Momenty Eura: Šampionát dokonalého Platiniho (1984)

Zatímco dnes je Michel Platini zdiskreditovaným funkcionářem a ve fotbale má ještě dlouhé roky zakázáno pracovat, před dvaatřiceti lety bylo všechno jinak. Platini byl na samém vrcholu sil - v polovině 80. let nebylo v Evropě lepšího hráče než francouzského záložníka a pravděpodobně ani lepšího klubu než Juventusu. Diego Maradona se teprve zabydloval na evropské scéně, do své milované Neapole měl přestoupit až po francouzském triumfu na Euru.

Platini ale v této době kraloval. Třikrát v řadě mezi lety 1984 a 1986 se stal Capocannoniere, tedy nejlepším střelcem Serie A. Dvakrát ji s Juventusem ovládl, vyhrál i Pohár mistrů evropských zemí ve finále poznamenaném tragédií na Heyselově stadionu. A třikrát v řadě získal také Zlatý míč, což se do té doby žádnému hráči nepodařilo.

A naprostý vrchol zažil Platini na mistrovství Evropy. Francouzský záložník se v domácím týmu staral prakticky o všechno - tvořil hru, připravoval spoluhráčům šance a sám je zakončoval. Nebylo snad nic, co by mu jako ofenzivnímu hráči chybělo. Byl rychlý, technicky dokonale vybavený. Na jedné straně byl vyhlášený zahrávač standardních situací, který uměl vystřelit technicky i tvrdě. Na druhé straně byl ale i parádní hlavičkář a měl skvělý výběr místa.

"Svým způsobem je jedním z nejpodceňovanějších nejlepších hráčů historie," soudí o Platinim francouzský novinář Philippe Auclair. "Nikdy neslyšíte jeho jméno, ale vždy uslyšíte Zidanovo, což je naprosto absurdní. Vždycky bych postavil Platiniho na samotný vrchol. I když nikdy nevyhrál mistrovství světa."

Velkou postavou byl Platini podle očekávání i v kabině. "Je velice důležité mít velkého lídra, a tím on přesně byl. Pokud hrajete s takovým géniem, jako je Platini, pozvedne to všechny ostatní hráče," prohlásil Platiniho bývalý spoluhráč ze zálohy Luis Fernandez.

Kadence vstřelených gólů na Euru 1984 ale přesto byla bezprecedentní - jak pro Platiniho, tak pro celou historii mistrovství Evropy. Jediný a vítězný gól proti Dánsku v úvodním zápase. Hattrick v derby proti Belgii, kterou Francouzi sestřelili 5:0. A další hattrick v přestřelce s Jugoslávií.

To vše ale mohlo v semifinále přijít vniveč. Francie proti Portugalsku dlouho vedla 1:0, vytvářela si jednu tutovku za druhou a předváděla skvělý fotbal. Jenže všechny akce, které mohly skončit na famózně chytajícím portugalském brankáři Bentovi, kapitán v brance Selecaa pochytal.

A Jordao šestnáct minut před koncem zničehonic umlčel domácí publikum. Utkání tak šlo do prodloužení a zkoprnělí Les Bleus inkasovali i podruhé. A znovu z kopačky Jordaa - po jeho sraženém voleji tak Francouzi šest minut před koncem prohrávali 1:2.

Jenže pak přišly chvíle Platiniho. Nejdříve se francouzský záložník dostal ve vápně k odraženému míči. Sice nevystřelil, míč po něm ale převzal Domergue, dělovkou konečně propálil Benta a lehl na zem únavou i úlevou.

To však nebylo ze strany Francouzů vše. 119. minuta, rychlý protiútok Francie. Tigana sice nedokázal z úhlu zakončit, poslal ale míč Platinimu. Ten si před odkrytou bránou ještě položil na zem dva obránce a až poté zakončil za Benta. Francie byla ve finále.

I v souboji o zlato proti Španělsku měli Les Bleus namále, což se kvůli jejich pověsti dalo čekat - Francouzi byli dlouho proslulí tím, že jim nechyběly technické zdatnosti, zato ale postrádali psychickou i fyzickou odolnost.

S hráčem jako Platini ale bylo štěstí na jejich straně. Po bezbrankovém prvním poločase se záložník Juventusu dostal k přímému kopu na hranici šestnáctky. Jeho nepříliš nebezpečná střela sice neměla ohrozit brankáře Arconadu, tomu ale míč vyskočil z rukou, nešťastně přešel až za čáru a Francie mohla slavit. Pět minut před koncem ještě domácí vystrašila červená karta pro obránce Le Rouxe, dloubáček Bellona za záda španělského gólmana v posledních vteřinách ale už znamenal konec. Francie slavila první titul.