Klymčiw si z Dakaru moc nepamatuje, ale už odhodil berle a přemýšlí, jak dál

V telefonu zněl hlas tohoto chlapíka, který je většinou pro každou legraci a má rád, když to frčí, a to hodně rychle, přece jen trochu vážněji. Není divu. Na otázku, jak se má, ale odpověděl se smíchem: "Žiju, nestěžuju si."

Klymčiw je tvrďák, to se pozná už podle toho, že se na Dakar vrátil jen rok poté, co si tam při pádu poranil pánev, vykloubil kyčel, narazil hrudník, poškodil plíci a měl problémy se slezinou. Loni startoval znovu – dojel jedenáctý. Letos chtěl do desítky. Jenže skončil podobně jako víc než polovina závodníků na motorkách, mezi nimiž byli i dva, kteří zrovna vedli průběžné pořadí. Jenže, jak už to u maximalistů bývá, i u něho byly tentokrát následky téměř maximální.

Dvaatřicetiletý profík ale hned vysvětluje svůj pohled. "Beru to tak, že je to součást toho, co dělám. Když člověk závodí, tak je jen otázka, kdy to přijde. To, že se to stane, je víceméně jasný," říká. "A když to přijde, tak se z toho nesmí pos..." dodává.

Stopku mu na Dakaru vystavilo vymleté koryto od vody

Hned vysvětluje, jak se na Dakaru závodí. "Každou rovinku jedete na doraz. A pak je to o tom, kdy věříte navigaci, tomu route booku, do něhož se zakreslují případná nebezpečí. Já jsem ještě stará škola, jezdil jsem spíš na oči. Kluci, kteří jezdili první tři místa na Dakaru, mi říkali: 'Když route booku nebudeš věřit, nikdy nebudeš rychlej'," vysvětluje zraněný závodník, jak to chodí v téhle drsné zkoušce lidí i techniky.

"Pak jedete na horizont sto sedmdesát a věříte route booku, že tam nahoře nebude pravá a neuberete, protože když to neuděláte, ztrácíte čas, který už nedohoníte. No, a pak už je to jenom o tom, kdo tu díru trefí a kdo ne," přibližuje, jak se závodí v Jižní Americe. "Tak to prostě je. Musíte se naučit vypínat zdravý rozum, jít do toho nadoraz."

A na dotaz, jak často se mu stalo, že route book nefungoval, jak měl, odpověděl jasně. "Teď, to bylo poprvé." Nakonec jeho naděje ukončilo nejspíš vymleté koryto od vody. "Tak mi to říkali. Do toho se motorka předním kolem zapíchla a já letěl, ani ruce jsem prý před sebe nestihl dát. Ještě tu mám tu prasklou přilbu," říká.

Ale pád si nepamatuje, jako většinu z poslední doby. "Pamatuju si něco málo z etap, ale víceméně jsem přišel pořádně k vědomí až tady v nemocnici v Praze ve Střešovicích," vzpomíná.

V nemocnici říkal po operaci nesmysly

Z nemocnice v peruánské Limě mu v paměti nezůstalo skoro nic. "Prakticky pět neděl jsem skoro nebyl při vědomí. Ale manželka, která tam se mnou byla, mi říkala, že jsem s ní normálně mluvil i španělsky s doktorama a sestrama, s kamarádem z Ameriky, který za mnou přijel, jsem mluvil anglicky a prý tak super anglicky, že mě nepoznávali. Pak ale přišla druhý den, já měl rozjeté zorničky a plácal jsem nesmysly," popisuje zážitky z nemocnice, které už zná jen z vyprávění.

Manželka mu říkala, jak jí třeba vysvětloval, že má kobylu a za kopcem je veterinář, a on tam tu kobylu musí dovést. "Přitom žádnou kobylu nemám," usmívá se tomu, co s ním prováděl pooperační stav pod léky, které bral.

