Praha Berlín Waršava: Byla harrachovská časovka hloupostí, nebo geniálním nápadem?

Jestli nějaké záběry ze Závodu míru vstoupily do cyklistického povědomí, jsou to ty z Harrachova 1987. Cyklisté se tehdy vydali ke skokanským můstkům – ale kdo a proč je tam vůbec poslal? To byly otázky, se kterými jsme se do krkonošského horského městečka vydali.

Léta se traduje, že autorem tohoto bláznivého nápadu byl slovenský trenér Kamil Haťapka, který v osmdesátých letech vedl národní mužstvo. Tvrdí to vzpomínky pamětníků a ostatně také záznam z kroniky města Harrachova, který jsme otevřeli a který výslovně mluví o "přání trenéra Haťapky". Samotný slovenský trenér se ale zapřísahal, že to z jeho hlavy nebylo.

"Teď si představte, že on říkal, že to nevymyslel. Potom když to mělo relativní úspěch na Západě a kdy se říkalo, že to bylo dobré divadlo, tak ten Kamil už zase zásadně neříkal, že to nevymyslel. Říkal: 'I to patří k cyklistice' a tak nějak… Poslední jeho, když jsme ho uváděli do Síně slávy české cyklistiky, tak tam jsem se ho na to ptal a on říkal: 'Já jsem to nevymyslel. To se dušuju. To nebyl můj nápad.' Tak těžko říct," říkal nám také někdejší cyklistický hlasatel a archivář Jindřich Pulman.

V podcastu Praha Berlín Waršava jsme se vydali do archivu Národního muzea a našli v něm několik záznamů, které situaci osvětlují. V etapovém zpravodaji je citován předseda sportovně-technické komise a člen etapového výboru Zdeněk Dovolil, který je označen za autora trasy. Sám však dodává: "Osobně jsem připravil trať bez závěrečného 300metrového trháku. Ovšem na popud komise vrcholové cyklistiky a trenéra Kamila Haťapky byl profil časovky maximálně ztížen."

Dovolil ve stejném dokumentu pokračuje. "Československý etapový výbor chtěl při jubilejním 40. ročníku Závodu míru přijít s něčím unikátním, s něčím, co tu ještě nebylo. Myslím si, že k přívlastkům 'drastická, tvrdá, šílená' je už teď, po dojezdu všech závodníků do cíle, možno přidat i 'dramatická časovka'. Diváci si určitě přišli na své."

To zcela jistě. Na své si ale přišli také závodníci, z nichž dvě třetiny musely do cíle doklopýtat v ponožkách, neboť v prudkém kopci již nedokázali na kolech pokračovat. Bylo to divadlo – zda smutné, směšné nebo strhující, to už bylo na posouzení každého. Takto to po dojezdu hodnotil člen Haťapkova družstva, současný uznávaný trenér Otakar Fiala.

"Je to hrůza. Takovouhle časovku jsem ještě nejel. Navíc po etapě, jakou byla ta včerejší. Nepříjemný byl i krátký déšť. Silnice byla 'poslintaná' a vypadalo to jednu chvíli ošklivě. Můj názor na dojezd časovky? Je stále stejný. Je to otázka výkonnosti. Kdo má formu, jede dobře jak na rovině, tak v kopcích. Bez výmluv," mluvil bezprostředně po etapě.

Ke skokanským můstkům

Chtěli jsme si to všechno zkusit na vlastní kůži. Jaké to je stoupat v třicetiprocentním sklonu po drolících se betonových plátech? A jak se museli cyklisté cítit, když šněrovali úzkou cestu ze strany na stranu? Vydali jsme se o jednom květnovém víkendu do Harrachova, abychom to zjistili.

Na místě nás čekala opravdová stěna, která se rychlým tempem vine okolo bubnu skokanského můstku K120 na harrachovské Čertově hoře. Dole jsme měli podobné pocity, jaké zažívají cyklisté třeba v Belgii pod slavným Koppenbergem – tedy pocity závratě, hrůzy a nepochopení, jak se lze nahoru vůbec dostat.

Minulost Závodu míru ale dnes na místě kromě zbloudilých cyklistů mnoho nepřipomíná, snad jen skromná plastová cedulka, která připojená páskou k dopravnímu značení působí poněkud provizorně. Přitom právě zde se sedmnáctého května děly nebývalé věci, které nemají paralelu ani v historii Tour de France či jiného velkého závodu.

Jak jsme při vyjíždění k můstkům dopadli? A kdo v roce 1987 slavnou časovku vyhrál, jak si vedli českoslovenští cyklisté a co o závodu říkalo tehdejší zpravodajství Československé televize? Poslechněte si šestý díl podcastové série Praha Berlín Waršava.