Den pátý - Londýnská doba stříbrná aneb panika je zbytečná

V české paralympijské výpravě je kromě ostřílených reprezentantů typu Jiřího Ježka, Rostislava Pohlmanna nebo Ivana Karabce řada mladých sportovců, především dívek, které sbírají to, co jim prospěje v další kariéře. Neocenitelné zkušenosti. Strohý pohled do výsledkových listin je v jejich případě zavádějící. Tak například plavkyně Lenka Zahradníková, Nicol Fryčová či Adéla Míková si po boku soupeřek z celého světa nenápadně, ale přece, vylepšují osobní rekordy. A dost výrazně. Že na nejlepší z nejlepších nestačí? Nevadí. Právě tím si podle vlastních slov zvyšují motivaci i nadále a ještě víc na sobě pracovat. Aby to příště bylo lepší už i v konečném pořadí. Zároveň, jako teprve šestnáctiletá atletka Veronika Skuhrovská, se učí srovnávat se s atmosférou, panující v osmdesátitisícovém hledišti do posledního místa zaplněného a velmi hlučného stadionu, když doposud byly zvyklé běhat, skákat nebo plavat jen před několika málo "mlčícími" desítkami diváků.

Ti, co tuto fázi mají za sebou, se zase přesvědčují o tom, že každý den opravdu nebývá posvícení a že snadnější je vyhrát poprvé než titul obhájit. Naposledy lukostřelec David Drahonínský, který byl jen malý krůček od repete zlaté medaile z Pekingu v kategorii W1. Vyhrál kvalifikaci. Ustál krizi ve čtvrtfinále s Italem Azzolinim, v semifinále, obdobně jako o čtyři roky dříve na čínské půdě, přešel přes finského veterána Kinnunena, ale pak se musel sklonit před Američanem Jeffem Fabrym. "Moc jsem si přál vybojovat pro českou výpravu tady v Londýně konečně to první zlato. Ale štěstí jsem si asi vybral ve čtvrtfinále, a teď vyhrál lepší z nás, a to byl Jeff. Mně tam padly i dvě osmičky, co nedávám ani v tréninku. Určitě přijde chvíle, kdy budu spokojený i za stříbrnou medaili, ale já chtěl tu cennější. A moje tanečky a gesta na střelnici nebo stupních vítězů, naznačující, že mám radost i z druhého místa? Samozřejmě. Byl jsem uvnitř smutný, moc smutný, a hrál divadlo pro diváky, zejména pro tu hrstku našich, protože jsem nechtěl, aby to vnímali tak, jak to bylo doopravdy," svěřil se s odstupem času Drahonínský.

Už teď je jasné, že naše medailová bilance se během úterka rozroste minimálně o další stříbro. Bylo by už páté. Dvojice boccistů Radek Procházka – Leoš Lacina si v turnaji párů kategorie BC4 zahraje finále! V základní skupině po dramatickém průběhu otočili nepříznivé skóre s Hong Kongem (6:5), vcelku snadno si poradili s Portugalskem (6:1) a na postupu už nic nezměnila ani vysoká porážka od nejlepších hráčů světa, dos Santose a Pinta z Brazílie 0:9. I proti Kanadě prokázali Češi silnou vůli a psychickou odolnost a v posledním čtvrtém setu srovnali manko 0:3, aby pak uspěli v tie-breaku! A teď mají možnost potrápit Brazilce o poznání víc. "Bude to ale nesmírně složité, jsou skutečně moc dobří. Už jsme ale dokázali víc než v Číně před čtyřmi lety, odkud jsme ve stejné soutěži, tehdy s Ladislavem Kratinou, vezli bronz," připomněl Procházka a opravil nepřesnou tiskovou zprávu, zveřejněnou oficiálním zpravodajským serverem londýnské paralympiády – stálo v ní, že jsou Češi rádi, že po bronzu z Pekingu budou mít z Londýna minimálně stříbro.

"Svojí špatnou angličtinou jsem se snažil vysvětlit, že nejsme nároční a nikam nespěcháme a že nám to stříbro bude letos opravdu stačit, protože jdeme za svým cílem postupně a zlato chceme vyhrát až v roce 2016 v Riu, přímo u Brazilců na jejich domácí půdě, protože to bude pikantnější než tady ve Velké Británii," vtipkoval dobře naladěný Procházka nedlouho poté, co se po vítězném semifinále nad Kanadou osobně dostavil na "stříbrné" lukostřelecké finále Davida Drahonínského.