Domácí šampionát 1959 nabídl televizní přenosy a nejdůležitější trefu do prázdné brány

Stadiony v Československu naplnilo tehdy rekordních 440 tisíc diváků. Další miliony sledovaly zápasy díky televizním přenosům v patnácti zemích. Ti šťastnější u nás, kteří vlastnili první televizory, pořádali skupinové sledování hokejových utkání. Kamery snímaly hráče v každé herní situaci, ale ne všem to vyhovovalo. "To nás přímo rozčilovalo. Věděli jsme, že to je třeba, že to je něco nového, co neznáme. Ale rozčilovalo nás to, že nám to překáželo," řekl po letech reprezentační trenér Vlastimil Sýkora.

Národní tým odehrál základní skupinu v Bratislavě a po povinných výhrách nad Švýcarskem (9:0) a Polskem (13:1) přišla vysoká porážka s Kanadou 2:7, přičemž po dvou třetinách vedl favorit i s obávaným hromotlukem v obraně Alem Dewsburym o sedm branek.

"Prohru v Bratislavě jsem musel moc vysvětlovat bratislavským lidem. Dostal jsem množství dopisů, že nemáme šanci a abychom do Prahy ani nejezdili a takové nesmysly. Dalším vnitřním problémem bylo, že jsem byl nestraník – později nazvaný odpůrce režimu. Čili já jsem tam byl jaksi podmíněně," uvedl Sýkora.

"V Praze to bylo lepší tím kontaktem publika. Atmosféra byla opravdu nezapomenutelná. Štvanice sama o sobě je taková jaksi zahuštěná. Kontakt s lidmi, tribuny byly skoro nad ledem. Lidi seděli u mantinelů, mohli si nás poklepat po zádech tak, jak to správní fandové dělají: 'Kluci, dneska vyhrajte,'" vzpomínal na tehdejší Štvanici útočník Jaroslav Jiřík. "Ty tribuny proti sobě se hecovaly a povzbuzovaly, aby byly hlasitější," dodal obránce Rudolf Potsch.

Ve finálové skupině se však scénář opakoval. Po dvou pohodlných zápasech se Švédskem (4:1) a s Finskem (8:2) nastalo další zklamání. Sýkorovi svěřenci po obratu sice vedli nad Sovětským svazem 3:2, ale nadějně rozehraný souboj do vítězného konce nedotáhli. Sborná stihla výsledkovou otočku na 4:3.

"Když jsme přišli do hotelu, tak jsme to všichni snášeli velmi špatně. Vzpomínám si na Honzu Kaspera s Miroslavem Vlachem. Snad do půl čtvrté ráno leželi na schodišti, ani do pokoje nešli. Leželi na schodišti a plakali. Prakticky všichni jsme plakali, protože jsme věděli, že tím jsme ztratili velkou šanci vyhrát mistrovský titul nebo vůbec medaili," řekl jejich spoluhráč Karol Fako.

Vyhlídky na zisk cenného kovu navíc zhoršil následný nezdar 2:4 se Spojenými státy. V tehdejších reportážích už novináři referovali o ztrátě nadějí na třetí místo, protože na národní tým čekala v posledním utkání mistrovská Kanada. "Nikdo nevěřil. Chodili okolo nás po špičkách," uvedl Sýkora. "Vlastík nám dal volno, tak jsme se šli podívat do města a tak. Pamatuju si, když jsem jel z Dejvic do města tramvají, tak jsem se tam krčil, aby mě nikdo nepoznal, abych nedostal nějaký pohlavek," líčil Fako.

"Mnoho nadějí nám nedávali, protože veřejnost to viděla v televizi. My jsme měli také podvědomě velký respekt před Kanadou. A oni prakticky byli před posledním zápasem už mistry světa, protože (na turnaji) vůbec neprohráli," prohlásil Ján Starší.

Po nebojácném výkonu vedli českoslovenští reprezentanti 4:3, ale k posunu na třetí místo v konečné tabulce turnaje potřebovali zvítězit o dvě branky, aby měli lepší skóre než Američané. Kanaďané, ač jistí šampioni, však sáhli v závěru k tehdy neobvyklé hře bez brankáře s cílem alespoň vyrovnat. "Ono jim na tom záleželo, být neporaženi," domníval se Sýkora.

Po vhazování v útočném pásmu Kanady se však k volnému puku dostal Fako, bekhendem vyhodil do středního pásma, kde si kotouč sebral Vlach a ještě před útočnou modrou čárou trefil z dálky prázdnou bránu.

"My jsme se ho na to ptali, řekli jsme: 'V tom bylo určité riziko, nemusel ses trefit. Mohl jsi to dovézt až do brány.' A on říkal: 'Jednak jsem si myslel, že jedou za mnou, a potom jsem si myslel, že tam nedobruslím, že mě nohy nedonesou,'" vzpomínal Sýkora na Vlachova slova ke kritickému momentu. Československo tak po výhře 5:3 dosáhlo doma na bronz stejně jako v letech 1933 a 1938.