Stříbrná Praha 1978 aneb Promarněný zlatý hattrick o jediný gól

Národní tým v té době těžil z výjimečné generace 70. let, která dosáhla na tři tituly v letech 1972, 1976 a 1977. V Praze 1978 byl ve hře čtvrtý triumf v dekádě a třetí v řadě. "Před mistrovstvím světa 1978 jsme byli pasováni mezi favority. A to nám nikdy nesvědčilo. Přece jen jsme byli nějak vychováváni a vedeni i ve společnosti, že nikdo nesmí být nikde výš, že všichni musí být v jedné řadě. A každý měl nějaké obavy a neměl sebevědomí, aby byl schopen předvést to, co umí," vzpomínal Vladimír Martinec.

V týmu už navíc nebyl z osobních důvodů dlouholetý kapitán František Pospíšil, vedle Martince další zástupce se třemi tituly mistra světa. "Na poslední chvíli nás opustil, jako by se zalekl té Prahy a nechtěl tam jít. Ale přitom si myslím, že výkonem na to měl," uvedl tehdejší trenér Karel Gut. "Pořád jsem myslel na to, že se na to necítím. Měl jsem problémy se stehenním svalem a pochopitelně v některých chvílích jsem na sobě dost cítil tlak, takový trochu i nevraživý," řekl po letech Pospíšil.

Za nového kapitána určili trenéři Ivana Hlinku, který byl centrem prvního útoku a jenž si prošel všemi úspěšnými šampionáty 70. let. "Kapitánem se člověk nestává tím, že řeknete: 'Já vám budu dělat kapitána, kluci.' Tím se stává tak, že kluci vás chtějí, to se utváří dlouhou dobu," prohlásil Hlinka. "Ivan Hlinka měl ohromnou vlastnost. Nikdy nepodlehl náladě, že by se mohlo prohrát. To byla jeho přednost a tu do mužstva samozřejmě přenášel velmi silně," dodal Gut k volbě.

Proklatá matematika a Martincova smůla

K zisku třetího titulu za sebou si národní tým mohl dovolit v posledním utkání finálové skupiny i prohrát, ale ne víc než o gól. "Samozřejmě že v hlavách jsme to asi měli, že můžeme i prohrát," vzpomínal Hlinka. "Trochu to na mužstvo tehdy padlo. Bylo takové zaražené a nebylo vidět motivaci v pohybu hráčů. Pohyb hráčů byl takový mrtvější, nebyl tak výbušný," dodal druhý kouč národního týmu Ján Starší.

"Všichni si říkali: 'Hlavně se nebudeme nikam hrnout, budeme bránit. A když se nám povede nějaká akce dopředu, tak to bude fajn.' Jenže já si myslím, že jsme bránili až moc. Že jsme vůbec Rusy nedonutili udělat nějakou chybu, že jsme je vůbec neatakovali a byli jsme strašně moc zalezlí. To si potom soupeř vytvoří nějaké šance, chyby jsme pak dělali my," mrzelo Jiřího Holečka, nejlepšího brankáře turnaje podle direktoriátu IIHF a člena All Star týmu.

Na konci druhé třetiny za stavu 0:2 ujížděl Martinec po křídle sám na bránu a tísněn dojíždějícím ruským hráčem, jenž ho podrazil hokejkou, dotlačil český útočník puk i s brankářem Vladislavem Treťjakem za čáru. Rozhodčí však branku, která by bývala stačila k zisku titulu, nakonec neuznali. "Puk i Treťjak byli za brankovou čárou, o tom jsem přesvědčený. Další věc byla to, že puk nebyl vidět. A když puk nebyl vidět za brankovou čárou, nikdo ho neviděl, tak se nemohl uznat," řekl Martinec na konto tehdejších pravidel.

Ve třetí třetině Sověti navýšili vedení, poté sice Hlinka snížil na 1:3, ale další gól zajišťující titul mistrů světa už českoslovenští reprezentanti ve zbývajících jedenácti minutách nestihli. "Lidi v (Sportovní) hale to i potom vzali velmi dobře. V té době se nám nějaké porážky moc neodpouštěly," uvedl Hlinka. "Já byl šťastný, že jsme byli druzí. Ale kluci v šatně brečeli. Já jsem to bral jako nováček, že být v něčem druhý na světě je úžasná, krásná věc," prozradil Pavel Richter. "Byl jsem nešťastný a nevěděl jsem, jak se s tím vyrovnat. A trvalo to strašně dlouho, než se mi to povedlo," dodal Holeček.

Závěrečné utkání navíc odstartovalo nebývalou dominanci Sovětů, kteří na následujících čtyřech mistrovstvích světa neprohráli ani jeden zápas. Rudou mašinu zastavilo na světových šampionátech znovu Československo až v roce 1985 na dalším domácím turnaji.