Béliveau po kariéře hokejisty netoužil, přesto se stal legendou Canadiens

Béliveau přitom paradoxně dlouho vůbec netoužil živit se hokejem. Jeho talentu si sice už v patnácti letech všiml manažer Canadiens Frank Selke a podepsal s ním smlouvu, ta ale, na rozdíl od běžných kontraktů uzavíraných v té době s nadějnými juniory, v tomto případě znamenala pouze to, že profesionálně bude v budoucnu hrát jen za Montreal.

Až do 22 let ale Béliveau zářil "jen" v quebecké seniorské lize QSHL a za Canadiens odehrál pouze několik zápasů. Selke si ale nemínil nechat jeho nevšední talent uniknout, a když to nešlo přímo, zkusil to oklikou. Podařilo se mu přemluvit majitele klubu a v roce 1953 celou QSHL koupil. Obratem změnil její status na poloprofesionální a nejproduktivnější hráč soutěže v tu chvíli už podle smlouvy nemohl Habs odmítnout.

Co ale původně vlivem Selkeho obratné kličky vypadalo jako partnerství z donucení, změnilo se postupem času v pevný vztah. "Manželství" Béliveaua s komunitou Canadiens nakonec trvalo více než šedesát let a skon jedné z největších klubových legend 2. prosince 2014 oplakával celý Montreal.

Pro Franka Selkeho byl Béliveau tím posledním dílkem skládačky, ze které chtěl vytvořit vítězný tým. Canadiens sice v prvních dvou sezonách po jeho příchodu nestačili ve finále na Detroit, následujících pět let ale končili vždy s pohárem nad hlavou. Vyhrát pět Stanley Cupů za sebou se žádnému týmu předtím ani potom nepodařilo, rovněž deset finálových účastí v řadě v letech 1951–1960 je platným rekordem soutěže.

A Béliveau, technicky i fyzicky skvěle vybavený útočník, který ale zároveň patřil k nejslušnějším hráčům, měl v této neporazitelné mašině jednu z ústředních rolí. Důkazem budiž šest nominací do All-Star týmu sezony, cena pro nejproduktivnějšího hráče soutěže v roce 1956 nebo dvě Hartovy trofeje.

Po odchodu Maurice Richarda a dalších veteránů se logicky stal vůdcem týmu a nakonec na dlouhých deset let i jeho kapitánem. V šedesátých letech už byl "Le Gros Bill" široce respektovanou personou i mezi protihráči a fanoušky a přidal dalších pět prvenství ve Stanley Cupu – asi nepřekvapí, že i to je z kapitánské pozice rekordní zápis do análů ligy.

V roce 1971 se loučil s kariérou jako nejproduktivnější hráč historie klubu a druhý nejlepší střelec po M. Richardovi (v obou kategoriích jej později předčil jen Guy Lafleur). Ale hlavně jako nejproduktivnější hráč Habs v play-off, přičemž jeho 62 bodů ve finálových sériích je dodnes platným maximem. Bylo proto víc než symbolické, že prvním laureátem Conn Smythe Trophy v roce 1965 byl právě on.

Individuální statistiky a trofeje ale nejsou tím hlavním odkazem éry Béliveaua u Les Habitants. Z Montrealu se za doby jeho působení stal hegemon soutěže, který na rozdíl třeba od Toronta byl schopen prokazovat své kvality i v letech po konci Original Six. Tomu už Le Gros Bill přihlížel z pozice viceprezidenta a ze Stanley Cupu se mohl radovat hned pětkrát během prvních osmi let v této funkci.

Dominance Canadiens se ovšem se stoupajícím počtem účastníků soutěže postupně vytrácela, jejich dres už nebýval snem většiny kanadských nadějí jako dřív a ligové prvenství vybojovali naposledy před 24 lety. A po finálovém vítězství v roce 1993 také opustil tak trochu symbolicky vedení klubu i tehdy dvaašedesátiletý Béliveau.

Vůdčí osobností komunity kolem Canadiens však zůstal až do své smrti a právě na jeho příběhu se dá nejlépe demonstrovat, nakolik je pro Kanaďany hokej víc než jen sport. Proto také jeho jméno nese posledních čtrnáct let cena, kterou uděluje vedení klubu hráči, jenž nejlépe reprezentuje Habs v rámci komunity.

Béliveau ale okomentoval ve svém životopise svůj hokejový odkaz poměrně stručně a se skromností sobě vlastní. "Všechno, čeho jsem dosáhl během své kariéry, a veškeré trofeje, které jsem získal, byly výsledkem týmového úsilí. Pokud se o mně má něco říkat, až tady nebudu, tak ať se o mně hovoří jako o týmovém hráči. To by pro mě byl největší kompliment."