Momenty Eura: Dánský senzační triumf - ženy, minigolf a hamburgery (1992)

Dánové opravdu nešli do mistrovství Evropy jako favorité. A to tím spíš, že jim chyběl jeden z nejlepších hráčů světa své doby Michael Laudrup. Tehdejší záložník Barcelony byl v roce 1992 v nejlepších fotbalových letech - na Euru by oslavil osmadvacáté narozeniny a týmu mohl dodat potřebnou kreativitu. Jenže Laudrup se před turnajem rozhádal s trenérem Richardem Møllerem Nielsenem a odmítl reprezentovat.

"Roztržka mezi Laudrupem a Møllerem Nielsenem byla často popisovaná jako čistě egoistická," napsal v časopise The Blizzard britský komentátor a novinář Dave Farrar. "Ale je vidět, že oběma stranám to bylo velice líto. Možná že se jejich rozchod urodil čistě kvůli zásadním rozdílům v přístupu k fotbalu: střet mezi hráčem, který miloval svou představu o hře, a koučem, který už nemohl vystát, že dánský tým vždy hrál skvěle a prohrál."

Dánská reprezentace byla na konci 80. let kultovní záležitostí pro velkou část fotbalových fanoušků. Mohly za to i nádherné sešívané dresy - na pravé straně hrudi červenobíle pruhované, na levé sytě červené. Na mistrovství světa 1986 Dánové předváděli pohledný kombinační fotbal a ve skupině vyhráli všechny tři zápasy. Pozdější finalisty z Německa přehráli 2:0 poté, co sestřelili Uruguay 6:1 a do osmifinále proti Španělsku tak šli jako favorité. Výsledek? Ostudný debakl 1:5.

Møller Nielsen se proto po svém nástupu rozhodl radikálně změnit pojetí hry. Místo uvolněného kombinačního fotbalu vsadil na pevnou defenzivu, rychlé protiútoky a kvalitní standardní situace. Dánové nebyli daleko od toho, aby se probojovali na Euro 1992, v té době se ale vedle hostitele kvalifikovalo pouze sedm nejlepších, a tudíž sedm vítězů kvalifikace. Ani druhé místo za talentovaným mužstvem Jugoslávie, jehož velká část vyhrála před dvěma lety s Crvenou Zvezdou Bělehrad Ligu mistrů, tak nestačilo.

Jenže Jugoslávie byla ve válečném stavu a po tlaku mezinárodních organizací, které na rozpadající se stát uvalily sankce, UEFA konečně povolila. Pouhých deset dní před začátkem Eura ve Švédsku tak byla Jugoslávie z turnaje vyloučena. "Byl to nejhorší den v mém životě, a nejhorší na něm bylo, že jsem nedokázal spoluhráčům vysvětlit, proč se to stalo," řekl kapitán Dragan Stojkovič, který se v ten den dvakrát zhroutil. Jednou, když se zprávu dozvěděl, a podruhé, když ji měl oznámit svým spoluhráčům.

Do turnaje tak byla povolána dánská reprezentace a Møller Nielsen, který se už měsíce chystal konečně vytapetovat kuchyni, tak najednou musel hledat své hráče po celém světě. Většina z nich ale byla podle Petera Schmeichela připravená. "Je pravda, že jsme nebyli připraveni tak jako normální tým pro velký turnaj. Ale nepřijeli jsme z pláže," odmítl rezolutně bývalý brankář Manchesteru United.

"Odehráli jsme v té době několik přípravných zápasů a chystali jsme se na utkání s SNS (nástupnický tým po rozpadlém SSSR, pozn. aut.), a pak jsme se to dozvěděli. A taky jsme nebyli hloupí - četli jsme noviny a udržovali jsme se v kondici, protože jsme věděli, že nás ještě můžou vyměnit za Jugoslávii. Ale tyhle řeči o plážích, no, to jsou úplné blbosti," řekl Schmeichel.