Ale s péčí v peruánském špitále byl spokojený a i čeští lékaři prý pochválili práci, jakou jejich kolegové za oceánem odvedli. Klymčiw pořadatele Dakaru chválí, že vždycky zařídí nejlepší nemocnice v zemi (a že už zkušenosti má).

"Tentokrát to byla anglo-americká soukromá nemocnice. Jen za hospitalizaci za jednu noc se v ní platí dva tisíce dolarů. Takže, když nemáte záruku peněz, tak umřete na chodbě, ale jinak tam jsou nejlepší doktoři," konstatuje s tím, že jeho manželce řekli na české ambasádě, že dostat se do téhle nemocnice je pro normálního smrtelníka prakticky nemožné. Přesto by si radši tuhle péči odpustil.

Bude Klymčiw do měsíce běhat?

Z návratu do Česka si toho moc nevybavuje. "Já si trochu pamatuji cestu z Peru. Vím, že v Paříži jsme přesedali. Měl jsem zavěšené lůžko nad sedačkama a pak jsem údajně letěl nějakou soukromou ambulancí z Paříže do Prahy. To už si nepamatuju," dodal. Jeho program nyní směřuje k návratu, který by měl být podle lékařů kompletní – tedy bez jakýchkoliv omezení. V neděli už "zahodil" berle a chodí každý den na rehabilitaci.

"Už chodím ven a vidím pokroky, které každý den dělám. Ale je přede mnou ještě spousta práce, posilování. Fyzioterapeutka i primář z Vojenské nemocnice v Praze mi řekli, že do měsíce budu běhat. Zatím si to v tuhle chvíli nedovedu představit – mám hrozně slabé nohy, podlamovala se mi kolena, ale doufám, že mají pravdu a že to tak bude. Moc dobře se mi to poslouchá."

Hodně lidí by po takové zkušenosti zapomnělo na slovo motorka, ale u závodníků to přece jen funguje jinak. Jenže po druhé takhle trpké zkušenosti? "Teď jsme to právě řešili v rodině i na jiných místech. Nikdy nepřestanu jezdit off road, motokros, enduro, malé závody třeba v Řecku, Maroku, ale Dakar je otazník. Nechci se jen zúčastnit. Tam jsem se sám učil: sto metrů rovinka a na doraz. A pak záleží na tom, kdy na vás přijde řada."

Budoucností na Dakaru se nechce zabývat

"A jestli mi ten risk za to stojí. Nejen mně, ale i rodině. Nemůžu být sobec, musím se ohlížet na lidi kolem sebe. Mám dva malý kluky... Když za mnou přišli na JIPku, tak to člověka opravdu vezme a začne o tom přemýšlet," popisuje, jak se jeho pohled na Dakar s odstupem času mění.

A pokračuje, o čem nyní přemýšlí asi hodně často. "Jestli závodit o to, kdo má větší koule a dá to tam fakt naplno. Nebo jestli být chytřejší a ustoupit," popisuje, jak se mění jeho pohled na Dakar a rizika, která s sebou nese, o nichž už se na vlastní kůži přesvědčil víc než dost.

Přesto mu to nedá. "Přitom i s těma nejlepšíma se dá jet. Před tím pádem si matně vzpomínám, že jsem jel za kátéemkou. Já jsem je dojel. S těma klukama se znám z jiných závodů. S Mathiasem, který letos vyhrál, jsem začínal. Ale je tam to riziko a vyhodnotit ho, jestli to za to stojí, nebo ne. Peníze z toho nejsou, nějaká jakoby sláva taky ne a riziko je veliký. Vážím si života a zdraví," uvažuje nahlas.

Ale hned dodává, že je to ještě moc čerstvé a nechce se zatím svou případnou budoucností na Dakaru zabývat. Ale... "Třeba mi za dva měsíce otrne jako po té pánvi. Začnu trénovat, běhat a začnu po tom toužit znova," dodal.