne rozrostla podle očekávání i díky soutěži párů v boccie BC4. Ačkoliv i tady se bojovalo proti větrným mlýnům. Srdnatě, proti novému kolosu, který je na nezbytném vzestupu. Proti Brazílii. Ano, právě tam se uskuteční příští letní olympijské i paralympijské hry, a je žádoucí, aby pořadatel byl připraven organizačně, i z hlediska výkonnosti vlastních sportovců. Čím dříve, tím lépe. Důkazem nechť je pohled do výsledkových listin lehké atletiky. A boccia? Zázrak se nekonal. Radek Procházka a Leoš Lacina však pro sebevědomé "kanárky" nebyli tak snadným soustem jako o den dříve, kdy ve skupině, v utkání, v němž o nic nešlo, prohráli 0:9.

V prvním setu si favorit připsal jeden bod, ve druhém, bohužel, čtyři, ale pak úřadovali naši. Naneštěstí, předposlední míč v soutěži, kterým mohl Lacina pozměnit rozložení míčků natolik, aby Procházka v posledním hodu bojoval o tiebreak, nebo snad i o senzační vítězství, mu vůbec nesedl. Přesto, porážka 3:5 s Pintem a Dos Santosem je čestná a slibná v tom, že až se tato dvojice sehraje ještě víc, příště to může skončit naopak. Proč ne?

"V první chvíli jsem byl hodně smutný. Měl jsem formu, spousta věcí se mi podařila, a myslím, že jsem předvedl výkon na zlatou medaili. Cíl, se kterým jsme do Londýna přijeli, jsme ale splnili nad plán, původně jsem si nebyl jistý ani tím, zda postoupíme ze skupiny," připomněl Procházka, jak nemile ho překvapil gumový povrch hřiště, ušitý na míru domácím Britům. "Trénovali na něm celý rok, někdy s Kanaďany. Všichni ostatní o tom, na čem turnaj proběhne, do poslední chvíle netušili."

Podezřelé bylo i rozlosování. "Zatím, co Britové měli ve skupině samé lehčí protivníky, my se o dvě postupová místa do semifinále utkali s kompletní světovou špičkou – s Brazilci, Hong Kongem a Portugalskem! A ještě jedna věc. Naše zápasy začínaly vždy v devět ráno. Kvůli tomu jsme v paralympijské vesnici stávali po páté, zatím, co Britové si v klidu hráli kolem poledne. Naštěstí, dopadlo to dobře. A teď by se něco mohlo podařit i v soutěži jednotlivců."

A ještě poznámka k tomu, kde se teoreticky mohla vzít ona třetí česká medaile? V běhu na 1500 metrů zrakově handicapovaných žen, pokud by spolu jako za starých, ale pořád ne až tolik vzdálených časů neběžely ty, které vodiče mít můžou, ale nemusí, s těmi, co se bez traséra neobejdou. "Z programu her se vyškrtávají disciplíny, jako ta naše nejsilnější osmistovka, a slučují se kategorie, aby se rozdávalo méně medailí a program měl větší spád. Tím pádem jsou ale některé disciplíny nejen pro diváky nepřehledné," podotkla běžkyně Miroslava Sedláčková, zařazená v kategorii T11, i její trasér Michal Procházka. Klasickou trať v délce 1500 metrů proběhli cílem pátí. Na prvních dvou místech však figurovaly právě ženy s nižším handicapem T12, co běžely samy, bez nezbytné asistence. A jejich náskok v cíli byl opravdu markantní.