Happy end Southamptonu: Dokážou jej napodobit i další anglické kluby?

Nebylo to utkání, které strhne titulky, a tak jej většina televizních stanic tiše ignorovala – na pořadu byly v drtivé většině zápasy Arsenalu, Chelsea či Tottenhamu. Vítězství nad Swansea však Southampton dostalo na třetí místo v tabulce, a tím pádem i nad většinu velkoklubů z Londýna. Los byl pro celek z jihu Anglie zkraje sezony velmi příznivý a je mimořádně nepravděpodobné, že by si místo zajišťující účast v Lize mistrů udržel dlouhodobě. Zatím však pozice v tabulce, dva inkasované góly v sedmi utkáních a jediný prohraný zápas vypovídají spoustu o tom, jak dlouhou cestu Southampton ušel za tři roky, před nimiž ještě působil ve třetí lize.

Saints se po svém sestupu z Premier League v roce 2005 jako mnohé další kluby dostali do finančních potíží. Přišli o valnou část sponzorů a hledali nové, měli problémy udržet platy hráčů v rozumné mezi, a přitom se snažili dostat co nejrychleji zpět mezi elitu. Skloubit všechny ambice se Southamptonu nepovedlo, jeho finanční situace se navíc ještě zhoršila. Klub, tou dobou již v konkurzu, místo postupu do první ligy sestoupil do League One, třetí nejvyšší soutěže s dosti eufemisticky znějícím pojmenováním.

Švýcarská záchrana

I v nejtěžších chvílích se však Southampton mohl opřít o své výborné zázemí, které nakonec klub de facto zachránilo. Bez nově vybudovaného stadionu pro více než 30 000 diváků a jedné z nejkvalitnějších mládežnických akademií v zemi si těžko lze představit, že by sem měl chuť vstupovat bohatý majitel. V případě Southamptonu jím byl Markus Liebherr, švýcarský majitel známé stavebně-průmyslové firmy, jenž při převzetí v roce 2009 splatil dluhy šplhající do výše 30 milionů liber a postavil klub na nohy.

Nejednalo se o pochybnou investici muže, který v té době patřil mezi pět nejmovitějších vlastníků fotbalových klubů na světě. Liebherr nezačal do klubu bezhlavě pumpovat peníze jako například svého času konsorcium ze středního východu do tehdy čtvrtoligového Notts County. Místo toho na post ředitele najal zkušeného italského bankéře Nicolu Corteseho, pod jehož vedením klub začal stavět na mladých hráčích, které citlivě doplňoval kvalitními zkušenějšími fotbalisty. Rickie Lambert a José Fonte, nejdražší posily těsně po Corteseho nástupu, jsou přitom v Southamptonu dodnes, Lambert si dokonce vysloužil místo v národním týmu Anglie.

První sezona ve třetí lize pod nynějším koučem Newcastlu Alanem Pardewem nedopadla podle představ, na začátku té nadcházející pak Liebherr zemřel na následky infarktu. Rodina zesnulého vlastníka však klub zajistila i do nadcházejících sezon, na trenérský post zároveň přišel Nigel Adkins, do té doby nepříliš známý kouč Scunthorpe United. Adkinsovi se však podařilo klub dostat během dvou sezon zpět do Premier League, a to převážně s kádrem, který zdědil po svém předchůdci.

Líheň talentů

Southamptonu se přitom v 90. letech vyplatilo investovat do výchovy mládeže. "Mají dobrý systém, začali s jeho tvorbou dříve než kdokoliv jiný," popisuje Arséne Wenger, který z jihu Anglie do Arsenalu přivedl Thea Walcotta či Alexe Oxlade-Chamberlaina. Kromě nich a mnoha dalších však Southampton pro elitní fotbal vyprodukoval dnes nejdražšího hráče na světě Garetha Balea, záložníka Swansea Nathana Dyera i bývalého reprezentačního obránce Chelsea či Manchesteru City Waynea Bridge.

"Dnes jsme však již v situaci, kdy nepotřebujeme prodávat hráče," popisoval před rokem Adkins nový kurz klubu. "V rámci naší vize chceme, aby 50 % našeho kádru tvořili odchovanci." Přestože dnes již Adkins v klubu nepůsobí – jeho pozici zaujal Argentinec Mauricio Pochettino –, ambiciózní směr, jakým se Southampton vydal, se nemění. A to přesto, že polovina týmu pro utkání se Swansea z odchovanců tvořena nebyla. Pochettino je zvyklý na práci s mládeží, v jeho předchozím působišti v Espaňolu pod ním debutovalo okolo patnácti hráčů ze zdejšího mládežnického systému. V Premier League Southampton takovým důrazem na mládežnický systém tvoří s hrstkou dalších klubů výjimku, v probíhajícím ročníku do ligových zápasů dohromady nastoupilo nejméně anglických hráčů v historii. A byl to právě odchovanec Adam Lallana, kdo rozhodl o poslední ligové výhře nad Swansea.

