Praha Berlín Waršava: Steile Wand & odkaz Závodu míru ve Východním Německu

NDR se na mapu Závodu míru poprvé dostala v roce 1952, kdy se zařadila mezi trojici pořadatelských zemí (družstvo reprezentující tento stát premiérově startovalo již o dva roky dříve). Pro zemi to bylo signifikantní – Závod míru totiž byl jedinou velkou mezinárodní akcí, na které se mohli Východní Němci objevit. 

Žádný sportovec z komunistického Německa totiž nejel na olympiádu do Helsinek (1952), kde na scénu poprvé vstoupil Sovětský svaz. Následující tři olympiády pak byly svědky týmu spojeného Německa, tedy něčeho, co jsme viděli třeba v roce 2018 v Pchjongčchangu v podání společného korejského hokejového družstva. Mezinárodní olympijský výbor uznal NDR až v roce 1965 – mimochodem osm let po připojení výboru Severní Koreji. 

Sečteno podtrženo, jedinou příležitostí, během níž mohli východní Němci vidět své sportovce ve svých dresech bojovat za svou vlastní zemi, byl v polovině minulého století Závod míru. K československým a polským pořadatelům se totiž přidal východoněmecký cyklistický svaz a stranické noviny Neues Deutschland. 

Odteď už mír netekl pouze mezi Prahou a Varšavou, ale také do Berlína. 

Zeď v Meerane, postrach Závodu míru

Východní Němci závodu dali na začátku padesátých let také jeho patrně nejvíce ikonické místo a nejslavnější stoupání. Nachází se v saském městečku Meerane, kam jsme se v srpnu sami vydali, abychom na vlastní oči zjistili, jak obávaná Steile Wand vlastně vypadá.

Zajímalo nás, čím tahle strmá stěna budila v závodnících takovou hrůzu a jestli její odkaz stále žije. Zjistili jsme, že zcela jistě ano. Na místě na nás čekali naši průvodci. Padesátník Dirk v Meerane založil před patnácti lety cyklistický klub, který se stará právě o odkaz místní Steile Wand. Dnes sdružuje na tři stovky členů z celého Německa. 

Ta ulice se jmenuje An der Steilen Wand, měří dvě stě padesát metrů a zvedá se průměrem dvanácti procent. Navíc je celá po nerovných kostkách. Nebylo tomu tak vždycky. V roce 1952, kdy tudy projíždělo poprvé, ještě druhá polovina byla po šotolině. Na vrcholu byl první Čechoslovák Miroslav Málek. Zeď v Meerane se stala postrachem Závodu míru. 

Dirk ale nežije pouze minulostí, má i budoucí cíle. Jeho velkým snem je to, že by do Meerane mohla dorazit Tour de France. Není to pouze nejasná představa – existuje už i projekt a došlo také ke schůzce s organizátorem Tour. V roce 2030 by se tu mohla jet první etapa závodu.

Cyklisté emigranti

V třetím dílu podcastové série Praha Berlín Waršava se ale věnujeme také stinným stránkám Závodu míru. V NDR snad ještě více než v Polsku nebo Československu do sportu vstupovala státní restrikce a tajné služby. Ty měly detailní přehled o všem, co se kolem cyklistů – těchto diplomatů v teplákovkách – šustlo.

Připomínáme příběh Dietera Wiedemanna, ale i Čechoslováků Josefa Wolfa, Karla Cibuly nebo Vojtěcha Chvojky – špičkových cyklistů, kteří se rozhodli pro emigraci. Co to pro jejich život znamenalo? Jakým překážkám museli čelit? A jak se vůbec přes takzvanou železnou oponu dostali?

Zvlášť Wiedemannův příběh je zajímavý, ve své kariéře totiž pokračoval i na Západě a v roce 1967 startoval dokonce na Tour de France. "Myslím si, že sám sebe vidí více jako někoho, kdo dokončil Tour, než jako třetího nejlepšího na Závodu míru. Stala se ta věc se Simpsonem, on tam ten den byl, jel za ním, viděl ho…  Předposlední etapa měla asi 360 kilometrů, takže to byla tehdy ještě opravdová odysea. Ventoux, Ballon d’Alsace, on to všechno jel. Snil o tom od dětství," líčil nám jeho osudy britský novinář Herbie Sykes.

Jaké byly další osudy cyklistických emigrantů? Proč právě ve Východním Německu měli cyklisté takový status a jak s ním pracovali? Poslechněte si třetí díl podcastové série Praha Berlín Waršava.