Čtvrtý do party. Osmdesátiny slaví po Nedomanském, Holečkovi a Pospíšilovi také Jiří Holík
Je čtvrtým z bývalých československých reprezentantů, kteří se narodili v silném ročníku 1944. Po Václavu Nedomanském, Jiřím Holečkovi a Františku Pospíšilovi dosáhl na významné životní jubileum také Jiří Holík. Legendární levé křídlo, nedostižný rekordman v počtu reprezentačních startů a bratr již zesnulého Jaroslava získal tři tituly mistra světa a čtyři medaile z olympijských her.
"Bouřících hal a hokeje vůbec mám za ta léta už dost," prohlásil před lety už jako spokojený důchodce. "Rád se na sport dívám, ale aktivně už se žádnému nevěnuju. S manželkou od podzimu do jara aktivně chodíme. A tím se celkově řídíme – pořád se hýbat. Ne přímo sportovat, ale pořád být aktivní a hýbat se," doplnil.
S hokejem začínal s bratrem na rybníce v rodném Havlíčkově Brodě, později oba hájili barvy tamní Jiskry. V roce 1963 odešel za Jaroslavem do Dukly Jihlava, kde ještě spolu s Janem Klapáčem vytvořili elitní útok, který armádní celek dovedl k sedmi titulům. Hráč s přezdívkou Malej nastoupil v dresu Jihlavy k 553 ligovým utkáním, v nichž vstřelil 283 branek.
Jaký odkaz zanechali Holeček, Holík, Nedomanský a Pospíšil? Poslechněte si Hokej bez červené – podcast s Robertem Zárubou:
Jako bránící levé křídlo byl mladší z bratří Holíků dlouho nepostradatelný jak pro jihlavskou Duklu, tak i pro reprezentaci. Od roku 1964 absolvoval hráč s charakteristickou dvacítkou na zádech 14 světových šampionátů v řadě, vedle tří titulů z let 1972, 1976 a 1977 se podílel i na šesti stříbrech a čtyřech bronzech. Bez medaile se vracel pouze v roce 1967.
Se 109 odehranými zápasy je v historické tabulce mistrovství světa třetí, v počtu reprezentačních startů je s 319 duely, v nichž zaznamenal 132 branek, pátý. Může se pochlubit i čtyřmi cennými kovy z olympijských her (po dvou stříbrech i bronzech), zahrál si též na úspěšném Kanadském poháru 1976.
Po třetím vítězném šampionátu v roce 1977 se Holík, o nějž svého času usilovali Detroit Red Wings, vzdal reprezentace, aby se mohl více věnovat rodině. O rok později dostal povolení odejít do zahraničí, kde dvě sezony hrál za německý Rosenheim a poté jednu za Stadlau Vídeň. V roce 1981 ukončil kariéru, ale po třech letech se ještě na jednu sezonu vrátil na led v barvách druholigového EV Vídeň.
Po návratu ze zahraničí dokončil pedagogickou fakultu a učil zeměpis a tělocvik, kromě toho ve sportovních třídách koučoval mladé hokejisty. V 90. letech dělal šéfa Dukly Jihlava, dokonce kandidoval na post předsedy svazu, ale poté se z hokejového dění zcela vytratil. "Hned jak to šlo, tak jsem šel do důchodu, abych se mohl věnovat už jen sám sobě, manželce a dětem. A abych taky mohl dělat to, co mě baví," řekl otec Jiřího a Simony.
V roce 1999 byl Holík, jenž je s 415 góly v lize a reprezentaci na 11. místě v Klubu hokejových střelců, přijat do Síně slávy IIHF. O devět let později nemohl chybět mezi prvními jmény v nově vzniklé Síni slávy českého hokeje. Na ocenění a pocty si ale nijak zvlášť nepotrpí.
"Ještě kdyby mě tak politici každou chvíli nenaštvali, ale jinak si života vážně užívám. Rád se setkám s rodinou a přáteli. Některým bývalým spoluhráčům – a to včetně bráchy – už bohužel není dopřáno tady být. A já jsem tady na světě moc rád," prohlásil Holík.