63 versus 2

I Saints však do svého týmu přivedli spoustu zahraničních posil, přičemž sumy za přestupy z klubů se zvučnějšími jmény byly vysoké. Southampton v tomto ohledu naopak dokumentuje trend, který je zjevný i u dalších, poměrně průměrných anglických klubů. Jen namátkou – Newcastle dokázal přivést špičkové hráče z francouzské ligy, Norwich jednoho z nejlepších střelců portugalské nejvyšší soutěže Rickyho van Wolfswinkela, Sunderland pak italského reprezentanta Emanuele Giaccheriniho.

Finanční potenciál anglických klubů mohutně zvýšila nová televizní smlouva Premier League. Kontrakt každému prvoligovému týmu od nové sezony přinese minimálně 63 milionů liber, což je o 61 milionů více, než kolik z prodeje televizních práv utržil třeba dnešní španělský účastník Ligy mistrů Real Sociedad před dvěma lety. Díky tomuto nepoměru s ostatními evropskými týmy mají anglické kluby obrovské možnosti, a například Southampton se vydělané peníze rozhodl investovat jak do kádru, tak i do nákladné rekonstrukce tréninkového centra.

Silnější značka

Astronomické sumy z televizních práv jsou také důvodem, proč nejen Liebherr, ale i další investují do klubů mimo Premier League. Druholigové či třetiligové celky mají mnohem menší hodnotu než prvoligové, výše hráčských platů je ve většině případů oproti elitě také podstatně nižší. A odměna za postup do Premier League je opravdu lákavá – 120 milionů liber rozprostřených do čtyř let, které klub dostane i v případě, že by během této doby znovu sestoupil do třetí ligy.

Podobně jako Southampton tak zahraniční vlastníci převzali i další kluby, a to s rozdílnými výsledky. Málokterý přechod do nových rukou však byl tak bezproblémový jako v případě Saints. Q.P.R. přivedlo velké množství nových hráčů, ovšem přeplácené a vyčpívající hvězdy nebyly zárukou úspěchu a klub nečekaně spadl do druhé ligy. Cardiff i Hull letos do nejvyšší soutěže postoupily, ne však za ledajakou cenu. Velšský klub se kvůli indonéským vlastníkům musel vzdát svého tradičního znaku i barev, Hull zase ztratil iniciály "A.F.C." a od příští sezony také přídomek "City", přičemž za obojím se skrývá odkaz na vlastní historii, klubismus a reprezentaci města. Od příští sezony plánuje vlastník Assem Allam klub pojmenovat jen jako "Hull Tigers". "Takto máme silnější značku. Slovo 'City' je irelevantní, je totiž příliš běžné," odůvodňuje svůj krok Allam.

Konec magnátů?

Otázek s příchodem nových majitelů do klubů z nižších lig je hodně. Není zřejmé, proč by zahraniční vlastníci, kteří přicházejí hlavně za účelem krátkodobého zisku, měli ihned začít budovat akademie pro mladé anglické talenty. Zároveň lze pochybovat o tom, kolik nových majitelů klubů vůbec ještě Championship, druhá anglická liga, unese. Místa pro postup do Premier League jsou každý rok pouze tři. Pakliže se klubům nebude dařit podle představ vlastníků a do první ligy několik let nepostoupí, komu pak vlastník klub prodá? A jak dokáže poté celek udržet nastavenou výši platů?

Scénář, který může následovat, by se nemusel příliš lišit od způsobu, jakým se Southampton dostal do konkurzu. Jací magnáti by pak pomyslné tonoucí se kluby zachránili, však není jisté. Na řadu by nejspíš museli přijít fanoušci jako v například případě záchrany Portsmouthu či Swansea. A přestože by se kluby léčily dosti drastickým způsobem, je to jedna z mála možností, jakými se anglické celky mohou v budoucnu dostávat zpět ke svým příznivcům. "Nikdy nesmíme zapomenout na to, co se stalo, protože to nikdy znovu nesmíme dopustit," říká o záchraně Portsmouthu, největšího rivala Saints, který dnes hraje ve čtvrté lize, jeho celoživotní fanoušek a dnes ředitel a spolumajitel Iain McInnes. "Ale to vše už bylo vymýceno. Teď jsme zase opravdový fotbalový klub a těšíme se na to, co nás čeká."