Smrt v roce 2014: Hlinkova sebevražda, basketbalová tragédie i odchody legend

Eusebio (+ 5. 1. 2014 / 71 let)

Nikoliv fotbalový trávník, ale obyčejné holičství, bylo místem, kde fotbalové Portugalsko objevilo svou největší hvězdu. (Cristiano Ronaldo promine.) V roce 1957 přicestoval na pyrenejský poloostrov kouč brazilského Sao Paula. Zrovinka, když si nechával zastřihnout vlasy, svěřil se svému dobrému příteli, že v Mosambiku, odkud právě přiletěl, viděl neuvěřitelný fotbalový talent.

Oním dobrým přítelem nebyl nikdo jiný než legendární trenér Benfiky Béla Guttmann, který neváhal, letěl do Masambiku a přivezl zpátky do Lisabonu tehdy šestnáctiletého Eusebia. Mladý Afričan hned ve svém prvním utkání za lisabonský klub vstřelil hattrick, a když jen o pár týdnů později dokázal to samé v přátelském utkání proti brazilskému Santosu s nepřekonatelným Pelém, fotbalový svět věděl, že se zrodila hvězda.

Eusebio, který později přijal portugalské občanství, vstřelil na klubové úrovni 749 branek v 745 utkání, s devíti góly se stal nejlepším střelcem mistroství světa 1966 a o rok dříve získal Zlatý míč pro nejlepšího evropského fotbalistu. Když začátkem ledna zemřel v 71 letech, portugalská vláda vyhlásila tři dny státního smutku.

Karel Gut (6. 1. 2014 / 86 let)

Nový rok sotva začal a český hokej už se musel loučit z jednou ze svých největších legend, vleklé nemoci ve věku 86 let podlehl Karel Gut, jenž se do myslí současných fanoušků zapsal především účinkováním v čele hokejového svazu. Během jeho desetiletého působení se hokejisté radovali hned z několika titulů mistrů světa a především z památného vítězství na olympiádě v japonském Naganu. Gut ale dosáhl řady úspěchů i během aktivní kariéry.

Jako hráč a kapitán národního mužstva se zúčastnil tří zimních Olympijských her a šesti světových šampionátů, z nichž má tři bronzové medaile. V roce 1955 byl vyhlášen nejlepším obráncem mistrovství světa. V polovině 60. let plynule přešel z hráčské do trenérské role a postupně koučoval Spartu, německý Landshut a čs. reprezentaci, kterou v letech 1976 a 1977 dovedl k titulu mistrů světa.

Tři basketbalisté Jindřichova Hradce ( + 14 . 1. 2014 / 24, 21 a 20 let)

"Největší tragédie v historii českého basketbalu. Jsou okamžiky, kdy jdou výsledky a basketbalové soupeření stranou." V polovině ledna nebylo třeba šetřit velkými slovy. Uplynulo sotva pár hodin od chvíle, kdy se trojice mladých hráčů jindřichohradeckého klubu Michal Fröhde (24 let), Filip Sahan (21) a Roman Vach (20) vracela domů z tréninku. Škoda Superb, v níž spolu jeli, se dostala v zatáčce mimo vozovku a narazila do betonového mostku. Žádnému z trojice mladíků už bohužel nebylo pomoci. 

Rubin "Hurricane" Carter  (+ 20. 4. 2014 / 76 let) 

Nikdy nezískal titul a v profesionálním ringu hned 12 ze svých 40 utkání prohrál, přesto o něm napsal píseň Bod Dylan a hvězdný Denzel Washinghton ho ztvárnil v hollywoodském trháku. Rubin "Hurricane" Carter více než sportovní kariérou, vzbuzoval pozornost svým životem mimo ring.

Hurikán Carter nebyl žádný svatoušek, na dráhu profesionální boxera se dal až poté, co si odseděl čtyři roky za sérii přepadení. Pro nikoho tak nebylo velkým šokem, když trestaný černošský boxer skončil znovu ve vězení, tentokrát na doživotí za vraždu. Jenže jak sám proces, tak nejednoznačné důkazy a protichůdné výpovědi svědků postupně začaly vyvolávat pochybnosti o Carterově vině.

Skoro dvacet let se Carter snažil prokázat svou nevinu, až v roce 1985 mu dal soud za pravdu s tím, že předchozí rozsudek pramenil spíše z rasismu než rozumu, a osmačtyřicetiletý bývalý boxer se podíval znovu na svobodu. Carter se od té doby stal symbolem boje proti rasismu a angažoval se jako aktivista, který hájil nespravedlivě obviněné. Zemřel v 76 letech na rakovinu prostaty.

Tito Vilanova (+ 25. 4. 2014 / 45 let) 

Před Titem Vilanovou stál na začátku sezony 2012/2013 velmi obtížný úkol - navázat na svého předchůdce Pepa Guardiolu na lavičce fotbalové Barcelony. Guardiola, kterému Vilanova dělal asistenta, během čtyř let u kormidla prvního mužstva vybudoval z týmu okolo Messiho jednu z nejlepších jedenáctek všech dob a získal čtrnáct cenných trofejí.

Jak se ale mělo brzy ukázat, Vilanovu čekal úkol ještě mnohem těžší, než jakým bylo měření se svým předchůdcem. Jen pár měsíců předtím, než se stal hlavním trenérem Barcelony, překonal Vilanova rakovinu a zdálo se, že se už může plně soustředit na novou fotbalovou roli. Jenže opak byl pravdou.

V prosinci se zrádná nemoc vrátila. Vilanova se nevzdal, znovu rakovinu překonal, a dokonce dovedl Barcelonu k dalšímu ligovému titulu. Avšak přišla další recidiva. Napotřetí Vilanova už svůj boj s rakovinou nevyhrál a nemoci podlehl. Tito Vilanova zemřel v pouhých 45 letech a celá Barcelona se na jeho počest zahalila do černého.

