Stoletá NHL. Na začátku legendy stála jedna hotelová schůzka

Druhá dekáda dvacátého století byla v kanadském hokeji hodně turbulentní. Existovalo vedle sebe paralelně několik profesionálních soutěží, často s odlišnými pravidly, kluby živelně vznikaly i zanikaly a do toho na druhé straně Atlantiku zuřila první světová válka, která jednotlivým ligám odčerpávala do zbraně povolávané hráče.

Čtveřice zakládajících členů NHL měla své kořeny v profesionální lize NHA, která se v kanadských provinciích Ontario a Quebec hrála v letech 1909-1917 a je proto považována za přímého předchůdce NHL.

Nová soutěž také přejala většinu novinek v pravidlech, se kterými přišla NHA, ať už se jednalo o pevný počet pěti bruslařů na každé straně, střídání během hry nebo čísla na dresech.

V posledních letech existence ale NHA oslabovaly spory mezi majiteli, soupeření s konkurenční Pacific Coast Hockey League o hráče, samozřejmě válečná situace a nedostatek financí.

Situace se vyhrotila na začátku roku 1917, když ze šestičlenné soutěže kvůli nutnosti plnit vojenské povinnosti odstoupil mimořádně populární armádní tým Toronto 228th Battalion.

Vedení ligy reprezentované prezidentem Frankem Calderem nechtělo pokračovat v lichém počtu účastníků a rozhodlo se rozpustit druhý torontský tým Blueshirts a jeho hráče rozdělit mezi ostatní.

Je třeba se zbavit Livingstonea

Majitel Blueshirts Livingstone se jednání neúčastnil, protože už na začátku sezony byl kvůli porušování pravidel zbaven hlasovacího práva ve vedení soutěže. A právě konec "228. praporu" použili jeho konkurenti jako záminku pro to, aby jej zkusili odstavit úplně. Na jaře se hráči měli do klubu vrátit s tím, že Blueshirts měli být po sezoně prodáni novému majiteli.

Livingstone sice původně souhlasil s tím, že prodá klub nejvyšší nabídce, nakonec se ale rozhodl ligu zažalovat. Jelikož však podle pravidel NHA nebylo možné problémového majitele ze soutěže vyloučit úplně, dostala se liga do patové situace.

Na svém výročním zasedání v listopadu 1917 se vedení NHA rozhodlo zrušit nadcházející sezonu, oficiálně kvůli komplikovanému fungování pětičlenné soutěže a také kvůli nedostatku hráčů vlivem odvodů do armády.

Jednání ale pokračovala dál a už o necelý týden později zbývající čtveřice klubů mimo Toronta zformovala novou soutěž, nazvanou NHL. Původně jako dočasnou ligu, jednou z variant totiž bylo obnovení NHA v následující sezoně, pokud Livingstone svůj klub do té doby prodá.

Do ní samozřejmě svého oponenta nepřizvali, práva na hráče Blueshirts ale byla převedena na NHL, což se následně stalo předmětem dalších soudních sporů.

Quebec odstupuje, zakládající trojici doplňuje Toronto

Do sezony totiž oproti původním předpokladům kvůli finančním problémům nenastoupil Quebec. Narychlo se tak hledal náhradník a liga se domluvila na dočasném řešení s majiteli torontské arény. Zde vznikl čtvrtý klub, na který byla převedena práva Livingstoneových hráčů. Tým oficiálně neměl jméno, ale fanoušci jej nazývali prostě Blueshirts, protože hráči, stadion i dresy zůstaly stejné.

Ironií osudu to samozřejmě byl právě tento "bezejmenný" klub, který nejprve porazil v play-off hraném systémem doma – venku Canadiens, následně v pětizápasové sérii i vítěze PCHA Vancouver Millionaires a vybojoval Stanley Cup.

Zajímavostí prvního finále bylo, že se hrálo celé v Torontu a místo pořadatelství zápasů se střídala pravidla, podle kterých se hrálo – v PCHA v té době ještě existovala pozice volného šestého bruslaře, tzv. rovera, kterou NHA zrušila už v roce 1912.

Podle dohody měli noví správci torontského klubu zaplatit Livingstoneovi za "pronájem" jeho hráčů na sezonu. K tomu se ovšem neměli a tak Livingstone požadoval náhradu u soudu, samozřejmě patřičně navýšenou čerstvým ziskem poháru. Klub fungoval ještě jednu sezonu, už pod jménem Arenas, poté ho noví majitelé přejmenovali na St. Patricks a v roce 1927 získal své současné jméno – Toronto Maple Leafs.

První a poslední sezona pro Wanderers

Úvodní zápas historie NHL skončil 19. prosince 1917 po divoké přestřelce vítězstvím Wanderers 10:9 nad Torontem. Pro anglofonní montrealský klub to bylo, jak se brzy ukázalo, první a zároveň poslední vítězství v soutěži. Další tři zápasy do konce roku prohrál, navíc ho trápily finanční těžkosti, slabé návštěvy a nedostatek hráčů.

Poslední ranou z milosti pro čtyřnásobného vítěze Stanley Cupu byl požár, který 2. ledna 1918 zcela zničil jeho halu. Wanderers byli vlastníkem Westmount Areny, která byla pojištěna jen na třetinu odhadované škody, klub navíc přišel o veškeré vybavení. Majitel klubu Sam Lichtenhein se tak rozhodl odstoupit ze soutěže, ačkoliv mu nabízela dočasné útočiště hala v Hamiltonu.  

Konkurenční Canadiens byli sice ve stejné situaci, jenže v aréně byli pouze v nájmu. Takže se "jen" vrátili do své původní haly Jubilee Rink, v soutěži působí dodnes a s 24 vítězstvími ve Stanley Cupu, z toho 23 za dobu existence NHL, jsou nejúspěšnějším klubem historie. Spolu s Torontem jsou navíc jedinými dvěma organizacemi, které v lize fungují od začátku.

"Simulant" Benedict a střelecká superhvězda Malone

Z hráčských zápisů úvodní sezony se sluší zmínit alespoň dva. Brankář Ottawy Clint Benedict se zasloužil o to, že liga ještě v průběhu sezony zrušila pravidlo, které gólmanům přikazovalo v brance stát. Benedict tak dlouho padal na led s výmluvou, že upadl, kterou se vyhýbal trestu, až NHL raději brankářské zákroky na ledě povolila. Jak k tomu s despektem poznamenal prezident soutěže Frank Calder, "ať si klidně stojí třeba na hlavě".

První opravdovou superstar soutěže byl bezpochyby Joe Malone, přezdívaný Fantom. Fenomenální střelec byl sice většinu kariéry věrný rodnému Quebeku, nejlepší sezonu kariéry ale prožil v úvodním ročníku NHL v dresu Canadiens, jelikož Bulldogs do soutěže nakonec nenastoupili. Malone skóroval pětkrát v prvním utkání Habs proti Ottawě a celkem zaznamenal ve 20 zápasech 44 branek.

Jeho průměr 2,2 gólu na utkání je nepřekona(tel)ným rekordem soutěže, stejně jako 100 branek dosažených v pouhých 62 utkáních nebo 7 zásahů do sítě Toronta 31. ledna 1920, v jeho jediné sezoně za Bulldogs. Přesto, když o čtyři roky později končil v Montrealu kariéru, Canadiens ani neuvedli jeho jméno na Stanley Cupu, který v tom ročníku vyhráli.