Lepší fotbalová výchova povede k lepší reprezentaci. Jak toho docílit?
Praha - Český národní tým se neprobojoval přes kvalifikační skupinu na mistrovství světa. To samo o sobě není žádný výjimečný fakt, v samostatné české historii se reprezentaci z pěti pokusů dostat se na světový šampionát podařil jediný. Letošní neúspěch však provází úplně jiná atmosféra než v minulosti. Z mnoha stran se objevují názory, že tuzemský fotbal potřebuje velké změny, a to hlavně ve výchově mladých hráčů.
"Musíme se zamyslet, proč se v reprezentaci vyzkoušelo přes padesát hráčů, proč jednadvacítka nemá výsledky a proč mladí hráči nedosahují takové úrovně jako dřív," říká jedna z největších opor reprezentace, brankář Petr Čech. "Bohužel, když jsme měli v minulosti dvě strašně silné generace, všichni si automaticky mysleli, že to bude pokračovat. Že přijdeme do sadu a očešeme je ze stromů jako hrušky. Takhle to ale nefunguje. Ty hráče si musíme vychovat a musíme to udělat po svém," myslí si Čech.
Dlouhodobým hromosvodem problémů národního týmu byl i jeho trenér Michal Bílek. Ten přitom opakovaně matné výkony a neuspokojivé výsledky svých svěřenců vysvětloval tím, že jednoduše nejsou dostatečně kvalitní. "Jako fanoušek bych si také přál, aby nároďák vyhrával a hrál krásný fotbal. Ale teď hrajeme prostě to, na co máme," přemítal Bílek přesně před rokem po remíze proti Bulharsku.
Za pravdu bývalému reprezentačnímu trenérovi dává i prominentní agent Mino Raiola, jehož služby využíval i Pavel Nedvěd. "Kvalita českých fotbalistů šla prostě prudce dolů. Dřív byl váš hráč proslulý svou silou, chutí pracovat a zlepšovat se, to vše v kombinaci s dobrou technikou a perfektním smyslem pro taktiku. Tohle vše se někam vytratilo, současná generace má v hlavě jiné věci. Proto je velmi těžké objevit nového Nedvěda, Grygeru, Bejbla nebo Šmicera. Německo před několika lety drasticky změnilo styl, jakým dělají fotbal, a začali u mládeže, ne u A-týmu dospělých. To samé podle mě musí udělat Itálie i Česko," myslí si Raiola.
Poslední generace
Nedostatek kvalitních mladých hráčů bude podle Čecha reprezentaci brzdit i nadále, pokud se současné podmínky nezmění. Mládežnické výběry sice zdolaly Nizozemsko či Chorvatsko, jen v tomto roce však zároveň podlehly Rakousku 0:3, Dánsku 0:5, i Albánii - 1:2. Reprezentace hráčů do šestnácti let pak od loňského srpna z patnácti utkání vyhrála pouhá tři. "Lidé rychle zapomněli, že národní tým, který skončil na Euru v Portugalsku před devíti lety bronzový, byl poskládaný hlavně ze zlaté jednadvacítky. Teď ale jednadvacítka úspěchy nemá a mladší výběry pod ní také ne. Nároďák je jen špička ledovce, v téhle době by se měl český fotbal zamyslet sám nad sebou," hodnotí situaci brankář.
Jak si lze tedy vysvětlit, že kvalita českých hráčů šla od roku 2004 tak dolů? Nebyla generace hráčů okolo Nedvěda, Poborského a Rosického výjimečná a dlouho neopakovatelná? "Tito hráči samozřejmě byli, respektive jsou výborní, ale zároveň jde o poslední generaci, která prošla tzv. tréninkovými středisky mládeže, které vznikly za socialismu," myslí si reportér iSport TV Michal Petrák.
"Teď nechci vychvalovat dobu komunismu. Jde spíš o to, že se po jejím konci vytratila centralizovaná a organizovaná struktura řízená odshora, která zajišťovala výchovu hráčů," popisuje Petrák. "Po revoluci a s nástupem divokého kapitalismu se výchova mládeže dostala do rukou klubů, které se zase dostávaly do rukou soukromých majitelů. Těm pak v té horečně se měnící době šlo především narychlo a bez rozmyslu o okamžité výsledky."
Nejde přitom o ojedinělý trend, něco podobného potkalo všechny postkomunistické státy, jejichž reprezentace dnes rovněž nedosahují tak zářných výsledků. "Tehdejší Československo mělo stejně jako moje rodná NDR plánovaný rozvoj. Podpora a struktura byly ve východních zemích lepší, profesionálnější a systematičtější než na Západě. Vývoj hráče měl nějaký začátek a také konec. Kdo tuto strukturu nezná, je velmi těžké ji i tady v západním Německu vysvětlit. Česko má dobře organizovaný fotbal, protože vyšel z podobných základů jako v NDR, ale tady neřešíme socialismus, kapitalismus, ale (sportovní) systém," říká i sportovní ředitel Bayernu Mnichov Matthias Sammer.
