Francie čelí velké porážce. Kam se poděl národní tým, který vládl světu?

Až 86 % francouzské fotbalové veřejnosti podle ankety sportovního deníku L'Équipe nevěří, že národní tým dokáže ztrátu proti Ukrajině dohnat. Nedůvěra příznivců přitom ani tak nereflektuje historický fakt, že se ještě žádnému týmu v baráži nepodařilo smazat dvougólové manko, jako spíš postoj k francouzské reprezentaci. Nálada fotbalové veřejnosti je na bodu mrazu a národní tým v současné podobě příliš důvodů k optimismu a sympatiím nedává.

Francie přitom světovému fotbalu před ne úplně dlouhou dobou vládla. Dokázala vyhrát mistrovství světa v domácím prostředí v roce 1998 i evropský šampionát o dva roky později. Úspěchy přitom nepřišly samovolně jen kvůli nástupu zlaté generace hráčů okolo Dechampse, Blanka, Zidana, Thurama a dalších. Značný podíl na nich měl systém výchovy hráčů spojovaný obzvláště s akademií a reprezentačním zázemím v Clairefontaine. Její principy inspirovaly i dnes vyzdvihovanou La Masii či – právě po Euru 2000 – německou revoluci. Velký důraz byl kromě technické zdatnosti kladen i na fyzickou vybavenost hráčů. "Francie tradičně měla hráče, kteří byli trochu slabší fyzicky, ale zato výborní technicky," popisuje Arséne Wenger. "Před mistrovstvím světa v roce 1998 dokázala vyprodukovat dobrý mix, nová generace byla fyzicky silnější, ale stále technicky vynikající."

Na přelomu milénia se tedy zdálo, že následující dekáda bude patřit Francii. "Je těžké najít jakýkoliv důkaz pro to, že by Francie měla v blízké budoucnosti usnout na vavřínech," psal po vítězství francouzské reprezentace na Euru anglický Guardian. Les Bleus měli i po konci kariéry Didiera Dechampse a Laurenta Blanka, klíčových mužů reprezentace, nesmírně kvalitní opory. Mohli se nadále spolehnout na Thurama i Vieiru, do famózní formy se však zároveň rozkvetli útočníci Thierry Henry, David Trezeguet či Sylvain Wiltord.

Svět podle Francie

I kvůli tomu, jak nečekaný vliv měl v roce 2003 na klubový fotbal v Evropě přestup defenzivního záložníka Clauda Makelélého z Realu Madrid do Chelsea, se značně měnily trendy ve světovém fotbale. Ty se však již předtím – podobně jako po úspěších Barcelony – začaly vychylovat na stranu francouzského důrazu na rychlost, sílu a defenzivní organizaci. Ve všech aspektech, i při jejich pominutí, měla Francie na většině hráčských postů nejkvalitnější zastoupení na světě.

Přesto i v nejpříznivěji nastaveném obraze světového fotbalu Francie nedokázala dominovat tak, jak činí v posledních pěti letech Španělsko. V roce 2002 se tým nedokázal vypořádat se zraněním Zinedina Zidana a Roberta Pirése a vybouchl již ve skupině, v roce 2004 se trenér Jacques Santini až příliš snažil dostat všechny hvězdy do týmu a nakonec mu nezůstal funkční tým. V roce 2006 sice Les Bleus došli až do finále, ale ani zde, přestože po cestě překonali Španělsko, Brazílii a Portugalsko, zdaleka nepodávali ideální výkony a nepůsobili suverénně.

I když Francie, stejně jako dnes Španělsko, vládla v jistém období světovému fotbalu a do značné míry ovlivnila kurz, jakým se ubíral, nevyužila svého potenciálu. Neměla jasný herní systém, na nějž by se mohla spolehnout i při výpadku klíčových jmen. Přestože i dnes stále disponuje špičkovými hráči, nedokáže jejich kvalitu zúročit na úrovni reprezentace. "Vypadá to, jako by francouzský systém výchovy mládeže reagoval na potřeby zahraničních klubů. Produkuje silné, technicky zdatné fotbalisty, kteří jsou schopni zapadnout do různých herních systémů a kultur, ale kteří nemají ponětí, jak hrát společně v jednom týmu," popisuje novinář Matt Spiro ve svém článku pro časopis The Blizzard.

Síla proti technice

Přestože francouzská liga nadále platí za líheň levných talentů, nejde na rozdíl od jejího španělského protějšku o atraktivní soutěž. Padá zde nejméně gólů, slovy Gérarda Houlliera je remíza pro kluby stejně cenná jako výhra. "Přístup 'bezpečnost především' je ve francouzském fotbale přítomný již příliš dlouho a od národního týmu se posunul i do klubového fotbalu," lamentuje Spiro. "Ligue 1 trpí extrémně obezřetnými postupy svých trenérů. Většina týmů jde do zápasu bránit, přehustit střed hřiště a doufat, že jeden hrotový útočník dokáže dát gól z protiútoku. Prioritou je vyhnout se porážce spíše než vyhrát."

I v dnešní generaci se najdou technicky výborně vybavení hráči, je jich ovšem méně než na přelomu tisíciletí. Nasri a Ribéry jsou nesmírně talentovaní hráči, ovšem kromě nich neexistuje další zástup alespoň srovnatelně kvalitních alternativ. "Tyto hráče Francie přestává produkovat," říká Wenger. "Zdá se, že důraz je kladen spíše na fyzickou než na technickou stránku. Ale francouzská fotbalová kultura nemůže být postavena čistě na síle, protože zde existuje historie hráčů s technickými kvalitami."

