Věčně nespokojená Barcelona: Proč dnes klub tak panikaří?

Na první pohled je všechna negativní atmosféra okolo současné podoby Barcelony těžko pochopitelná. Tým obhajuje loňský titul a v prvních čtrnácti kolech ztratil pouhé dva body, na prvním místě přitom je bez přerušení 53 týdnů, tedy celý rok. V létě získal jednoho z nejžádanějších, ne-li nejžádanějšího hráče na světě – Neymara. Pakliže lze podobnou situaci nazvat krizí, těžko říct, co mohou říkat například příznivci Manchesteru United.

Porážky v jednom týdnu s Ajaxem a Athletikem Bilbao však Barcelonu nahlodávají z jiných důvodů. Snad ani ne proto, že porážka přišla od týmů, jejichž hráčská kvalita v součtu těžko dosahuje úrovně samotného barcelonského kádru. V Evropě však kromě Barcelony sotva najdeme dva kluby s jasnější dlouhodobou klubovou identitou, než je právě Ajax a Athletic Bilbao. Přitom současná podoba hry Blaugranés je mohutně kritizována. Za fakt, že identitu postrádá – respektive že hráči nenapadají dost intenzivně, že častěji nakopávají míče dopředu a že nedrží dostatečně míč.

Otroci plánu A

To vše jsou však vlivem okolností těžko pochopitelné důvody ke kritice. Tata Martino přišel do Barcelony právě s cílem najít jiné způsoby hry, když se Barceloně nedaří. Jinak řečeno – když je příliš závislá na Lionelu Messim a když její "plán A" nevychází. I stoper Gerard Piqué v září uvedl, že jeho tým byl vlastním stylem zotročen. "Už jsme byli příliš předvídatelní. Nemůžeme změnit náš styl hry, byli jsme díky němu úspěšní a vždy ho mít budeme, i když v posledních letech týmy věděly, jak hrajeme," řekl Piqué. "Šly do protiútoků, přičemž nás nachytaly v momentě, kdy jsme zahrávali míč do stran, vždy přes Xaviho a Iniestu. Někdy to vypadalo jako zápas v házené."

"Chceme být více přímočaří, získávat znovu balony v útočné polovině, abychom mohli dávat góly díky jediné přihrávce. Všechny góly platí stejně," říká Piqué a je jasné, co je letos záměrem Barcelony. Méně předvídatelnosti, tudíž hledání "plánu B". To se však dnes může zdát jako kacířství, právě kvůli kontrastu s tím, co hráči i trenéři uváděli v dobách největších úspěchů Barcelony. V paměti nadále zůstává, jak Victora Valdése protivníci napadali při rozehrávkách nakrátko, a on přesto i pod tlakem pokaždé udělal totéž. Když novináři předhazovali samotným hráčům i trenérům, proč v zápasech "nepřepínali" na plán B, když plán A nevycházel, odpověď vždy zněla tak, že plán A není zdrojem problému – ale že nebyl proveden precizně.

Je přitom jasné, že pohodlí jasného herního stylu v jeho téměř dokonalé podobě, v jaké jsme Barcelonu znali v sezoně 2010–11, může trvat jen jistou dobu. Alespoň proti kvalitním protivníkům, kteří časem dokáží vystihnout sebemenší slabiny. Navíc Barcelona, byť o jediné, avšak zásadní procento, možná ztrácí kus motivace po neustálém přísunu trofejí. Především však po náročném fyzickém i psychickém herním pojetí, kdy tým neustále napadá – a musí se velmi soustředit na to, aby napadal účinně –, docházejí síly. "Pokud nás protivník dostane do pasti, zahrát dva nákopy není nic špatného, je to změna přístupu. Je to jako znova se nadechnout, abychom nebyli příliš svázaní, abychom neměli pocit, že není úniku," popisuje potřebu změny Piqué.

Věděl to i Pep Guardiola, který zvláště ve své poslední sezoně 2011–12 neustále měnil formace i hráčské složení, aby pro soupeře jeho tým nebyl dostatečně předvídatelný. Guardiola již dříve hledal různé způsoby, jak styl hry jemně obměňovat – jako jeden příklad za všechny slouží například nákup Ibrahimoviče. Dnes je Guardiolův Bayern takticky nejflexibilnějším týmem Evropy. Může se spoléhat jak na krátké přihrávky, tak na nakopávané míče jako v první hodině zápasu proti Dortmundu.

