Massimo Moratti: Nenapravitelný snílek po osmnácti letech opouští Inter
Milán - Italský ropný magnát Massimo Moratti po osmnácti letech končí jako vlastník Interu Milán. Jeho dcera, jak svůj klub nazval při předání novému majiteli, Indonésanu Ericku Thohirovi, dospívá. Moratti je jedním z posledních zástupců pomalu umírajícího – zvláště italského – fotbalového světa. Vlastníci, často byznysmeni s chladnou hlavou, se v něm na stadionech proměňují v romantické snílky, kteří do svých milovaných klubů pumpují obrovské prostředky na hvězdná jména. Jejich úsudek se mění a je navlhlý sentimentem – ať již pozitivním, či negativním.
Massimo Moratti od roku 1995 splňoval všechny zmíněné body. Úspěšný podnikatel tehdy převzal klub, který od dětství miloval a který v nejslavnějších letech patřil jeho otci Angelovi. Ten Inter vlastnil třináct let od roku 1955 do roku 1968 a v šedesátých letech, když u týmu působil trenér Helenio Herrera, klub dospěl k největším úspěchům – třem italským titulům a dvěma vítězstvím v PMEZ. Inter se v mezidobí od prodeje Morattim starším do koupě Morattim mladším k podobným úspěchům dostával jen sporadicky. Zvláště nejcennější evropská trofej Interu stále unikala a navázat na otcovy úspěchy bylo vždy hlavním cílem Massima Morattiho.
Cíli vrátit Inter na vrchol italského fotbalu obětoval Moratti opravdu mnohé. Což se týká hlavně financí. Morattimu se zvláště v 90. letech, kdy Serie A svou kvalitou a vyrovnaností v Evropě neměla jakoukoliv konkurenci, podařilo do svého týmu přivést opravdu největší hvězdy světového fotbalu. Zvláště v sezoně 1997–98 pak Inter měl k dispozici mimořádně silný kádr s Ronaldem, Zamoranem, Recobou, Simeonem, Djorkaeffem a dalšími.
Ať již však měl Moratti v týmu ty nejdráže zaplacené hráče či trenéry, je s podivem, že za prvních deset let jeho působení v klubu získal jednu jedinou trofej – Pohár UEFA právě ve zmiňované sezoně 97–98. Až do Calciopoli, rozsáhlé korupční aféry která otřásla italským fotbalem v polovině nultých let, Inter nikdy nevyhrál ligu, domácí pohár získal jedinkrát, přičemž výsledky v evropských pohárech byly až na výjimky rovněž neslavné.
Minulý díl rubriky Fotbal Fokus: Lepší fotbalová výchova povede k lepší reprezentaci. Jak toho docílit? (//sport/exkluzivne-na-ct-sport/246280-lepsi-fotbalova-vychova-povede-k-lepsi-reprezentaci-jak-toho-docilit/%20) Český národní tým se neprobojoval přes kvalifikační skupinu na mistrovství světa. To samo o sobě není žádný výjimečný fakt, v samostatné české historii se reprezentaci z pěti pokusů dostat se na světový šampionát podařil jediný. Letošní neúspěch však provází úplně jiná atmosféra než v minulosti. Z mnoha stran se objevují názory, že tuzemský fotbal potřebuje velké změny, a to hlavně ve výchově mladých hráčů.
Interista
Kdyby Moratti Inter převzal o deset let později, v době, kdy fotbalovým světem otřáslo převzetí Chelsea Romanem Abramovičem, možná že by italský magnát byl označován za rozmařilého miliardáře, který klub vlastní pro jeho investiční hodnotu i vlastní potěchu. Majitel do něj nalil stovky milionů eur bez větší návratnosti, zároveň vždy odmítal obavy o výši dluhu s tím, že Inter jako klub, potažmo značka se světovým renomé, nebude mít opravdový problém s financemi.
Označit Morattiho za znuděného despotu by však bylo nespravedlivé. Kdykoliv italský majitel mluvil o svém klubu, přivlastňoval si jej se stejnou samozřejmostí, jako si každý jiný fanoušek přivlastňuje svůj klub. Moratti byl jednoduše interistou odmalička a vlastnictví svého milovaného klubu vždy pojímal jako splněný klukovský sen. Věnoval mu vše a jakékoliv trofeje pro něj byly vlastně vedlejší. I proto si vysloužil spoustu uznání a sympatií od příznivců vlastního i jiných klubů – téměř každé jeho vyjádření bylo plné lásky k Interu a respektu k soupeři. "Každý prezident po sobě zanechá nějakou stopu. Důležité je, že vždy respektuje zbytek světa i mimo ten svůj vlastní," sdělil Moratti po prodeji klubu.
