Tři dny dřiny - Vabroušek vyhrál Ultramana na Floridě. Krizi jsem měl stále, přiznal
Patří mezi ty, kteří propadli sportu. Sice mezitím vystudoval dvě vysoké školy a má titul inženýra, bývalý triatlonový reprezentant Petr Vabroušek ale dál hledá čím dál náročnější výzvy. O víkendu vyhrál třídenní závod Ultraman na Floridě. Během tří dnů tam absolvoval téměř 530 kilometrů (1. den: 10 km plavání + 167 km kolo, 2. den 267 km kolo, 3. den 84,5 km běh) a už se těší, až si dá v listopadu finále tohohle světového šampionátu masochistů na Havaji.
Jak se cítíte po náročném závodě?
Bezprostředně po dokončení až do následujícího rána jsem byl hodně rozlámaný, po pár hodinách v pohybu a hodině v bazénu už jsem schopen chůze bez omezení.
Počítáte se startem na Havaji ve finále téhle ultra akce? A kde je možné se tam kvalifikovat?
Mistrovství světa Ultraman na Havaji je pro tuto sezonu můj hlavní cíl, koná se 23.-25. listopadu. Pořadatelé si účastníky vybírají z přihlášených podle dosavadních výsledků (Ironman, Ultraman, ultramaratony,…). Vítězstvím na Floridě jsem si účast na Havaji na sto procent zajistil.
Co vám dalo na Floridě nejvíc zabrat?
Jednoznačně závěrečný běh. Stále se ještě ozývají namožené hamstringy z loňské World Marathon Challenge a od prvního kilometru to bolelo. Zvolil jsem rozumné tempo, abych je nepřetížil a současně kontroloval svůj náskok na útočícího Ivana Albana.
Kolik lidí startovalo a kolik z nich bylo profíků?
Pozvaná byla čtyřicítka z několika set přihlášených. Ve startovním poli je i několik mých profi soupeřů z Ironmana (včetně Ivana Albana, který navíc 3x vyhrál Ultramana v Brazílii).
Jaké jsou tu ceny - taky ultra?
To ne. Tady se závodí hlavně o prestiž...
A jak to máte s klasickým Ironmanem v havajské Koně, jehož jste téměř pravidelným účastníkem?
Co se týká Ironmana na Havaji, který se koná o měsíc dřív, tak o ten letos usilovat nebudu - obě akce jsou moc blízko sebe a daleko od domova.
Máte toho za sebou už hodně od Ironmana přes pouštní ultramaraton po tuhle akci. Kam byste to v obtížnosti zařadil?
To je velmi těžké. Každý extrémní závod má svá specifika. Na pólech jsme bojovali s náročným povrchem a mrazivým větrem, na Sahaře s písečnými dunami, vedrem a několikadenní stupňovanou dehydratací. Tady jsem zase během 24 hodin absolvoval 420 km na kole a pak kompletně ztuhlý vybíhal na 84,5 km… Určitě to byl jeden z nejnáročnějších závodů!
Někdy mám pocit, že máte sklony k masochismu, čím větší raubírna, tím větší spokojenost. Co vás k těm extrémům táhne? Hodně lidí říká, že tak poznají nejlíp sami sebe, jestli to máte podobně, tak už se musíte znát naprosto dokonale...
Určitě, v těchhle závodech člověk sám sebe nejednou potká… Čím delší a těžší je to podnik, tím větší podíl na celkovém výsledku nese hlava a méně záleží na tréninkových výsledcích. A v tréninku jsem měl vždycky rezervy.
Kolik bylo krizí během těch tří dnů a kdy byla největší?
Krize jsou téměř konstantní. Třeba, když po deseti kilometrech plavání člověk zjistí, že je ještě stále zhruba 700 metrů do cíle. Nebo když konečně utrhne největšího soupeře na kole a pak náskok ztratí dvouminutovou zastávkou na semaforu. Při těchto závodech se totiž závodí v rámci silničních pravidel a jak na kole, tak při běhu se stojí na všech semaforech a zastavuje na všech stopkách. Největší krize ale přišla po probuzení v neděli, když jsem zjistil, že mě hodně tahá levý hamstring a nedá se nijak uvolnit. V sobotu večer mě po kole přitom nic výrazně nebolelo. Začal jsem pomaleji a po dvou hodinách se sval dostal do provozu a už jsem ho tolik nevnímal.
Je vám čtyřiačtyřicet, jak dlouho ještě chcete závodit. A co na to říká tělo?
Tělo si občas postěžuje, ale není to nic zásadního a závodění i trénování mě pořád baví. Nemám žádné konkrétní plány na odchod do sportovního důchodu. Chtěl bych sportovat i po zbytek života a na jaké to bude úrovni, to se uvidí. Vůbec se tím nestresuji.