Nutné variace

I dílem příkladu Guardioly, jenž je jinak považován za jednoho z hlavních strůjců dokonalé Barcelony, je možná příkré klubu vyčítat, že opouští mimořádně specifický a úspěšný styl hry. Jako by jej v jeho extrémní formě hrála po celou svou historii. "Že hrajeme více dlouhých balonů než dříve? Vždyť přece nic neměníme, pamatuji si, jak Rafa Marquez také před pár lety nakopával skvělé dlouhé balony," brání se Martino.

Klub jednoduše rozpoznal, že variace přístupu je nutná v momentě, kdy nelze donekonečna ždímat i z mimořádně talentovaných hráčů totéž. Xavi je nadále skvělým hráčem, ve svých 33 letech však již v zápasech nedominuje podobně jako před pár lety. Puyol bojuje se zraněními a blíží se jeho konec kariéry, Alvésovi ve třiceti letech na fyzicky nejnáročnějším postu krajního obránce docházejí síly. Ani mladší hráči jako Iniesta či Messi nemohou presovat stejně horečně po celou svou kariéru. Letošní četná zranění čtyřnásobného držitele Zlatého míče lze přisuzovat možná právě i únavě. Fyzické vyčerpání je však přítomno v celém kádru Barcelony, i kvůli špatné předsezonní přípravě klubu. Místo toho, aby kladl důraz na tréninky, oblétal v přípravných utkáních celý svět.

V této situaci musel vzít za své prvotní záměr Martina vrátit intenzivnější napadání do stylu hry Barcelony. Klub je tak nyní rozpolcen mezi spoustou různých dogmat a přístupů. Na jedné straně je jeho styl hry natolik ustálený a hráči kvalitní, že proti výrazně slabším soupeřům – tedy de facto třem čtvrtinám španělské ligy – postačí i v současné nedokonalé podobě. V těchto utkáních jako by Barcelona ani trenéra nepotřebovala a lehce cynicky by se dalo dodat, že důkazem toho je perioda na začátku roku pod asistentem Jordi Rourou.

Výsledky nad stylem

Jako by se na výsledky těchto zápasů, které měl v poslední době občas problémy zvládat i Real, téměř nebral ohled. A je to svým způsobem logické. Lze předpokládat, že značná část neutrálních příznivců, a tak i značná část televizního publika Barcelony, tato utkání dnes ignoruje, s výjimkou Messiho kanonád. Zápasy jsou příliš jednostranné a ani hra mužstva není tak sofistikovaná jako dříve. Peníze z televizních práv v domácí soutěži si Barcelona spravuje sama, jiný přísun financí v španělské lize téměř neexistuje. Takto ani titul ve španělské lize, natož španělském poháru, není tak zásadní záležitostí pro image klubu jako například v mnohem vyrovnanější Premier League. Prioritou, respektive hlavním měřítkem kvality a identity, jsou utkání se silnými soupeři, respektive zápasy v Lize mistrů.

Právě zde se pak může zdát, že současná profilace Barcelony je na její poměry posledních let až příliš pragmatická, že upřednostňuje výsledky před stylem hry. Barcelona dnes není schopna napadat ani neustále nabíhat v útočné fázi do prostorů pro přihrávky. Musí tedy spíše uzavírat prostory na vlastní polovině a vyrážet do protiútoků. Po vstřeleném gólu pak přichází efektivní, byť sterilní držení míče na soupeřově polovině. Pakliže se však do vedení dostane protivník, je pro Barcelonu velmi těžké vybojovat body. V šesti zápasech, kdy se tak stalo, Barcelona vyhrála pouze dvakrát. Nad třetiligovou Cartagenou a doma nad Valladolidem, osmnáctým týmem v tabulce.

To vše vkus neutrálního diváka i příznivce Barcelony nemá šanci uspokojit. Pro puristy, jejichž oblíbený styl hry je založen na držení míče a kombinacích v útočné třetině, je současná podoba preventivního držení míče u půlící čáry alibismus. Neutrální fotbaloví příznivci zase Barcelonu odsoudí za ohraný a nudnější styl, který stále méně odpovídá tomu, co o svém klubu v dřívějších letech fanoušci Barcelony, opojeni úspěchem klubu, prohlašovali.

Katar místo UNICEF

Taková atmosféra okolo klubu nemůže vydržet dlouho, zvláště když pro klubové vedení otevírá prostor pro mnohé nepříjemnější otázky. Velká finanční síla klubu stojí na marketingu a na identitě Més que un club – více než klub. Ta se přitom ze sportovně-politického hlediska nadále vytrácí. Pomineme-li důraz na katalánskou identitu, která má permanentní vliv, ovšem téměř výhradně v lokálním měřítku, a atraktivní styl hry, příliš pozitivních prvků pro přitáhnutí nových příznivců nezbude. Akademie La Masia a zapracovávání mladých hráčů? Ti příliš mnoho prostoru kvůli nedostatečné rotaci nedostávají, důsledkem čehož byl odchod patrně nejvýraznějšího zástupce mladé generace, Thiaga Alcantary, do Bayernu.

