Momenty Eura: První a poslední los, který otevřel bránu penaltám (1968)
Zlatý gól, stříbrný gól, penalty - ale i koeficient UEFA či tabulka fair-play… Než na Euru rozhodne los, tedy úplně poslední varianta, už v minulosti existovala spousta pojistek. Tím spíš dnes. Hod mincí přesto v historii mistrovství Evropy rozhodoval, a to rovnou o finalistovi. Pak už ale nikdy. A to jak na evropském, tak světovém šampionátu.
Penalty jsou dnes tradiční součástí mezinárodních šampionátů i klubových pohárů. Jenže nebylo tomu vždy tak. Ve skutečnosti jde o poměrně novou tradici - stejnou funkci, jakou dnes plní pokutové kopy, měl před jejich zavedením los. A to i po delší dobu - na mistrovství světa rozhodují penalty ve vyřazovací části až od roku 1978. První penaltový rozstřel na Euru se konal až ve slavném bělehradském finále o dva roky dříve, a výsledkem byl slavný vršovický dloubák a vítězství Československa.
Ačkoliv mnozí příznivci i odborníci soudí, že penaltový rozstřel je jen krutá loterie, novinář Ben Lyttleton v knize Twelve Yards (Dvanáct yardů) tento pohled nabourává. Existuje dost důvodů, proč si myslet, že pokutové kopy sice kruté být mohou, dnes už ale rozhodně nejsou jen o štěstí.
Nejen největší kluby a reprezentace sledují každý detail. A to, na jakou stranu hráč běžně zahrává své kopy, je pouze začátek. Kluby analyzují každou drobnost - sledují náběhy a pohledy hráčů. Zásadní roli hraje i průměrná výška a prudkost kopů. Pozornosti samozřejmě neujdou ani brankáři, důležitým faktorem je ale i počasí, které vytváří odchylky ve statistice.
Není tedy divu, že gólmani jsou dnes v penaltových rozstřelech úspěšnější než dříve. Do jisté míry tak padá i známá floskule, že za zkaženou penaltu může hlavně střelec. Velkou roli jistě hraje i psychika, v každém případě jsou ale penalty rozhodně spravedlivější než los. A i když je někteří fanoušci odsuzují, neexistuje dnes příliš mnoho debat o tom, že by pokutové kopy mohlo nahradit něco jiného.
Při frekvenci pokutových kopů v dnešním fotbale se to zdá neuvěřitelné, ale na losy došlo od vzniku mistrovství světa či Evropy jen zcela sporadicky. Týmy skórovaly mnohem častěji, v prodloužení padalo kvůli únavě více branek, což dokumentuje i tzv. zápas století mezi Itálií a Německem na světovém šampionátu v roce 1970. Po devadesáti minutách pohledné, ale nijak úchvatné remízy 1:1 se strhla přestřelka a Italové zvítězili 4:3.
Dva roky před památným utkáním byli Italové u toho, když v utkání poprvé rozhodoval los na Euru - a taky naposledy. Mistrovství Evropy v roce 1968, ještě teprve se čtyřmi týmy, se Itálie tehdy zúčastnila poprvé a hned šla do domácího šampionátu jako favorit. Italské kluby vládly evropským pohárům a v reprezentačním týmu nechyběly takové legendy jako Dino Zoff, Giacinto Facchetti, Luigi Riva či Gianni Rivera.
Hned na úvod turnaje Azzurri čekalo semifinále před zaplněným stadionem San Paolo v Neapoli proti Sovětskému svazu. Dramatickému vyrovnanému utkání dominovaly fantastické obrany a utkání, jako jedno z mála ve své době, skončilo bez branek, a nenašlo tak vítěze ani po 120 minutách. Rozhodoval tak hod mincí nizozemského guldenu - a sovětský kapitán Albert Šesterňov v něm neměl štěstí.
Kuriózní je, že i ve finále proti Jugoslávii domácí Azzurri jen remizovali 1:1. UEFA ale došla k závěru, že podobná situace se opakovat nemůže, a utkání se tedy opakovalo o dva dny později. Místo původních 68 tisíc lidí na Olympijský stadion na utkání mohla dorazit jen necelá polovina, Itálie ale opakovaný zápas zvládla a zvítězila 2:0.
