Neuvažoval jsem, že bych nedal gól, vzpomíná kapitán juniorských mistrů Kraft na zlatý nájezd

Do Švédska jste nejeli v roli favoritů, dokonce prý s cílem hlavně se zachránit. Byl triumf o to sladší? 
Zrovna když nám tady prezident svazu pan Král děkoval, že jsme před dvaceti lety vyhráli, říkal jsem mu, že nám tehdejší předseda pan Gut přál štěstí s tím, abychom se udrželi v elitní skupině. Ročník po nás byl totiž silný, což se potvrdilo. Jenže my jsme chtěli dokázat, že nejsme slabí a že tam zkusíme něco udělat.

Juniorské mistrovství bývá pro hráče vstupenkou do velkého hokeje a je hodně sledované skauty NHL. Jak jste tehdy turnaj vnímal?
Přijel jsem na šampionát už z kanadské juniorky a se smlouvou s Pittsburghem. Věděl jsem do čeho jdu. Dá se říct, že předem byla určená role kapitána, protože céčko jsem měl skoro od šestnáctky. Bylo důležité, že se setkala výborná parta s panem Holíkem a Rulíkem, kteří tomu dali nějaký řad. Už od kempu v Havlíčkově Brodě to jelo jako po másle.

Vybavíte si ještě detailně váš rozhodující zlatý nájezd ve finále proti Rusům?
Když dal rozhodčí puk na čáru a měl jsem se rozjet, ani jsem nepředpokládal, že nedám gól. Vlastně jsem si říkal: Dobrý, puk půjde do brány, kde jinde by měl skončit. A spíš jsem přemýšlel, co udělám až dám gól, jak se budu radovat. (úsměv) Tohle je u každého sportovce dobrý předpoklad.

Co si kromě nájezdu ještě vybavíte?
Pamatuju si celkem hodně věcí. Nepřenášela to ale televize do České republiky, takže když jsem se vrátil do Kanady, do týmu Princ Albert Riders (tehdy hrál juniorskou ligu WHL - pozn. red), požádal jsem tehdejšího manažera o nahrávku. Z kanadského svazu mi sehnal nějaké zápasy na videokazetách. Zápas s Kanadou i finále s Ruskem. Je fakt, že jsem si finále doteď pořádně nepustil. (smích) Ten svůj nájezd a jak jsme naskákali na Zdeňka Šmída, který nám vychytal nájezdy, to v hlavě mám.

Máte ještě kazety a přehrávač, na kterém si to můžete pustit?
Videopřehrávač mám, je zaprášený. Kazety někde jsou, ale Zdeněk Šmíd to dokonce nechal přetáhnout na DVD. Počítal jsem s tím, že to možná někdy synovi pustím, aby viděl, že táta taky něco uměl, protože mě neviděl hrát. (úsměv)

Potkali jste se někdy s kolegy za těch dvacet let v takovém počtu?
Ne, proto chci poděkovat svazu, že umožnil tohle setkání. Někteří kluci na sebe dokonce neměli kontakty. Takže věřím, že se teď třeba sejdeme i v létě soukromě.

Ptá se dnes ještě někdo na zlatý turnaj?
Občas ano. U Plzně mám penzion, nebo řekněme malý sportovní areál. Když tam někdo zavítá, vybaví se mu mé jméno, tak se zeptá. Navíc medailí nebylo tolik, proto se tento úspěch pořád udržuje v paměti.

Ukazujete synovi i bodování tehdejšího turnaje? Kraft tam figuruje na druhém místě, když se vklínil mezi bratry Sediny...
Malý asi Sediny nezná, ale u našich doma je vystavený dres, hokejka a medaile. Tam to vidí každý den a už se vyptával. Taky hraje hokej, ví, o čem to je.

Když si vzpomenete na kariéru, vybaví se tohle vítězství, nebo něco jiného?
Spoustu věcí, ať už dvacítka, první gól v NHL, nebo mistrovství světa v Praze v roce 2004. Odehrál jsem třeba s Jaromírem Jágrem jeho poslední zápas za Pittsburgh. Zahrál jsem si s Mariem Lemieux, když se tenkrát vracel asi v roce 2001. A mohl bych pokračovat...

Spoluhráč, kterého jste jmenoval ještě poslední utkání stále neodehrál. Jaromír Jágr bez hokeje nemůže být. Jak to berete vy?
Je to obdivuhodné, že pořád hraje. Klobouk dolů. Vypadá to, že se Jarda jakoby oženil s hokejem. Já byl vychovávaný trochu jinak. Hokej byl pro mě samozřejmě v jednu chvíli vším. Když má ovšem člověk děti a podniká a zároveň ví, že kvůli zranění může s hokejem skončit ze dne na den, tak jsem to potom tolik neprožíval. Už jsem měl i roli otce a manžela.

Syna ovšem k hokeji vedete...
Ano, hraje v Rokycanech a já tam trénuju žáky. Bohužel tam není moc kluků, mělo by jich chodit víc. My trenéři s tím zase tolik neuděláme, ale je potřeba na hokej přitáhnout víc kluků. Za nás nebylo tolik sportů. Například se teď rozvíjí florbal a další. Tradiční sporty jako třeba hokej úplně na výši nemáme, ale je to asi odraz toho, jak to tady děláme.

Jste víc trenér, nebo rodič?
Na střídačce samozřejmě víc trenér. Dokážu se od toho oprostit. Abychom se s malým celý den nebavili, když se prohraje zápas, to ne. Kluci ale musí chtít vyhrát. Být na sebe třeba naštvaní, když netrefí bránu, nedají přihrávku. Spoustě z nich je jedno, že jedou desetkrát na branku a devětkrát ji netrefí.

Takže si berete za cíl, aby k hokeji získali vztah?
Pořád jim tohle zdůrazňuji. Jezdili jsme teď na tréninku nájezdy a řekl jsem jim, kdo dá aspoň dva góly, tomu koupím nějaké cukrovinky. Bohužel mě to nestálo moc peněz. Asi jen čtyřicet korun, kluci moc gólů nedávají. Snad se to zlepší. (pousmál se)

Jak jste se dostal k podnikání?
Jsme sportovní rodina. Sestra hraje tenis, táta hrál dlouho hokej a tenis. U sportu jsme zůstali. Máme sportovní areál v Letkově u Plzně, který funguje už asi jedenáct let, takže šlo o přirozený vývoj. Je tam ubytování, tenisové kurty, nafukovací hala, v ní hrajeme i přes zimu. Tenis si zahraju víceméně třikrát, čtyřikrát týdně. Jinak toho ale máme hodně. Nepasuju se zrovna do role manažera nebo majitele. Vždycky jen říkám, že jsem takový údržbář. (smích)

A na hokej se jezdíte dívat?
Dlouho jsem nebyl, i když do Plzně to mám kousek. Kolikrát mi ale termín nevyhovuje, že se třeba kryje utkání s mými tréninky, nebo mám tenisový zápas. Když už si jedu užít nějaký sport, zajedu na fotbal do Mnichova, na Bayern.