Praha Berlín Waršava: Perič maskovaný za Favorit. Proč oblíbená předrevoluční kola nebyla k sehnání?

Historie Závodu míru je také historií domácího veloprůmyslu. Spanilé jízdy pelotonu si dnes nelze představit bez toho, že se pod jezdci točila kola z rokycanské továrny Favoritu. Bylo tomu ale vždycky tak? Vydali jsme se zjistit, jak se to s koly této značky vůbec mělo a jaká byla jejich kvalita.

"Zelenomodrý smalt závodních kol odrážel se od světel nádražních svítilen. Pečlivě obalená choulostivá místa kol před odřením svědčila o pečlivosti, s jakou naši závodníci je ukládali do vlaku, aby s nimi odjeli do Polska." Těmito slovy líčil časopis Cyklistika odjezd československého družstva do Varšavy v polovině dubna 1950. 

Proč ta sláva a poetická slova o nádražních lampách? Byla to totiž přelomová chvíle. Třetí ročník souboje, který se v novinách stále objevoval pod názvem "Varšava–Praha závod pokroku a míru", byl tím vůbec prvním, do něhož Čechoslováci vyrazili na kolech vyrobených domácím znárodněným průmyslem. 

K dokonalosti cyklistického úspěchu totiž komunistům scházelo jediné – aby jej mohli prohlásit také za vítězství domácího veloprůmyslu. To ale zatím nešlo. První ročník totiž reprezentace odjela na švýcarských kolech Mondia, o rok později zase tři československá družstva startovala na kolech sestavených Zdeňkem Štantejským a jeho značkou Helyett. 

Změnilo se to až v květnu 1950. Ve Favoritu tehdy vyrobili osmnáct závodních kol a kromě nich i sto turistických. V následujících letech objem výroby rapidně vzrostl. I když, stále to nebylo dost na to, aby v Rokycanech dokázali pokrýt domácí poptávku.

Favorit totiž byl pro běžné zákazníky v Československu těžko dostupný, čekaly se na něj dlouhé fronty. Důvodem bylo to, že stát enormně poptával zahraniční měnu – a velké množství kol tak putovalo na export do západních zemí. Favority tak končily ve Francii, Západním Německu, Spojených státech či Kanadě.

Favorit, vyhodit?

Zajímalo nás, jak kvalitní ta kola vlastně byla. Od historika a sběratele Jana Králíka jsme se dozvěděli, že stroje pro závodníky (takzvaná řada Super Special) obstály i ve světové konkurenci. Skládala se totiž z kvalitního materiálu, na kolech pro domácí špičku se zkrátka nešetřilo. Horší už to bylo s výrobou pro běžné zákazníky. "Vyhodit!" říká dokonce Králík na adresu dříve tak populárních favoritů, které dodnes najdeme po celém Česku.

Existuje totiž velké množství sběratelů i lidí, kteří se zabývají restaurováním dávných kousků. Během natáčení sedmého dílu podcastu Praha Berlín Waršava jsme tak například navštívili dílnu v podkrkonošské vsi Rudník, kde pan Josef Hylmar opatruje dobrých patnáct strojů. Všechny jsou krásně modré, čisté, opečovávané, složené z původních součástek.

Ve skříních má pan Hylmar kompletní sbírku komponentů, šuplík s náboji jich čítá snad třicet. Obcházíme servisní stojany, u kterých už čekají další kola na servis. Josef Hylmar vypráví o každoročních organizovaných projížďkách, které s kamarády pořádá. Je cítit, že duch Favoritu stále dýchá – alespoň mezi těmito stěnami.

"Byl to krásnej život na kole," loučí se s námi ve dveřích své dílny, kterou by šlo označit za svatyni. Favorit po roce 1989 nepřežil divoké finanční machinace, k životu jej nadlouho nepřivedla ani žádná z několikerých změn majitelů. Žije ve vzpomínkách a v srdcích těch, kterým rokycanské stroje vstoupily do života a již tam zůstaly.

Jak se to mělo s patenty a vymysleli v Rokycanech skutečně jako první nášlapné pedály? A jakou roli sehrály favority ve vietnamské válce? Poslechněte si sedmý díl podcastové série Praha Berlín Waršava.