Proč si pamatovat rok 2015? Mourinhův pád, Barcelona na vrcholu a triumf Chile

1. Barcelona je zpátky s treblem - a jako by nikdy nebyla pryč

Možná největším úspěchem Barcelony v letošním roce je vytvoření dojmu, že její treble a současná dominance je naprostá samozřejmost. Přitom zhruba před rokem se zdálo, že v katalánském klubu existují těžko překonatelné problémy. Od daňových problémů Lionela Messiho, který si navíc údajně příliš nerozuměl s trenérem Enriquem, přes zákaz přestupů a chaos ve vedení klubu až po celkově nepřesvědčivé výkony Blaugranés.

V jarní části soutěže se ale atmosféra v klubu naprosto změnila. Od prohry na hřišti Realu Sociedad v prvním utkání letošního roku vyhrála těžko uvěřitelných 31 utkání z 35. Útočná trojice Messi - Suárez - Neymar se sehrála do fantastické formy. A i díky příchodu Rakitiče, který značně pomohl v rychlých přechodech do protiútoků, dokázal Enrique dříve rigidní a předvídatelné kombinační fázi dodat (staro)nové principy.

Barcelona v roce 2015 tak byla mnohem flexibilnější, pro soupeře hůře čitelnější a prakticky nezastavitelná na domácí i na evropské úrovni. Dokázala jak přejít do bleskurychlých přečíslení, tak kontrolovat zápasy držením míče. Výsledkem byl druhý treble, tedy titul v lize, poháru i Lize mistrů, během šesti let. Různorodý styl hry i profil hráčů přitom pro Barcelonu nebyl něčím, co by neznala. Podobným způsobem vyhrála treble i v první Guardiolově sezoně v roce 2009, a de facto tak opsala kruh.

2. Mourinho ztrácí svou neporazitelnou auru

Turbulentní rok prožil José Mourinho. Zatímco v květnu se dočkal svého třetího titulu s Chelsea, o sedm měsíců zanechal Blues bod od sestupu. A po prohře se svým předchůdcem na lavičce londýnského klubu Claudiem Ranierim se portugalský kouč dočkal vyhazovu. Mourinho působil na podzim bezradně, snad i proto, že žádný jeho tým ještě nebyl v tak špatné formě jako Chelsea, která z 16 ligových utkání prohrála hned devět.

Mourinhovy výsledky u všech klubů byly výjimečné – kamkoliv od svého působení v Portu přišel, tam vyhrál ligový titul, domácí pohár a dovedl tým minimálně do semifinále Ligy mistrů. Jenže od působení v Realu Madrid se zdá, že jeho téměř neporazitelná aura mizí. Mourinho chtěl vybudovat dynastii, nicméně v žádném klubu nedokázal dokončit alespoň čtyři sezony. A nejde o náhodu.

Herní pojetí Beníteze, jenž se zatím spíše trápí v Realu, či Mourinha, vždy bylo založené na velmi kompaktní a neprostupné obraně a úsporném útoku. To vyžaduje obrovskou míru koncentrace, a po několika letech drilu již hráči nedokáží vstřebávat a aplikovat pokyny takových koučů. Mourinhovy metody byly pro hráče vyčerpávající vždy, postupem času se však zdá, že i jeho způsob komunikace s hráči a taktika jsou do jisté míry zastaralé.

Hráčů, kteří by byli defenzivně na takové úrovni jako jejich generační předchůdci, je čím dál méně, naopak se prosazují rychlí a technicky zdatní hráči, kteří dokážou své protivníky rozebrat jednodušeji než dříve. I trenéři jako Diego Simeone, kteří svým týmům nevštěpují primárně aktivní hru založenou na držení míče, dokáží ve svém přístupu být flexibilnější, když je to zapotřebí.

Za největší Mourinhovu přednost byla považována schopnost jednat s hráči a vytvořit v kabině jednotnou pevnost. Vysoce konfrontační styl portugalského kouče s médii a protivníky se ale po čase přelil i do vlastního týmu a situace poté byla neudržitelná. Mourinho ale už na své svěřence nemá ani takový prvotní efekt jako dříve. I důsledkem proměn ve výchově hráčů je dnes mentalita fotbalistů odlišná. Nesmlouvavé autoritativní trenéry čím dál více nahrazují přístupní a kamarádští kouči, kteří svým hráčům nechávají podstatně větší volnost a klid.

3. Chile se dočkalo. Nejatraktivnější národní tým současnosti poprvé vyhrál velký turnaj

Velké vítězství na mezinárodním turnaji až nyní zažilo poprvé Chile. Na první pohled by se sice zdálo, že na jeho dlouhém čekání na titul není nic divného – jde přece o národ, který nikdy nebyl špičkovou fotbalovou velmocí. Tento dojem ale slábne, když si uvědomíme, že za 99 let historie Copy Américy ji dokázala vyhrát každá jihoamerická země kromě Ekvádoru a Venezuely. K těm se do července letošního roku řadilo i Chile, stát s obrovskou tradicí kopané, legendárních hráčů a bronzový medailista z domácího mistrovství světa z roku 1962.

Těžko přitom najít národní tým, který by v posledních letech hrál pohlednější fotbal než Chile. To je jednak dílem skvěle vyváženého a technicky schopného kádru s hvězdami, jako je Sánchez či Vidal, ale také práce argentinského trenéra Marcela Bielsy, jenž dovedl La Roju do prvního světového šampionátu po dvanácti letech v roce 2010. Zápasy Chile tehdy na nepříliš pohledném mistrovství patřily k jedněm z mála světlých momentů skupinové fáze.

Na práci Bielsy, radikálního zastánce ofenzivního fotbalu a kultovního trenéra, mezi jehož obdivovatele patří zástup nejlepších koučů součanosti včetně Pepa Guardioly, navázal krajan Jorge Sampaoli. Jeho pragmatičtější přístup nepotlačil atraktivní styl hry, což bylo patrné i na loňském mistrovství světa, kde Chile stálo jen malý kus od vyřazení domácí Brazílie v osmifinále.

Na domácím mistrovství Jižní Ameriky chilský národní tým provázely četné kontroverze – v opilosti nabourané ferrari Artura Vidala, za což záložník ušel trestu, či diskutabilní verdikty sudích, které šly většinou ve prospěch Chile. La Roja byla ale stále pravděpodobně nejlepším týmem šampionátu a ve finále si po penaltovém rozstřelu poradila se svým největším rivalem, Argentinou. Vítězství nad zlatou ofenzivní generací Messiho, Agüera, Téveze a mnoha dalších je přitom příznačné. Albiceleste kvůli finálové porážce prodloužili čekání na vítězství na mezinárodním šampionátu již na dlouhých 22 let.