Za peníze si štěstí koupíš – bohaté kluby opět válcují outsidery. Bude Anglie vládnout Evropě?

"Neustále mě překvapuje, jak jednoduchý a spolehlivý je vztah mezi tím, kolik peněz utratíte a jaký pak máte úspěch na hřišti," řekl v rozhovoru pro ctsport.cz sportovní ekonom Stefan Szymanski. "Člověk by řekl, že je tam spousta věcí, které to komplikují, ale je to vlastně nakonec tak jednoduché."

A to, co se dělo na hřišti v letošním roce, Szymanskimu dává jen za pravdu. Real Madrid, nejdražší fotbalový klub roku 2016, jako první tým obhájil titul v novodobé historii Ligy mistrů. Paris Saint-Germain se pustil do astronomických přestupů Neymara a Mbappého a posunul se mezi absolutní světovou špičku. Manchester City, jeden z nejbohatších klubů na světě, se v létě pustil do stejně drahé a ještě rozsáhlejší přestavby kádru. Výsledek? Guardiolův tým zatím dominuje letošní Premier League jako nikdo před ním.

Přitom loni se zdálo, že tomu tak být nemusí. Jestli někdy nastala opravdová šance, jak změnit elitní fotbal, bylo to v posledních měsících a letech. Dlouhé roky předtím špičkový světový fotbal fungoval v pohodlném poklidu, který vyhovoval spoustě zainteresovaných agentů a funkcionářů. Poplatky za televizní práva neustále rostly. Nejpopulárnější fotbalové soutěže a kluby bohatly. Elitní hráči vydělávali stále víc a víc.

Od roku 2015, kdy praskla obří korupční aféra FIFA, ale byli mnozí vedoucí představitelé odstaveni od kormidla. FIFA i UEFA navíc musely po korupčních skandálech přislíbit reformy, transparentnější hospodaření a strukturální změny, které nevyhovují jen těm silným.

A ke všemu se cosi rodilo i přímo na hřišti. O historické úspěchy se v roce 2016 postaraly Leicester, Mariehamm, Östersunds, Rostov, a skvěle našlápnuto měl tehdy na podzim i Zlín nebo Kolín nad Rýnem. Evropu zaplavila vlna outsiderů, kteří se dokázali postavit individuálně lepším a bohatším celkům. A většinou i za pomoci podobného stylu – pečlivého bránění v bloku, rychlých protiútoků a rozestavení 4-4-2.

Nic nekončí, jedeme dál

Jenže letos se zdá, jako kdyby si elitní fotbal jenom oprášil ramena a řekl si proslulou větu: Nic nekončí, jedeme dál.

Valná část outsiderů zažila velký pád. Kdo čekal, že by mohlo dojít k jejich dlouhodobější vzpouře nebo k rozmetání starých struktur v UEFA a FIFA, musel být zklamán. Letos si už opět uzurpovaly moc velkokluby, jako kdyby se nic nestalo. Dost možná jsou přitom ještě silnější než kdykoliv předtím. A podobně to vypadá i ekonomicky a politicky v celém fotbale.

Ačkoliv se hlavní tváře světového i evropského fotbalu proměnily, podmínky okolo nich zůstávají stejné. Tomu, že se jen tak brzo nenarovná vztah mezi slabšími a silnějšími týmy, nasvědčuje i reforma z konce minulého roku. Velkokluby při mocenském vakuu v UEFA hrozily superligou tak dlouho, že nakonec prosadily, aby čtyři nejlepší kluby z Anglie, Španělska, Itálie a Německa měly zajištěna místa v základní skupině Ligy mistrů.

Efekt reforem, které FIFA zvládla prosadit, stále není moc vidět. Zato hlavní věcí, kterou se zatím proslavil nový šéf organizace Gianni Infantino, byly daňové úniky v případu Panama Papers, a rozšíření mistrovství světa na 48 účastníků, které nejspíš nepomůže kvalitě turnaje, zato mu vydělá víc peněz – a Infantinovi lepší podmínky ke znovuzvolení.