Alfredo Di Stéfano ( + 7. 7. 2014 / 88 let)

"Kdo je ten člověk? Vezme si míč od brankáře a řekne stoperům, co mají dělat. Kdekoliv je připravený vzít si míč a stále ovlivňuje veškeré dění na hřišti. Nikdy jsem neviděl tak komplexního fotbalistu. Prostě jsem z něj nemohl spustit oči," vyprávěl kdysi sir Bobby Charlton, jak jako mladík poprvé viděl na vlastní oči hrát Alfreda Di Stéfana.

Di Stéfano načal kariéru v rodné Argentině, chvíli působil v kolumbijské Bogotě, nejslavnější éru ale útočník zažil s Realem Madrid. Di Stéfano byl hlavní postavou neporazitelného madridského stroje na vítězství, který v padesátých letech dominoval evropskému fotbalu.

V roce 1956 dosáhl Di Stéfanův Real na triumf v premiérovém ročníku Poháru evropských zemí, předchůdci dnešní Ligy mistrů, a trofej získal i v následujících čtyřech letech. Jeho kralování na evropské scéně ukončila až Barcelona, která později ve finále nestačila na Benfiku Lisabon.

Alfredo Di Stéfano celkem dvakrát získal Zlatý míč pro nejlepšího evropského fotbalistu. Přestože reprezentoval všechny tři země, v nichž působil, nikdy si nezahrál na mistrovství světa. V roce 200 byl jmenován čestným prezidentem svého milovaného Realu Madrid, kterým byl až do své smrti, která přišla v 88 letech.

Miroslav Hlinka ( + 14. 9. 2014 / 42 let)

Takřka bez ustání s úsměvem na tváři, tak si fanoušci pamatují Miroslava Hlinku. Hokejový sympaťák po léta sbíral úspěchy na ledové ploše, v osobním životě se ale Hlinkovi tolik nedařilo.

V onen zářijový podvečer měl Miro Hlinka jako asistent vést trénink hokejistů Bánské Bystrice. Hlavní trenér Miroslav Chudý totiž plánoval místo tréninku sledovat nejbližšího soupeře "beranů" z Košic a odpovědnost za mužstvo tak měla padnout na bývalého mistra světa.

Jenže Hlinka se nikomu celý den neozýval, a tak se Chudý vydal za svým spolupracovníkem domů. Od správce si vypůjčil klíče a ve dveřích se mu naskytl obraz, který by nejraději vymazal z paměti. Našel Miro Hlinku, který oběšený a bez života hleděl mrtvýma očima do prázdna a navždy tak utekl před pozemskými starostmi.

Hlinka během více jak dvacetileté kariéry válel za pražskou Spartu, Zlín a Pardubice. Ve Švédsku i Finsku dosáhl na stříbro a díky tomu, že měl jak české, tak slovenské občanství, zahrál si za reprezentace obou zemí. Se Slovenskem se pak dokonce radoval v roce 2002 z titulu světových šampionů. 

Miloslava Rezková–Hübnerová (+ 19. 10. 2014 / 64 let)

V říjnu 1968 mělo Československo ještě v čerstvé paměti invazi vojsk Varšavské smlouvy, pošramocené sebevědomí si tak Čechoslováci alespoň částečně léčili při sledování československých olympijských úspěchů. Balzámem na duši bylo fanouškům především účinkování Věry Čáslavské. Fenomenální gymnastka přivezla z Her v Mexiku čtyři zlaté a zastínila tak další z velkých olympijských příběhů – triumf Miloslavy Rezkové.

Výškařka odcestovala do Latinské Ameriky v pouhých osmnácti letech a patřila k benjamínkům československé výpravy. Mladičkou atletku  s pouhými 169 centimetry výšky převyšovaly všechny její soupeřky, přesto se Rezková nevzdala. Jako jediná překonala laťku ve výšce 182 cm a postarala se o jedno z největších československých překvapení v historii olympiád.

Miloslava Rezková později přidala i titul evropské šampionky a po svatbě i jméno Hübnerová. Po těžké nemoci zemřela ve věku 64 let.

Viktor Tichonov (+ 24. 11. 2014 / 84 let)

Patřil mezi nejlepší sovětské obránce své doby, získal čtyři tituly mistra světa a v roce 1950 i cenu pro nejlepšího hokejistu SSSR, přesto se na něj nebude vzpomínat jako na hráče. Mnohem tučnějším písmem se totiž Viktor Tichonov zapsal do historie jako trenér.

Tichonov je symbolem dominance Sovětského svazu světovému hokeji v osmdesátých a devadesátých letech. Sbornou dovedl k osmi titulům mistra světa, vítězství na Kanadském poháru i třem olympijským triumfům. S armádním CSKA dokázal získat třináct prvenství v sovětské lize, přesto ne všichni jeho svěřenci na něj vzpomínají v dobrém.

Sovětský kouč totiž proslul krutými tréninkovými metodami a autoritativním "diktátorským" přístupem. "Stal se vládcem nad našimi osudy. V jeho očích jsme přestali být lidmi, kteří mají cit a rozum. Pro něj jsme se stali pouze stroji na výrobu zlatých medailí," prohlásil prý Vjačeslav Fetisov, jeden z členů legendární pětky Kasatonov, Fetisov, Krutov, Larionov, Makarov.

Viktor Tichonov zemřel ve věku 84 let. "Viktor Vasiljevič se navždy zapsal do historie sovětského a ruského hokeje. Musíme si jeho jméno stále připomínat a vážit si ho," uvedla po Tichonovově smrti další ze sovětských hokejových legend Vladislav Treťjak.