Souboj velkých a ještě větších: Impéria Bayern a Real vracejí úder Atlétiku a Dortmundu

Úspěch Atlétika Madrid v sezoně 2013/14 je snad ještě větší senzací než pouť Borussie Dortmund v předchozím ročníku. Na rozdíl od vestfálského celku si totiž tým Diega Simeoneho dokázal kromě účasti ve finále Ligy mistrů zajistit i titul ve španělské lize. Atlético přitom na domácí půdě nemělo "jen" jednoho gigantického protivníka v podobě Bayernu, ale hned dva – Barcelonu a Real Madrid.

Simeone celou sezonu – alespoň tedy na veřejnosti – odmítal mluvit o tom, že jeho tým může získat titul. Ovládnout La Ligu bylo podle trenéra nemožné. Simeoneho mužstvo však přece jen triumfovalo.

Ve španělském prostředí, které si zakládá na trpělivém kombinačním fotbalu a pro které je – jen s trochou nadsázky – poměr držení míče druhým nejdůležitějším skóre v zápase, Atlético uspělo se zcela jiným pojetím. Los Colchoneros vystihoval styl hry útočníka Diega Costy – přímočarý, agresivní, nezdolný, ale stále s velkou mírou technické vybavenosti. Podle taktického experta Michaela Coxe šlo dokonce "patrně o nejlépe organizovaný tým – zvláště při hře bez míče – v historii fotbalu."

Ukazatelem kvality Atlétika bylo semifinále proti Chelsea Josého Mourinha. Trenér, jehož přednosti spočívají mimo jiné ve schopnosti organizovat tým a vštěpit mu vítěznou mentalitu, narazil v Diegu Simeoneovi na soupeře, který své mužstvo vycepoval k témuž cíli. A jedenáct dní poté, co Sunderland ukončil Mourinhovu několikaletou sérii bez prohry na domácím hřišti, dokázalo zvítězit na Stamford Bridge i Atlético.

Stejně jako Borussia zaznamenala svou nejslavnější výhru posledních let proti týmu Josého Mourinha (Realu Madrid v semifinále Ligy mistrů), totéž se podařilo i španělskému mistrovi. I herní pojetí obou týmů si jsou podobná – důraz na napadání soupeře a rychlý a pohledný přechod do útoku. Propracované týmové pojetí obou týmů dokázalo téměř vždy vytěsnit menší individuální nedostatky, a tak i kluby s násobně menším finančním potenciálem mohly čelit evropským gigantům.

Jenže v klíčových chvílích přece jen rozhodla individuální kvalita. Borussii, které ve finále Ligy mistrů zasadil v 89. minutě klíčový úder Arjen Robben, v tomtéž napodobilo o rok později také Atlético. Simeoneho tým letos ve finále nad Realem vedl, jeho snažení však zhatila gólová hlavička Sergia Ramose z třetí minuty nastavení a vyčerpané Atlético pak kapitulovalo v prodloužení.

Nabízí se myšlenka, že po vzoru Borussie či Atlétika bychom mohli ve špičkových patrech evropských soutěží vídat čím dál více týmů, které se přitom finančním potenciálem nemohou rovnat superklubům. Tradiční hierarchie má však nadále ideální půdu pro to, aby se rok co rok upevňovala.

V letošním roce UEFA rozdala první tresty za porušování finanční fair play (FFP), které se dotkly zbohatlických klubů Manchesteru City a Paris Saint-Germain. Na obě mužstva zatím sankce nedopadly přehnaně tvrdě. Kluby, které jsou nově sponzorovány bohatými vlastníky, však nyní mají cestu k úspěchu znesnadněnou a v případě recidivy budou jejich postihy stále přísnější.

Ztíženou pozici pro vzestup každopádně mají i kluby, jako je právě Atlético. Kdyby Los Colchoneros chtěl poskytnout finanční injekci nový investor, nemá k tomu prakticky jiný způsob, než aby tak učinil z pozice "pouhého" sponzora. Tradiční velké kluby tak mají v systému utvářeném FFP velkou přednost. Svou dominantní finanční pozici, kterou lze měřit velikostí výnosu, si vypracovaly již dříve (a je jedno jakým způsobem) a nyní z ní mohou těžit. Ze šestnácti nejvýdělečnějších klubů v Evropě za předminulou sezonu bylo v loňském osmifinále Ligy mistrů hned dvanáct z nich. Z první desítky pak chyběl pouze Juventus, a to zčásti vinou dílem sněhové vánice a dílem rozoraného hřiště na stadionu Galatasaraye.

Jakkoliv dlouho se Realu Madrid mohlo zdát, že čekal na svůj jubilejní desátý titul v Lize mistrů, jeho letošní triumf nemohl být nepředvídatelný. Ostatně, jak poznamenává novinář Jonathan Wilson v novém čísle časopisu The Blizzard, "pro superkluby je dnes vítězství v Lize mistrů samozřejmě stále velkým úspěchem. Ale není to vítězství epického rázu. Čím dál více je jejich triumf obestřen pocitem, že když už jsou mezi nejlepšími prakticky pořád, jednou přece musí přijít řada i na ně."

Přes snahu a obrovské úspěchy Atlétika tak v konečném součtu není pochyb o tom, že letošní rok patřil Realu. Ve svém týmu má kromě nejlepšího hráče světa za rok 2013 (Cristiano Ronaldo) už i nejlepšího střelce mistrovství světa (James Rodríguez). A do třetice získal také klíčového hráče pravděpodobně největšího dnešního konkurenta Realu v Evropě, Bayernu Mnichov (Toni Kroos).