Odpovědné vládnutí navíc FIFA ani UEFA neprosazují v národních asociacích. Svědky tohoto faktu jsme mohli být i nedávno v Česku, když FIFA i UEFA vyvinuly brutální tlak na moravskou komoru. Nepadlo ale jediné slovo o tom, že by český fotbal potřeboval hlavně jasné podmínky financování. Stejně tak nezazněla ani žádná kritika letošní dotační kauzy okolo Miroslava Pelty.

Finanční fair play? PSG ho postavila na hlavu

A UEFA má problém i na jiné frontě. Letos se jasně ukázalo, že její křížová výprava proti zbohatlickým klubům a nadměrným dluhům zůstala přinejlepším na půli cesty. Počet zadlužených klubů v elitních soutěžích se zmenšil. V nižších soutěžích zvlášť na východě a na jihu Evropy ale hráči stále živoří a mnohdy nedostávají dlouhé měsíce zaplaceno. Navrhovaný fond FIFA na podporu fotbalistů, kterým kluby neplatí, stále nefunguje. UEFA se pak ani o takové iniciativě nezmiňuje.

Přestup Neymara a Kyliana Mbappého do PSG zároveň obnažil další Achillovu patu programu Financial Fair Play (FFP). Stále není jasné, jestli se Paris Saint-Germain dočká tvrdých trestů, anebo jenom zdánlivě tučné pokuty. Vypadá to ale spíš tak, že se klubu vlastněnému Katarem podařilo zdatně obejít pravidla.

Třeba Mbappé je v PSG "na hostování", oblíbeném systému posledních měsíců. Na papíře to vypadá, že hráč přišel hostovat, ale poté má povinnost přestoupit do nového působiště. Díry v rozpočtu PSG pak zaplácávají i "sponzoři", kteří jsou v podstatě jen dceřinnými společnostmi katarského státu.

Také úspěch Leicesteru byl výsledkem finanční nadvlády, a to ze strany celé Premier League. I podprůměrné kluby si mohou dovolit skupovat hráče z předních klubů ve Francii, Itálii či ve Španělsku a nabízet fotbalistům obrovské platy. To vše díky extrémně lukrativní smlouvě na televizní práva se společnostmi Sky Sports a BT.

Úspěch Leicesteru nejdřív naznačil, že by se Premier League mohla ubírat směrem NHL či NBA. Tedy systémem, kdy nebude existovat žádný dominantní tým, nýbrž dvacet vyrovnaných soupeřů, ze kterých může vyhrát kdokoliv. Jenže v letošní sezoně se zdá, že se situace může ubírat i jiným směrem – a to tím, že se kluby poučí, jak lépe vybírat trenéry a hráče a jak více rozložit síly a uzpůsobit taktiku.

Začíná Premier League znovu dominovat Evropě?

A vypadá to, že se takový scénář naplňuje v Evropě, kde se anglickým týmům dlouho nedařilo. Na podzim tu ale kluby z Premier League dominovaly. Žádná země v historii ještě nevyslala do jarní fáze evropských pohárů hned pět zástupců jako letos Anglie – jmenovitě Manchester City, Manchester United, Chelsea, Liverpool i Tottenham.

Důvodů k anglickému úspěchu je spousta, třeba tříobráncový systém nezvyklý pro řadu kontinentálních týmů. Jedním z těch hlavních je ale jistě také dlouhodobá práce špičkových trenérů. Výborné hráče si v Premier League může sehnat kdekdo, na ty nejlepší kouče ale dosáhnou jen ty nejbohatší a nejzvučnější kluby.

V Premier League tak dnes působí pět trenérů, kteří by se jistě probojovali do pomyslné evropské top 10. A zatímco loni ještě spousta věcí drhla, letos už si hráči na jejich pokyny zvykli a sehranost je znát. Všichni, tedy Guardiola, Mourinho, Conte, Klopp i Pochettino přitom u svého týmu působí už přes rok.