Výsledky nejsou vše
Důraz na výsledky v mládežnických kategoriích převládá do značné míry i dodnes. Když se týmu nedaří, vedení výchovy mladých hráčů často končí, podobně se tak mnohdy děje i při příchodu nového majitele do klubu. Stabilita a jasná koncepce jsou přitom základní kameny úspěchu, jak potvrzuje i trenér barcelonské mládeže Víctor Sánchez. "Naší výhodou je, že dvacet let jdeme jedním směrem. Během té doby se střídali prezidenti klubu a procházeli jsme krizemi, ale nikdy jsme z nastolené cesty nesešli. Teď se to vyplácí," prohlásil Sánchez při přednášce českým trenérům před necelými dvěma lety.
Výsledky jsou samozřejmě důležitými indikátory, zdali se mladí hráči vyvíjejí správným směrem, podřizovat jim vše je však ošidné. Úspěchy některých mládežnických výběrů z posledních let jsou fantastické – vzpomeňme třeba na stříbro výběru hráčů do devatenácti let z mistrovství Evropy před dvěma roky či zisk stejného kovu z mistrovství světa fotbalistů do dvaceti let v roce 2007. Ze třinácti hráčů, kteří nastoupili do finále s Argentinou, však dnes v některé z deseti elitních evropských soutěží působí pouze Tomáš Pekhart, Ondřej Mazuch a Marek Suchý. A to navíc v lepším případě v lehce nadprůměrných týmech.
"Mladí čeští fotbalisté se vyznačují skvělými taktickými dovednostmi, čímž přesahují své soupeře z jiných zemí. V těchto věkových kategoriích však takto lze zamaskovat nedostatek technických zdatností. Když se mladí hráči postupně dostanou do seniorských výběrů, rozdíly v taktické vyspělosti se smažou, kdežto technické se již nedoženou," upozorňuje Petrák na problém, který postihl mnoho členů úspěšné dvacítky. Problém přitom nevidí v trenérech. "Ti jsou často jen ve vleku toho, co po nich chtějí kluby – tedy okamžité výsledky. Navíc platové ohodnocení u mládeže je často mizerné, proto ti trenéři často odcházejí raději k A týmům do horších klubů. A jsou zde zaplaceni lépe. Naopak si o trenérech myslím, že je to jedna z mála oblastí, kde se opravdu můžeme srovnávat s vyspělým zahraničním prostředím," věří Petrák.
Za pravdu mu dávají statistiky, které uvádějí, že Česká republika má v přepočtu na jednoho obyvatele více trenérů s licencemi Profi UEFA, Profi, A a B než například Německo. To přitom při své revoluci ve výchově mládeže spatřovalo jeden z hlavních problémů právě v nízkém počtu trenérů, kteří jednu z těchto licencí vlastní, a snažilo se situaci napravit. Dnes je v Německu okolo 35 000 držitelů jedné ze čtyř zmíněných licencí, v České republice jich přitom již před pěti lety podle vedoucího trenérsko-metodického úseku Antonína Plachého bylo 8 000. To je mimochodem třikrát více, než jich je dohromady třeba v Anglii, která nyní řeší podobný problém jako Česko. Díky dobrému propojení i s univerzitním prostředím a rozsáhlou sítí fakult tělesné výchovy a sportu je potenciální vzdělání českých trenérů zajištěno i z akademické strany.
Dortmund na Hané
Klíčová je tedy mentalita uvnitř klubů a v posledních letech se zdá, že se situace v tomto ohledu již začíná měnit. A to nejen díky příkladu Plzně, který ukazuje, že stabilní práce s hráčským výběrem, zapracovávání mladých hráčů do sestavy a aktivní a ofenzivní styl hry plodí dlouhodobé úspěchy. Mnoho klubů první i druhé nejvyšší soutěže se však dnes snaží napodobit i úspěchy Dukly či Jihlavy, které se do Gambrinus ligy dostaly díky koncepční práci s A-týmem a mládeží. I provinční celky si tak dnes uvědomují ve větší míře než dříve, že ačkoliv mladé hráče nějakou dobu trvá vychovat, v dlouhodobém hledisku se jim sázka na odchovance vyplatí. Jejich platy jsou ze začátku mnohem nižší než platy kvalitativně srovnatelných starších hráčů. Pokud kluby vyprodukují fotbalistu s velkým potenciálem, investice do jeho výchovy se jim pak mnohonásobně vrátí na jeho prodeji.
