Tak to je den Jirky Šejby. Bukačův tým zastavil ruskou mašinu a v roce 1985 slavil zlato

Československý hokej se radoval v roce 1977 ve Vídni a poté čekal na zlato osm let do Prahy.  Bukač společně se Stanislavem Neveselým zakončili pětiletku u národního týmu světovým titulem.

"Ať jsme dělali cokoliv, rozhodli to hráči na ledě tak, že jsme byli první. Je potřeba jim za to poděkovat a sklonit se před tím, protože problémů bylo hodně. O nich se nemluví, což je, myslím, normální. Oslava patřila hráčům a také si ji patřičně užili," řekl Bukač po letech ve speciálu Archivu Z věnovanému turnaji v roce 1985.

Týmu, který v přípravě dvakrát nestačil na Švédy a prohrál i s ligovým Gottwaldovem se velké šance před šampionátem nedávali. V základní skupině skončili Čechoslováci čtvrtí. Porazili 5:0 Finy a 7:2 Švédy, na druhou stranu nestačili na Sovětský svaz 1:5, Američany 1:3 a s Kanadou vydřeli remízu 4:4. Finálová skupina ovšem už patřila celku hokejového profesora Bukače.

V přípravě trenérský štáb svěřence rozhodně nešetřil, což se v pozdější fázi turnaje vyplatilo. "Hráči věděli o co jde a co je čeká. Byli to profesionálové, protože nechodili do práce, ale měli v tom ještě to amatérské srdce. To mužstvo mělo zvláštní kamarádství. Příprava byla tvrdá, kluci někdy skřípali zubama, nelíbilo se jim to, ale to kamarádství bylo opravdové," ocenil Bukač.

Rusové po sedmi letech poraženi

Plán byl jasný – musíme sbornou utahat a vydržet s ní po fyzické stránce. "Vedení nároďáku po těch dvou titulech mistrů světa 1976 a 1977 zjistili, že zbytek extraligy kromě Dukly Jihlava tolik netrénuje. Měli jsme tehdy od července každý měsíc soustředění do začátku extraligy. Nahnali jsme fyzickou kondici. Vedení vědělo, že bez té kondice nemůžeme hrát rovnocenná utkání s Ruskem," uvedla opora v brankovišti Jiří Králík.

Šejba vzpomínal na souboje s hvězdnou ruskou pětkou, která byla schopná zůstat na ledě i dvě minuty. A proto pardubický odchovanec nasazovaný společně s Jiřím Lálou a Dušanem Paškem museli být náležitě připraveni.

Obránci Alexej Kasatanov, Vjačeslav Fetisov a útočníci Vladimir Krutov, Igor Larionov a Sergej Makarov ničili soupeře svým umem. Až československý výběr je umlčel a "Rudá mašina" prohrála na mistrovství světa utkání po sedmi letech.

První zápas proti Rusům prohráli domácí v základní skupině lehce kvůli častým vyloučením 1:5. Hned po dni volna v prvním utkání finálové skupiny už přišla slavná výhra. Stalo se tak 29. dubna 1985 po výsledku 2:1 a brankách Vladimíra Růžička a Dušana Paška.

"Věděli jsme, že s Američany, Švédy a Kanaďany jsme schopní držet krok a porazit je. Ale Sověti... Řekli jsme si, že jediný způsob, jak je porazit, je být stejně rychlí jako oni. Nebyli na dohrávání soubojů. Hráli tvrdě, ale hráli spíš hlavou. Hokej uměli. Ohromná síla. My jsme měli úplně jiné prostředí, všichni hračičkové. A tato tvrdá práce a proti Rusům nám chyběla," prohlásil Bukač. 

Lemieux či Yzerman na začátku velké kariéry

Po euforickém vítězství 11:2 nad Američany, při kterém zaznamenal hattrick Růžička a Lála, přišel rozhodující duel s Kanadou. Javorové listy musely hrát na vítězství, domácím stačila remíza. Ale nebyla potřeba, Bukačovi svěřenci slavili triumf 5:3.

"V té době jsem neměli moc velké zkušenosti s kanadským nebo americkým hokejem, proto jsme měli problém s tou jejich tvrdostí a zákeřností. Rusáci byli tvrdí a rychlí, ale ty jsme znali, na videu jsme si je prohlídli stokrát. S Kanadou jsme šli do neznáma. Do poslední chvíle jsme nevěděli, co přijede za mužstvo a v Praze bylo vynikající. V prvním zápase jsme s nimi horko těžko uhráli remízu a ve finále to také nebylo jednoduché," vzpomínal útočník Pavel Richter.

Kdyby tak tušili diváci v holešovické Sportovní hale, jaké hokejisty viděli hrát a co se z nich o pár let později stalo za hvězdy hokejové historie. Mario Lemieux byl na startu mezinárodní kariéry a dal dvě branky proti Sovětům ve finálové skupině. Po domácím týmu si totiž na SSSR vyšlápli i Kanaďané. Proti československému týmu zase skóroval Steve Yzerman.

Šejbovo historické sólo

Stěžejní zápas finálové skupiny patřil ale Jiřímu Šejbovi. Tehdejší forvard Dukly Jihlava vsítil hattrick, přičemž ho završil obdivuhodným sólem v oslabení. Vystihl puk v obranném pásmu, poslal na projížďku břichem po ledě slavného Scotta Stevense a forhendovou kličkou skóroval.

A tehdy se ozvala slavná věta komentátora Jana Slepičky: "Tak to je den Jirky Šejby."

"Bylo to finále a přišla rozhodující chvíle, kdy jsme se zase trhli o gól dopředu. Samozřejmě pokud se vám podaří takový kousek, tak si to pak musíte i pořádně užít. Mě ta hala vždycky, jak jsem říkal, chránila. Hrálo se mi tam vždycky dobře, ať už při extralize, nebo mezistátních zápasech. Byl jsem strašně v klidu," rozpomněl se Šejba.

Se spoluhráči zvládl těžký a vypjatý turnaj. Obzvlášť když týmy sužovala zranění. "Petrovi Klímovi zlomili Švédové v posledním utkání přípravy palec. Petr Rosol si v prvním utkání s Německem natrhl vazy v koleni. Jirka Hrdina dostal koňara. Olda Válek měl zlomený malíček na ruce a Vincent Lukáč natržené břišní svaly. Byla to skutečně bojová jednotka," vyjmenoval Králík, který v Praze ukončil reprezentační kariéru.

"Prvních pár vteřin po tom klaksonu jsem asi uronil pár slz. Pak už jsem se ale těšil na pivo," usmíval se po letech Válek. Velkolepé oslavy mohly v pátek 3. května 1985 začít...