BLOG: Zájmy klubů jsou v rozporu se zájmy českého hokeje. Rozšíření extraligy uškodí všem
Všeobecná krize kolem virové pandemie pro někoho možná nečekaně (a pro jiné naprosto dle očekávání) vrátila do debaty o hokeji tradiční téma: uzavření extraligy. Tentokrát ještě umocněné o nápad, který jistě vůbec nesouvisí se sestupem Kladna do první ligy, totiž rozšíření počtu účastníků nejvyšší soutěže. Prezient Českého hokeje Tomáš Král nápad na základě přání některých klubů připouští, měl by si však uvědomit, že v tomto případě jsou zájmy většiny extraligových celků a českého hokeje s malým čé v přímém rozporu. A on by měl hájit hokej, nikoliv zájmy klubů.
Český hokej ústy svého prezidenta navrhuje, že by extraliga byla po dvě sezony nesestupová, naopak by se rozšířila na šestnáct účastníků. Teprve v sezoně 2022/2023 se má konat baráž, ve které by dva celky sestoupily a extraligu by opět hrálo čtrnáct týmů. Ponechme nyní naprosto stranou, nakolik tato změna působí po sestupu Kladna účelově, spíše stojí za to zamyslet se, zdali by ke slibovanému snížení vůbec došlo.
V poslední době se totiž hovoří o tom, že by řízení extraligy opět převzala Asociace profesionálních klubů (APK). Jak hluboce by asi toužila po zúžení extraligy, obzvláště když byla historicky vždy zastáncem uzavření extraligy a podobný krok ji v minulosti málem prošel? Nemusíme být zrovna mysliteli, abychom si na tuto řečnickou otázku nedokázali jednoduše odpovědět. Zejména v situaci, kdy by extraligu rozšířily další dva celky, pro které by byla hrozba sestupu s největší pravděpodobností za dva roky stále aktuální.
Smrádek a teplo není řešením, rozhodně ne ve sportu
Jak tedy dále postupovat? Předně – nesvěřovat vedení extraligy klubům prostřednictvím APK. Soutěž by měla být řízena v souladu se zájmy českého hokeje a sportu jako takového, což je mnohdy v přímém rozporu s přáními klubů. Český hokej potřebuje atraktivní soutěž s co možná největší fanouškovskou základnou. Fanoušci jsou totiž ti, kteří celý cirkus sponzorují, a to buď přímo skrze vstupné, ale také nepřímo. Bez zájmu fanoušků nebude zájem sponzorů a bez zájmu sponzorů nebudou finance. Bez zájmu fanoušků navíc nebudou ani veřejné zdroje do hokeje plynoucí, jelikož politik již nebude cítit potřebu kluby podporovat.
To bychom si měli uvědomit v prvé řadě. A atraktivitu nám zajistí líté souboje, čím ostřejší sportovní zápolení a konkurence hráčská i klubová budou, tím více bude extraliga atraktivní pro fanoušky, tedy i pro sponzory a potažmo radnice. Atraktivitu nám zajistí zúžování extraligy, nikoliv její rozšiřování, obzvláště v situaci, kdy je sporné, zdali vůbec máme hráčské a finanční prostředky i na čtrnáctičlennou soutěž.
No a co by naopak preferovaly kluby? Je to jasné – klid na práci, jistotu, stabilitu. To jsou slova, ze kterých majitelé klubů cítí příjemné brnění v bříšku, která jim kouzlí úsměvy na tvářích. Jenže to je v přímém rozporu s výše popsaným, totiž s podstatou sportu, která tkví ve vzájemném soutěžení.
Majitelé klubů nemají mít jistotu, naopak mají žít, je mi líto, ve stresu a napětí, v neustálé snaze být lepší než ostatní s vědomím, že když to pokazí, šeredně to odskáčou. Průvan je v tomto případě daleko přínosnější než smrádek a teplíčko.
Už jsme si to vyzkoušeli: nesestupování extraligu rozvrátí
Ostatně vším jsme si už prošli. První liga za sebou zkušenost s uzavřením zespodu a postupným rozšiřováním čerstvě má. Přesně tím, co se v extralize navrhuje, si prošla. A byl to naprostý průšvih. Ačkoliv se kluby ze spodních pater zpočátku dušovaly, že se tak nestane, dopadlo to naprosto dle očekávání. Vidina jistoty a nesestupu zapříčinila, že se první liga stala krom bojů o postup nekoukatelnou.
Kluby bez vidiny na lepší umístění už kolem Vánoc zcela rezignovaly na sport a pouze se snažily co nejvíc ušetřit. Nejradši by snad ani dál nehrály, nač zbytečně svítit a udržovat ledovou plochu. Kvalitnější hráči se rozeslali po všech čertech, po ledě se zbytek týmů ploužil mnohdy bez zájmu o věc, ostatně proč by jej měl vůbec předstírat, když vůbec o nic nešlo, a vše se okamžitě odráželo na návštěvnosti.
Jeden příklad za všechny: Ústí nad Labem, ještě před pár lety zvyklé na tisícové návštěvy, postupně spadlo na průměr pod šest set diváků na zápas. Koho by taky zápasy bez vidiny postupu do play-off či hrozby sestupu zajímaly? Maximálně pár věrných, kteří nejdou ani tak na hokej jakožto sport, ale spíše na pivko, klobásku a pokec s přáteli. Chceme tohle vyrobit z extraligy? Proboha, prosím, ne!
Co tedy Českému hokeji poradit? Řekne se to jednoduše, zrealizuje velmi složitě. I v současné době podporovat konkurenci a sportovní základ hokeje. Extraliga i první liga zoufale potřebují zúžit, rozhodně nemáme hráče a velmi brzy nemusíme mít prostředky na udržování čtrnácti klubů v nejvyšší soutěži a další hromady profesionálních klubů v první lize. Potřebujeme přímé postupy a sestupy, soutěživost, rivalitu. A že na to některé slabé kluby doplatí? Ano, ale to je přece sport!
Chránit nejslabší je základem lidskosti a platí ve společnosti, ale ve sportu jde o cestu k záhubě, cestu, na jejímž konci prohrávají všichni a vítězové nejsou žádní.