Zdali anglické kluby skutečně budou vládnout evropskému fotbalu, se dozvíme nejdřív na jaře, a spíš až v dalších sezonách. Pomoci jim k tomu ale může i extrémně silná generace odchovanců. Anglické mládežnické reprezentace letos nečekaně ovládly téměř veškeré šampionáty. Triumfovaly na mistrovství světa do 20 let, ale také na světovém šampionátu do 17 let. Angličané zvítězili i na Euru do 19 let a brali bronz na mistrovství Evropy do 21 let.

Jasnější doklad o tom, že se tu rodí opravdu mimořádně kvalitní hráči, není potřeba. V minulých dvaceti letech letech v různých obdobích podobně dominovaly jenom německé, španělské a italské mládežnické týmy, ve kterých dorostly hvězdy jako Pirlo, Xavi, Casillas, Müller nebo Özil. A tyto tři reprezentace ovládly poslední tři světové šampionáty. Precedens je tu tedy jasný.

Přinese reforma mládeže Anglii první titul na MS po 50 letech?

Anglie už dnes sklízí ovoce ze systémových změn a projektu England DNA, který tamější fotbalová asociace (FA) zavedla před třemi lety. Už v roce 2012 vybudovala špičkové sídlo mládežnických reprezentací St. George's Park. Inspirovala se francouzským, španělským i německým systémem, kdy se zaměřila na těsnější skauting svých talentů a pěstuje v nich daleko lepší technické dovednosti. Ostatně sedmnáctka ve finále MS přehrála Španělsko 5:2 i díky skvělému technickému výkonu v záloze. FA ale buduje v hráčích i typické anglické vlastnosti – přímočarost, atletismus, charakter a odolnost.

Zabudovat odchovance do jedenáctky v elitních klubech ale bude mimořádně těžké. Anglické týmy totiž dlouhodobě řeší své problémy nakupováním hotových hráčů nebo žhavých talentů ze zahraničí. Pravdou je, že kluby Premier League také klidně mohly jen reagovat na to, že samy doposud neprodukovaly adekvátně talentované fotbalisty.

Úspěch reprezentací také neznamená, že anglický mládežnický systém je bezproblémový. Dlouhodobě se v anglickém prostředí řeší, jestli se tu vytvářejí dostatečně takticky inteligentní hráči. Zároveň tu byla spousta nadějí, která vylétla na začátku své kariéry. Tito hráči se ale poté zlepšovali jen málo a navíc rychle vyhořeli – a to platí pro Michaela Owena stejně jako pro Waynea Rooneyho či Robbieho Fowlera.

Mnozí talentovaní fotbalisté také raději zůstávají ve svých klubech, kde pobírají obrovské platy, a přitom hrají za juniorku, místo toho, aby šli rozvíjet svůj talent do nižších soutěží. V posledních měsících se ale zdá, že se situace začíná měnit – Dele Alli se vypracoval ve třetiligovém MK Dons, Harry Kane se otrkal v Millwallu nebo Leytonu Orient. Dominic Solanke se zase po hostování v nizozemském Vitesse pomalu prosazuje v Liverpoolu.

Také Německo ale zažilo velice úspěšné léto. S trochou nadsázky jedna skupina hráčů do 21 let vyhrála Euro této věkové kategorie, a ta druhá zase Konfederační pohár. "Nesmíme ale usnout na vavřínech," je si vědom manažer německých reprezentací Oliver Bierhoff. "Vidíme, co se děje v ostatních zemích po celém světě. Angličané ovládli MS do 17 a 19 let a Francie a Brazílie také zaznamenaly masivní zlepšení."

Kdo bude nadále vládnout světovému fotbalu, uvidíme už v příštím roce na mistrovství světa v Rusku. Mohou to být klidně i Brazilci nebo Argentinci, pravděpodobné je ale i to, že už počtvrté v řadě bude vítězem evropský tým. Prakticky každý vítězný evropský celek přitom navazoval na systematickou práci s mládeží. A ta je při postupném zániku volného fotbalu na pláccích klíčová k úspěchu.