Podmol o Řecké Rallye: V závodním módu to byla velká zábava, ale ty šutry...
Nedá si pokoj. Je to rok a pár měsíců, co si nezlomil, ale doslova zpřelámal obě nohy. Perspektiva, nejen sportovní ale i životní, exmistra světa ve freestyle motokrosu Libora Podmola byla tehdy mizerná. Jenže on tak neuvažoval. Věřil doktorům a sobě a teď má za sebou první rallye v Řecku a hned skončil třetí. O víkendu jej čeká další v Polsku. V lednu chce poprvé jet slavný, ale drsný Dakar. Co to zhruba obnáší, už jakžtakž ví, a že nebezpečí z freestylu se jen přesunulo do jiné dimenze, taky.
Jak se cítíte po těle pár dní poté, co jste dokončil svou první rallye?
Docela dobře. Ale musím přiznat, že první den mě hodně bolely nohy, až jsem se bál, jak to celé zvládnu. Druhý den mě už ale bolely trochu mň a od třetího dne už jsem s nimi neměl žádný větší problém. Asi si na to zvykly. Změnil jsem taky trochu styl jízdy – méně jsem stál ve stupačkách. A nevadilo to, i rychlost byla docela dobrá.
Už jste někdy podobnou porci kilometrů v závodě absolvoval?
Tolik kilometrů jsem nikdy v tak krátké době neujel – bylo jich sedmnáct set za sedm dnů a z toho tak sedmdesát pět procent měřených. Takže jsem denně strávil na motorce čtyři až šest hodin.
Skončil jste třetí, čekal jste podobný výsledek? A s jakými představami jste vlastně do Řecka odjížděl?
Čekal jsem, že se budu motat někde kolem desítky, ale při úvodním prologu jsem zjistil, že ta rychlost ve mně je a že mi ti první moc neujeli. Ale nachytal jsem penalizaci, protože jsem si myslel, že při přejezdech, kde jsou rychlostní limity, je nějaká tolerance tři kilometry plus mínus jako tady u nás u policajtů. Bohužel to tak nefunguje a hned jsem dostal sekec nějaké tři čtyři minuty. Tak jsem se poučil a jezdil pak čtvrtá pátá místa, byl jsem i druhý a šestý den jsem i etapu vyhrál. Hrozně rozhodovalo, jestli mě to opravdu bavilo a byl jsem v takovém tom flow, kdy jsem nic nevnímal a dařilo se. Ale byly i etapy, pátý a sedmý den, kdy to bylo takové těžší enduro se spoustou kamenů a to mě moc nebavilo. Jel jsem pak pomaleji, protože jsem se trochu bál o nohy.
Co tedy byly pro vás ideální etapy?
Tam kde se to opravdu pálilo a jezdilo se smykama, dryftama, to mě bavilo.
V jakých rychlostech jste pohybovali?
Takhle: čtyřiiii éééé, pětttt éééé (smích). Ty nejrychlejí úseky jsme jezdili mezi sto dvaceti až sto čtyřiceti kilometry v hodině. Rozhodovala přehlednost úseků. Kde jsem viděl, kam jedu, tam jsem jel rychle. Ale když byla travička v ní kameny, tak tam jsem se bál a nechtěl extrémně riskovat.
Jak moc je třeba podle zkušeného "dakaristy" Milana Engela, s nímž jste v jednom týmu a on tady skončil před vámi druhý, je Řecká Rallye podobná Dakaru?
Říkali, že v Řecku je jedna z nejtěžších navigací. Normálně tu bývá velká účast: sto, stopadesát závodníků. Z toho třeba dvacet třicet jezdí Dakar a jsou to porfíci a poloprofíci. Ti tam byli, ale ubylo pomalých hobíků. A ti zkušení několikanásobní účastníci Dakaru tu bloudili víc než já, což mě překvapilo. Přitom to prý bylo navigačně náročnější než na Dakaru. Ale tam se jede v písku a je to delší a trochu jinačí.
Co vás čeká v přípravě na Rallye Dakar dál?
Balím a odjíždím do Polska na závod mistrovství světa. Tam se pojede na písku. Bude to taková kratší a rychlejší rallye, kde se moc nenaviguje. Takže tam přičichnu víc k té rychlosti na dakarské motorce v písku. Do Dakaru bych chtěl dát, co nejvíc písčitých závodů. Uvidíme. Kvalifikační závod na Dakar se měl jet v Maroku, ale kvůli koroně ho zrušili a promotéři Dakaru udělali místo toho ve stejném termínu závod v Andalusii ve Španělsku.
Takže ještě nemáte kvalifikaci na Dakar jistou?
Bavil jsem se v Řecku třeba s Amíky, kteří jezdí Dakar, a říkali, že když jsem byl tady třetí, tak nemůžu mít problém s tím, aby mě tam nepustili. Takže to orazítkované nemám, ale myslím si, že by to neměl být problém a tenhle výsledek by mi měl hodně pomoci.
Jak jste vnímal tohle pro vás nové nebezpečí, které je přece jen jiné než při freestylu? Bylo tam dost zraněných...
Já jsem přijel do Řecka tři dny předem, abych si zvykl, aklimatizoval se, protože jsem byl předtím jen na soustředění v Srbsku. Tak jsem si to tady chtěl jakoby zopakovat. A Martin Čábala, který je taky členem Moto Racing Group, jel se mnou. Testovali jsme tam motorky na řeckých pistách, což mi v závodě určitě hodně pomohlo. Jenže on si pátý den při pádu zlomil obratel, měl krvácení do mozku a ve středu jej převáželi letecky do Čech. Přitom dojel do cíle. Tam řekl, že ho bolí hlava. Přišel doktor a najednou: Jéžiš, Jéžiš – lehněte si na zem… a přijela sanitka. Zranění tam bylo poměrně dost. Bylo to tím, že v Řecku jsou všude šutry a když spadnete, tak je velká pravděpodobnost, že některý z nich trefíte. Dlouho vedl Slovák Štefan Svitko, ale musel odstoupit poté, co mu kámen rozřízl stehno a musel na šití.
Jak jste na tom byl s pády vy?
Neměl jsem žádný velký. Dvakrát jsem to lehce položil a jednou jsem měl takovou výstrahu, právě v etapě, v níž jsem dojel druhý. Asi v osmdesátce mě to nakoplo, vyletěly mi nohy ze stupaček do výšky... takže jsem byl v supermanovi nad motorkou, neměl jsem nad ní kontrolu a rozhlížel jsem se před sebe, kam to poslat, kdyby bylo třeba. A nic moc, všude byly kameny, tak jsem si jen říkal né, né. Naštěstí jsem dopadl zpátky na motorku a ukočíroval jsem to. V tom to bude snad na Dakaru trošičku lepší a bude tam víc písku než šutrů.
A jaký z toho máte celkový pocit, je to pro vás něco nového – baví vás to?
Když byly etapy, v nichž mi to fakt šlo a ubíhalo to, tak jsem si povídal sám se sebou a když prolétnete v driftu zatáčku osmdesátkou, tak jsem si to užíval a vykřikoval nahlas, že je to dobrý. Z nějakého důvodu mi to připomínalo moje mládí, kdy jsem vyrůstal v té enduro scéně. Občas jsem si při tom vzpomněl i na otce, který už tu není (Podmolův otec byl úspěšný motocyklový závodník, jel i Dakar, a zemřel při dopravní nehodě). A říkal jsem si, tak jsi tady takhle závodil a to je fakt dobrý. Takže v tom závodním módu to byla velká zábava.