"Nejlépe je to vidět na příkladu Olomouce. Ta výchovu mládeže řešila vznikem akademie, kterou má na špičkové úrovni, podobně jako Sparta. Za nimi ale následují i menší kluby jako Příbram, Slovácko či Hradec," říká Petrák. "Olomouc má systém opravdu výborně podchycený. Mají zde skvělé zázemí, dobře komunikují se školami, odkud si vybírají mladé talenty. Navíc sledují velkou oblast, ze které talenty stahují. Například Kamil Vacek, který tam před lety zazářil, přišel do Olomouce ze 120 kilometrů vzdáleného Rychnova nad Kněžnou. K vybudování této infrastruktury je ale zapotřebí velká počáteční investice a ta se neshání snadno, pokud se jedná o malý klub. Důležitá je podpora města, které se může zaštítit podporou mládeže, nebo movitého majitele, kluby na to jinak nemají v současné ekonomické situaci zdroje," přiznává.
"Ani to ale není zdaleka všechno. Například v případě Olomouce je klíčová postava sportovního ředitele Zdeňka Psotky, který se snaží ve skromných podmínkách replikovat, co dělá například Ajax, Barcelona nebo Dortmund. Do svého trenérského týmu vybírá odborníky, chce, aby všechny výběry hrály stejným systémem hry a zakládaly se na stejném principu výchovy technických zdatností a kombinační hry," popisuje Petrák. "Výsledek je už po pár letech vidět. Olomoučtí odchovanci Hořava s Pospíšilem dnes nahrazují Daridu a Horvátha v Plzni, velký potenciál má i další talentovaný záložník Jan Navrátil, a to jsou jenom ti nejlepší. Na soupisce Sigmy na jaře bylo hned osmnáct odchovanců, což je obrovské číslo."
Co může udělat FAČR
Snažení klubů v oblasti výchovy mládeže má napomáhat reforma FAČR, která je v působnosti již dva roky. Kluby jsou nabádány k tomu, aby děti a junioři hráli na menších hřištích s menšími míči v soutěžích, odkud se nesestupuje. Takto by na mladé fotbalisty neměl být vytvářen tlak a mělo by dojít k rozvoji technických zdatností. Změněna je však jen forma a rámec, jejich náplň je na samotných klubech.
Budování akademií a investice do mládeže je pak převážně individuální záležitostí každého klubu. Ten po schválení FAČR každoročně obdrží dotace na celkovou činnost. Asociace však klubům zakazuje použít peníze na klíčové prvky související s rozvojem mládežnického fotbalu. Jedná se například o pořízení dlouhodobého hmotného i nehmotného majetku či údržbu sportovních i administrativních zařízení. Omezení se vztahuje i na mzdové náklady, které nesmějí překročit 50 % z celkového objemu dotace. Její výše pro průměrný prvoligový klub činí zhruba okolo dvou milionů korun. Některé z celků Gambrinus ligy však loni na dotaci ani nedosáhly, jako například České Budějovice, Jihlava či Baník.
FAČR přitom může hrát v rozvoji mládežnického fotbalu velkou úlohu. A nejde jen o rozhodnutí svazových funkcionářů. Český fotbal od daňových poplatníků obdržel na rozvoj mládežnického fotbalu podle nynějšího předsedy ODS Martina Kuby okolo 260 milionů korun. Velkou roli, jak již bylo popsáno výše, hrají i jednotlivá města. FAČR má dnes v oblasti rozvoje téměř volné ruce, všechny soutěže a kluby spadají pod něj. Asociace se může zasadit o vytvoření různých mechanismů, které rozvoj podpoří. Například o podmíněné dotace přímo na rozvoj mládeže s jasně specifikovanými podmínkami či vytvoření databáze hráčů i trenérů s jejich statistikami.
To vše dnes funguje v německém fotbalovém prostředí, které je nesrovnatelné ekonomickým potenciálem. Přesto některé myšlenky lze uplatnit i bez toho, že by se musely vynaložit obrovské finanční prostředky. Zajímavým směrem se ubírá například program Létající trenéři, který má za úkol právě podpořit rozvoj fotbalového vývoje těch nejmenších. V Německu byla důležitá práce reprezentačních trenérů Jürgena Klinsmanna a Joachima Löwa, oba trpělivě přesvědčovali klubové představitele o výhodách zamýšlených změn. A kluby si rady vzaly k srdci. Robin Dutt, bývalý sportovní ředitel německého svazu, přitom odmítá tvrzení, že by DFB dělalo výchovu hráčů namísto klubů. "Pokud pomáháme klubům, pomáháme i sobě. Hráči našich národních týmů přece pocházejí z našich klubů," říká s úsměvem.