Mládežnické výběry Francie nadále dokáží vybojovat velké trofeje – jen letos vyhrál tým do dvaceti let mistrovství světa. Ale podobně, jako si česká juniorská mužstva pomáhají taktickou vyspělostí na úkor technické, francouzské výběry zúročují svou taktickou i fyzickou vyspělost. Průměrná výška španělského hráče na letošním šampionátu "dvacítek" činila 178,5 centimetru, jejich francouzští protivníci přitom měli v průměru o pět a půl centimetru do výšky více.

Bez lvů a štírů

Možná ze všeho nejvíc však francouzský fotbal trápí vnitřní spory – jak ve fotbalovém svazu, tak v samotném reprezentačním kádru. Pryč jsou doby, kdy Clairefontaine pro fotbalisty znamenal opravdový domov. "Je to místo, které pro mě hodně znamená," popisoval před lety Zinedine Zidane svůj vztah k francouzskému základnímu táboru. "Negativní myšlenky vždy ustoupily a já byl šťastný, že jsem se mohl vrátit zpátky do reprezentačního týmu."

Zvláště za doby šestiletého působení Raymonda Domenecha u týmu si Francie prošla velkou regresí, a to jak výsledkovou, tak mentální. Tým překypující talentovanými hráči v útoku šel i do zápasu proti Faerským ostrovům se dvěma defenzivními záložníky. Kromě toho však měl bývalý francouzský trenér se svými hráči dosti konfrontační styl jednání a, poměrně mírně řečeno, zvláštní způsoby. Například jeho obsese astrologií dospěla až do bodu, kdy se do reprezentace bránil povolávání hráčů narozených ve znamení štíra. Do týmu podle něj měli přinášet negativní energii. Obránci – lvi – zase podle něj mohli kdykoliv předvést kardinální chybu, která tým mohla stát utkání.

Ani souhvězdí však Domenechovi nepomohla zvláště po roce 2006 k lepším výsledkům, reprezentaci navíc zachvátily osobní spory. Vypadnutí ve skupině smrti na mistrovství Evropy v roce 2008 ještě francouzská veřejnost přes srdce přenesla, naprostým dnem však byl světový šampionát v roce 2010. Francie ve skupině s Mexikem, Uruguayí a domácí Jižní Afrikou získala jediný bod. Tým se přitom rozložil pod tíhou hádek a následné vzpoury klíčových hráčů proti Domenechovi, která vyústila ve stávku a neochotu hrát. Francouzská veřejnost byla najednou nejen unavena trenérem národního týmu, ale také pobouřena neúctou hráčů vůči reprezentačnímu dresu. Přestože Domenech ihned po mistrovství skončil a nahradil jej Laurent Blanc, který s týmem před loňským Eurem neprohrál 21 utkání v řadě, utlumené napětí v týmu se znovu vynořilo po porážce se Švédskem a vyřazení se Španělskem.

Dres jako každý jiný

Francouzští hráči jsou v posledních letech často obviňováni z arogance, znevažování národního dresu a odtrženosti od reality. To vše se v nich přitom pěstuje již od nejmenšího věku. "V sázce je toho strašně moc už tehdy," přemítá Vincent Duluc z L'Équipe. "Fotbalisté opouštějí své domovy, když jim je okolo dvanácti, ve čtrnácti už všichni mají agenty a svou první velkou smlouvu s kluby podepisují od svých patnácti. V sedmnácti jsou již mnohem bohatší než jejich rodiče."

Náctiletí fotbalisté se přitom často nemohou spolehnout na rodinné zázemí – a to jak v samotných rodinách, tak v klubech. "Nedostatek klubové kultury ve Francii má za následek to, že si hráči říkají o přestupy na základě nejmenšího pohnutku," píše Spiro. "Tento zvyk mají znovu od mládí, kdy chodí od klubu ke klubu, aby dokázali prorazit v konkurenčním prostředí francouzského mládežnického fotbalu." Bývalý ředitel technické sekce ve francouzském fotbale přitom dodává: "Dnes pro hráče není žádnou výjimkou, že si projde pěti kluby, než se vůbec stane profesionálem. Jak od něj pak můžeme očekávat, že se dokáže se svým klubem identifikovat? V důsledku necítí žádné pouto k dresu, který má na sobě, a to i když jde o ten reprezentační."

Ukáže se až za několik let, zdali je Francie v podobné pozici jako v roce 1994. Před necelými dvaceti lety Les Bleus na šampionátu chyběli, ale pod povrchem již vyrůstala zlatá generace, která za čtyři roky vyhrála nejcennější fotbalovou trofej na světě. Hráči jako Pogba či Varane dnes patří k největším fotbalovým nadějím na světě. Do čela fotbalového svazu byl dosazen bývalý šéf Ligue 1 Noël Le Graët. Respektovaný muž si vzal za cíl restrukturalizovat svaz a přebudovat systém výchovy, čímž by, podle svých slov, načal nový cyklus. "Francie se nyní snaží svůj systém výchovy přetransformovat a dodat mu novou rovnováhu ve prospěch techniky," potvrzuje Wenger.

Pokud by se Les Bleus vše podstatné podařilo stihnout již do příštího domácího šampionátu – mistrovství Evropy v roce 2016 –, mohl by případný kolaps v baráži být vlastně docela příznivým znamením.