Dres bez sponzora, či logo UNICEF? Dnes fotbalisté na hrudi propagují Katar, ve fotbalovém světě poněkud kontroverzního aktéra. Zvýšený důraz na vyrovnaný rozpočet, díky čemuž je nyní populární Dortmund, ale i Bayern? Barcelona se topí v dluzích, naopak do týmu přibírá Neymara za 50 milionů eur. Hvězdy jistě přitahují pozornost a Barcelona je kupovala i dříve, potrpěla si však na to, že je protikladem Realu a jeho projektu Galácticos. Tedy výlohou globálních superhvězd koupených v nejlepších letech za horentní sumy.

Klub tak porušuje své nepsané tradice, například také tím, že nově zakázal vstup na stadion zdarma dětem do sedmi let. Časopis France Football navíc před nedávnem přišel se zprávou, že prezident klubu Sandro Rosell byl prostřednictvím firmy ISL, jejíž španělskou filiálku vede, zapleten do korupční kauzy okolo Joaa Havelange a Ricarda Teixeiry, bývalých prezidentů FIFA a brazilského fotbalového svazu. Minimálně katalánská média přitom o Rosellově počínání ze záhadných důvodů až na výjimky nepíší, jak pro Guardian uvedl Philippe Auclair, korespondent France Football. Celé prostředí klubu je nyní i kvůli nadcházejícím volbám prezidenta ve velmi nejisté situaci a sám Martino přiznává, že politika okolo klubu tým ovlivňuje mnohem víc, než si dokázal představit.

Hysterie v DNA

Vše by mohlo být poněkud hysterickou reakcí na dvě porážky, ovšem jistá hysterie je již tak trochu v DNA klubu. To ostatně potvrzuje Piqué, který o Barceloně ví více než řadový hráč – jeho dědeček byl totiž viceprezidentem klubu. "Tady nikdy není klid. Jediný rok, kdy tady klid byl, jsme vyhráli šest trofejí. V Madridu jsou všichni na jedné lodi. Tady jsou rosellisté, laportisté, guardiolisté... Já souzním s Barcelonou. Je mi jedno, kdo je prezidentem. Pokud tato debata bude pokračovat, týmu to nepomáhá. V Barceloně lidé vždy vytahují negativa," popisuje stoper.

Martino si na sebe vzal velmi nelehkou úlohu, a nejen na hřišti. Musí být citlivý k hráčům, kteří byli strůjci úspěchů, zároveň však ví, že je čas na jisté změny, a to postupně i v hráčském kádru. Pro kteréhokoliv trenéra na světě by v této situaci nebylo těžké šlápnout vedle. Skladba týmu se sice dokázala téměř kompletně a navíc úspěšně přetransformovat z roku 2006 do podoby v roce 2011 – a přitom ještě v mezidobí jednou vyhrát Ligu mistrů. Ovšem s pocitem nepřetržitého úspěchu na hřišti, v kontrastu se socioekonomickou situací ve Španělsku, narůstá i popisovaný tlak ze strany španělských médií. Ten je nesrovnatelný i například s Anglií.

Nechtěný správce

Nyní se zdá, jako by v Barceloně nebylo moc kam jít. Není jisté, zdali nová generace hráčů dosáhne výjimečné kvality té předchozí. Posily z ostatních týmů zatím nenaplnily očekávání a samy přiznávají, že zapadnout do tak propracovaného systému hry, jaký Barcelona praktikuje, je pro ně velmi složité. Na systém, který mužstvo umí nejlépe, je už příliš unaveno. Na jiný, fyzičtější či defenzivnější, není dobře uzpůsobeno.

Martino v současnosti působí jako správce, technokrat, který pragmaticky udržuje a zároveň v rámci možností mění, co se dá. Za tento rámec však již nevystupuje. Přitom přesně něco takového se od Martina očekávalo. Trenér nepochází ani z Katalánska, ani z Nizozemí, obou ideových základen klubu, ale z Argentiny. Nenavazuje na Cruyffa, Rijkaarda či van Gaala, ani na Guardiolu či Vilanovu. Martino přitom uvedl, že i kvůli tomu má pozici v klubu těžší. Barcelona správce možná alespoň chvíli potřebuje, ovšem nechce jej.