Pravdou je, že někteří hráči už po sezoně byli na odpočinku, podle Møllera Nielsena to ale přispělo k dánskému úspěchu. "Přišlo to vhod. Nesnáším neustálé rozhovory a to, že životy hráčů jsou pod drobnohledem médií," popisuje dánský trenér. "Takhle nám to dalo důvod k tomu, abychom všem žádostem o rozhovor mohli říct ne, protože jsme se potřebovali připravovat a měli málo času."

Dánské reprezentaci tak pomohla i minimální pozornost. Na rozdíl od favoritů od Møllerova Nielsenova kádru nikdo nic nečekal, hráči šli do zápasů uvolnění a naprostá bezstarostnost se odrazila i na hřišti. Ze začátku to ale znát nebylo. Dánové v prvních dvou zápasech vybojovali jediný bod a byli na pokraji vyřazení. Navíc je čekala favorizovaná Francie trenéra Platiniho, která ale také musela k postupu zvítězit.

Po posledním předzápasovém tréninku už hráči pomalu nastupovali do autobusu, když jeden z nich uviděl ceduli s nápisem "minigolf". Z legrace tak navrhl Mølleru Nielsenovi, jestli si nemůžou zahrát. "Už ani nevím, proč jsem řekl ano," směje se Møller Nielsen. "Ale do turnaje jsme šli s tím, že nemáme co ztratit, a proto jsme na úvod proti Anglii hráli dobře. Potom jsme ale byli proti Švédsku vystrašení, a to nám nepomohlo v tom, čeho jsme chtěli dosáhnout. Takže jsem si tehdy poprvé jako trenér řekl 'no tak co, zkusme něco trochu jiného - pojďme si zahrát minigolf'."

Dánové vyhráli 2:1.

Podobný přístup zafungoval i v předvečer semifinále proti Nizozemsku. Unavení a znudění hráči v zácpě ve Stockholmu zahlédli Burger King a před koučem si začali šuškat, jestli by se nemohli stavit na pár hamburgerů. Kouč jen pokrčil rameny. Spokojení hráči na druhý den vyřadili obhájce titulu na penalty.

Cesta Dánů do finále byla natolik nečekaná, že překvapila i dánský svaz, který nenaplánoval manželkám hráčů pobyt ve stockholmských hotelích až do konce turnaje. Hráči tak ve dnech před zápasem o zlato chodili za Møllerem Nielsenem, jestli by jejich ženy nemohly zůstat u nich na pokojích. Dánský trenér své svěřence jen upozornil, aby byli opatrní. Na druhý den vysmátí Dánové porazili úřadující mistry světa z Německa 2:0 a slavili zlato.

Svým způsobem je pověst o dánském triumfu pochopitelná, i kdyby nebyla pravdivá. Vždyť kdo jiný měl na bezstarostném začátku 90. let vyhrát než tým, co přijel přímo z pláže, během šampionátu se láduje hamburgery, je obklopen ženami, nebere nic zas tak vážně a nakonec stejně dokáže, že může dosáhnout všeho, po čem touží?

Ne všechno ale bylo tak růžové a humorné, jak by se mohlo zdát. Poslední gól turnaje, pojistku na 2:0, symbolicky zařídil záložník Kim Vilfort, jehož sedmiletá dcera ve dnech mistrovství umírala na leukémii, a Vilfort ve Švédsku zažíval noci probděné na telefonu se svou ženou. A dánští hráči měli kvůli absenci Jugoslávců během celého turnaje v hlavách, že na mistrovství správně ani neměli být.

"Celé to bylo jako divný sen a nikdo z nás se během toho neprobudil," vypráví Brian Laudrup. "Velká část týmu se cítila opravdu zle za jugoslávské hráče a ten pocit během šampionátu nikdy pořádně neodezněl. Říkali jsme si - tak co, jsme teď tady, a alespoň něco uhrajeme."

A taky že uhráli.