Jako v počítačové hře
Problémem ovšem bylo, že se Moratti ze snu nikdy příliš neprobudil. Zvláště v dnešním fotbalovém prostředí, které si je i kvůli regulím Financial Fair Play čím dál více vědomo faktu, že je nutno dbát na soběstačnost v podobě efektivního celosvětového marketingu, zajištění příjmu z vlastního stadionu a rozvinutí mládežnické akademie, působí Moratti jako relikt z předchozí éry. Éry, která spoléhala na nevysychající zdroje z televizních přenosů a kde ztrátové počínání není značným problémem.
Moratti bezkoncepčně přeplácel hráče, agenty i trenéry, téměř bezmezně důvěřoval svým funkcionářům, kteří buď nikdy nesebrali odvahu na to, aby svému šéfovi rozmluvili nesmyslné kroky, či k tomu neměli dostatek odbornosti. Neustálé excesy na přestupovém trhu jsou rozsáhle zdokumentovány – asi dodnes největším kiksem však stále zůstává prodej Seedorfa, Pirla a Šimiče do AC Milán, výměnou za Francesca Coca, Ümita Davalu a Gulyho. Přestože Moratti kouče měnil v rychlém sledu, ani ti vůči němu kvůli výši odstupného nedrželi jakoukoliv zášť. "Pokud jste bohatý, musíte mít komplex viny vůči těm, kteří nemají takové štěstí, musíte myslet na ty, kteří jsou na tom o tolik hůře než vy," prohlásil kdysi Moratti.
La Grande Inter podruhé
Moratti si však sen o druhém zlatém údobí Interu nakonec přece jen splnil. Dovedli jej k němu během pěti let dva muži – Roberto Mancini a José Mourinho. První jmenovaný klubu dodal stabilitu, levně skoupil hráče z ostatních italských velkoklubů postižených důsledky korupční aféry a vytvořil v týmu vítěznou mentalitu. Úloha byla pro něj samozřejmě značně ulehčena, protože Inter postrádal výraznou konkurenci, ovšem i přesto jsou dva tituly v řadě jednoznačným úspěchem, a to přesto, že se mu nepodařilo výrazně uspět v Lize mistrů. K naprostému vrcholu s Interem došel až José Mourinho, který klub dovedl k prvnímu treblu v italské historii v roce 2010. Inter zvítězil v domácí soutěži, poháru a zvedl nad hlavu i nejprestižnější evropskou trofej.
To byla ovšem zároveň Morattiho zlatá tečka. Další léta byla znovu ve znamení regrese a nenaplněného potenciálu. Pro Inter bylo těžké přebudovat vítězný kádr a Moratti rovněž postrádal takový hlad po úspěchu. Zatímco ovšem Inter sbíral úspěchy, situace se za jeho nadvlády přeměnila k nepoznání. Finanční potenciál Serie A již zdaleka nedosahuje své předchozí úrovně a ostatní kluby se tomu přizpůsobily a začaly překonávat své zatuchlé mechanismy. Juventus se přestěhoval do nového stadionu, AC Milán dal důvěru mladým hráčům, Neapol dlouhodobě vykazuje zisky a pracuje koncepčně.
Už jen výš
Momentálně se zdá, jako by Moratti po sobě přece jen zanechával klub ve stavu, odkud již může jen nahoru. Po příchodu Waltera Mazzariho se Interu začalo znovu dařit, hráčský kádr se stabilizoval a absence klubu v evropských soutěžích je v současné situaci vlastně příjemným střízlivěním. Obrovské ztráty však Morattiho dovedly k přesvědčení, že jediný způsob, jakým se Inter může dostat zpět na opravdovou špičku italského fotbalu, jsou nové investice. Sám majitel s těžkým srdcem zjistil, že svému klubu již více dát nemůže.
Morattiho hledání nového vlastníka došlo k úspěšnému konci, od letošního měsíce jím je Indonésan Erick Thohir. Neočekává se přitom, že by Thohir měl s klubem provést totální revoluci jako například katarští majitelé s PSG. Teprve druhý italský klub, který prošel převzetím zahraničním majitelem, by podle dosavadních signálů měl prodělat podobnou změnu kurzu jako ten první – AS Řím. Důraz na snížení dluhů, záměr získat nové fanoušky, postavit nový stadion a vytvořit koncepční směr klubu zaměřený na výchovu vlastních hráčů jsou hlavní úkoly. Inter má dobré předpoklady k tomu, aby je všechny splnil – klub má obrovskou historii, nedávné úspěchy a již dnes se pyšní výbornou akademií.
