Den sedmý - Zlatý Tarzan a stříbrná Popelka

Z hlediska pořadatelů to byl zajímavý nápad. Ale pro cyklisty? Soupeř navíc. Nebojovali jen proti chronometru, se soupeři a vlastními handicapy, ale také s osmikilometrovým testem psychické a fyzické odolnosti na okruhu, kde jsou dlouhé zatáčky, stoupání, klesání a cílová rovinka, šikmo nakloněná zprava doleva. "Většinou jezdíme časovky na jeden převod, ale tady se muselo pořád přehazovat. Bolí mně víc ruce než nohy," křenil se Jiří Bouška, když projel cílovou šachovnicí jako první z Čechů a na špici průběžného pořadí figuroval až do okamžiku, než 24 nestandardních kilometrů dokončil Jiří Ježek.

Přibrzdil, stočil kolo zpátky směrem do paddocku, na svažujícím se asfaltu u zídky z pit lane se zastavil, upřeně se zadíval na informační tabuli, a s napětím čekal, jak si povede poslední soupeř na trati. Ten, co ho porazil ve stejné soutěži na velodromu. A když zjistil, že náskok vystačí, že už ho Rumun Novak nedožene, vytryskla z Ježkova nitra ryzí euforie. Na celou rovinku zakřičel tak mocně, jak to na stříbrném plátně dělával blahé paměti Tarzan. Chvíli ležel na zádech, pak zvedl bicykl nad hlavu a mával s ním vstříc hlavní tribuně. A nakonec, trochu jako výše zmíněný hrdina dobrodružných románů, vylezl na ochranné pletivo, aby ještě efektněji pozdravil diváky.

"Chtěl jsem poděkovat všem fanouškům, co se na nás přišli podívat, a užít si vítězství, které jsem opravdu nečekal. Když jsem ale postupně předjel dva závodníky, jednoho o minutu a druhého o dvě, začal jsem tušit, že ranní nevolnost, snad z nervozity, je pryč a že bych mohl bojovat o medaile. Potvrdilo mi to i hlášení z rozhlasu na cílové rovince. Bližší informace jsem ale neměl. Nesměly se používat vysílačky. A to bylo dobře, aspoň jsem se naplno soustředil sám na sebe, a i proto neudělal žádnou chybu," okomentoval Jiří Ježek historické vítězství, okořeněné "tarzanovskými" kousky.

Český triumf v časovce kategorie C4 podtrhl Jiří Bouška bronzem. "Že nejedu špatně, to jsem vycítil z reakcí fanoušků. Dařilo se mi udržet vysokou kadenci, jen na začátku třetího okruhu, jsem trochu ochabnul, ale jen na okamžik, než mne probudila pobídka z technického vozu."

Úplně jiný příběh zažila v britské mecce motosportu sympatická Tereza Diepoldová. Takový "popelkovský". Dívka, která léta plavala, opakovaně i na paralympiádě, ale výrazného úspěchu se v bazénu nedočkala. "Na stupních vítězů jsem stála snad jedině na mistrovství republiky. Pak jsem začala výkonnostně stagnovat a na radu trenéra Viktora Zapletala se rozhodla, že to zkusím s cyklistikou. A to přesto, že v dětství jsem kolo neměla ani trochu v lásce, a vůbec mi to na něm nešlo!"

Jenže "paralympijskou" verzi okruhu v Brands Hatch projela Diepoldová s obdivuhodným nasazením. A trochu v rozporu s povahou. "Tereza je strašně hodná holka. Přeje úspěch každé soupeřce, všechny je bere za kamarádky, a kdyby s nimi jela ve skupině do finiše, věřím tomu, že jim dá přednost," poznamenal s úsměvem na tváři kolega z reprezentace Michal Stark. "Pořád jí říkáme, že v cyklistice musí mít ostré lokty, i když u toho nikoho z kola shazovat nemusí."

Jenže v časovce Tereza překvapila, a snad nejvíc sebe. "Ve druhém kole už jsem brečela únavou a byla šťastná, když jsem se živá a zdravá objevila v cíli. Nic jiného jsem nevnímala. Od závodu jsem nic neočekávala, a když mi v boxu řekli, že jsem druhá, byla jsem v šoku. Původně jsem si myslela, že brečet budu i na stupních vítězů. Ale nějak mne to přešlo a užívala jsem si jen krásných pocitů s medailí na krku. S hodně těžkou medailí, kterou jsem pak zase rychle sundala a schovala do krabičky, protože mne při chůzi bouchala do břicha," prozradila milá, bezprostřední a nečekaná hrdinka středečního dopoledne v Brands Hatch.

A k náročnosti okruhu ještě dva názory. Bývalý pilot formule 1 Alex Zanardi absolvoval v Brands Hatch stovky závodních kol za volantem různých automobilů. Teď si ho, po těžké havárii a amputaci obou dolních končetin, vyzkoušel v pětačtyřiceti letech i na handbiku. A v kategorii H4 časovku vyhrál! "Dokud jsem tady vybíral zatáčky s motorem pod kapotou, nikdy jsem si naplno neuvědomil, jak je ten okruh kopcovitý. Je náročný, ale také krásný," prohlásil slavný Ital.

A jaké dojmy zanechal u stejně starého Martina Kováře, čtyřnásobného zlatého medailisty z paralympijských her v Sydney a Atén v plavání? "Profil okruhu je proti mně. Z mužů na handbiku H1 jsem nejtěžší! I když jsem do toho podle měřiče tepové frekvence dal všechno, s osmým místem spokojený nejsem. Ale nebojte se, já to soupeřům vrátím. Na rovince. Jenže až jindy a jinde, tady v těch kopcích a zatáčkách to bohužel nepůjde..."