Schicka asi rozhodil terén a Souček by penalty kopat neměl, říká Panenka
Dva zápasy, dvě neproměněné penalty, dvě porážky. To je bilance národního fotbalového týmu na rozloučenou s elitní skupinou Ligy národů. Patrik Schick proti Portugalsku ani Tomáš Souček ve Švýcarsku gólmany ze značky pokutového kopu nepřekonali. Důvody, proč jim to nevyšlo a kdo by měl za národní celek kopat penalty, se snažil najít legendární Antonín Panenka, autor možná nejslavnějšího pokutového kopu světa.
"Co udělali špatně? Nedali ji," konstatoval s úsměvem muž, který tehdejší československé reprezentaci slavným "vršovickým dloubákem" zařídil ve finále mistrovství Evropy 1976 v Bělehradě v penaltovém rozstřelu s Německem titul.
Penaltu má kopat koncový hráč
"Schick už si při penaltě upravoval terén a možná ho to trochu rozhodilo, chtěl dát větší ránu a moc to zvedl," vzpomínal na závěr první půle v Praze, kdy Portugalci vedli 2:0.
Penaltový profesor Panenka se zamyslel i nad dotazem, jestli neměl i ve Švýcarsku jít na penaltu radši znovu Schick. "Nevím, jak to měli trenéři určené. My jsme byli vždycky vybraní na penaltu tři a šel kopat ten, kterému se při zápase dařilo a věřil si. Musíte na ni jít naprosto přesvědčený, že ji dáte. Nesmíte mít sebemenší pochybnost," vysvětluje s tím, že i on někdy penaltu neproměnil, ale když byla další, tak na ni šel znovu a dal ji.
"Protože jsem si věřil," dodává.
"Nic proti Součkovi, ale já si nemyslím, že to je fotbalista, který by měl střílet pokutové kopy. To má být koncový hráč, který to umí kopnout, má techniku a Souček na penaltu není ideální volba," tvrdí člen Klubu ligových kanonýrů pro fotbalisty, kteří v ligách nastříleli přes sto gólů.
"Spíš si myslím, že na ni mohl jít Barák... Ale nevím, jestli to trénují, nebo jestli pořadí hráčů, kteří by měli kopat penaltu, určují trenéři..."
Do strany nahoru a je to na 99 procent
Nejlepší fotbalista Československa roku 1980 říká, jak nejlépe pokutový kop proměnit. "Jsou dvě možnosti. Buď si postavím míč a jsem rozhodnutý, že ji dám doprava nebo doleva. Anebo chci reagovat na pohyb brankáře – to se ale dneska už moc nenosí, protože gólman se už může pohybovat po lajně, což dřív nemohl a šel vždycky napřed," říká muž proslulý skvělou kopací technikou.
Svůj recept má jasný. "Jsem přesvědčený, že nejzranitelnější místo pro brankáře jsou oba kouty od poloviny branky nahoru. Nemusí to být zrovna šibenice. Gólman, když skočí, tak z devětadevadesáti procent dosáhne do poloviny výšky branky, nahoru ne. Kdyby to Souček dal nahoru, tak to byl gól," tvrdí přesvědčeně.
Bez tréninku to nejde
Dát penaltu na tréninku, nebo na plném stadionu v důležitém zápase je velký rozdíl. Ale Panenka je přesvědčený, že kopat penalty na tréninku je přesto hodně důležité.
"Bez tréninku to nejde. Já penalty kopal na tréninku denně, abych dostal jistotu. Nacvičíte to a jste téměř neomylný. Věděl jsem, že se vždycky trefím do čtverce padesát na padesát centimetrů," říká přesvědčeně.
Psychika podle legendy českého fotbalu samozřejmě ale hraje taky velkou roli. "Jenže když vím, že to tam umím kopnout, tak to tam dám," vysvětluje. Ovšem přiznává, že ani on neproměnil všechny pokutové kopy, které zahrával. "Ale když to bylo důležité, o něco šlo a rozhodčí pískl penaltu, tak jsem nevnímal. Měl jsem klapky na očích a na uších, soustředil jsme se jen na to, že musím penaltu proměnit. A nevzpomínám si, že bych nějakou důležitou za národní tým nebo za Bohemku v poháru či za Rapid Vídeň nedal."
Ale hned dodává, že tehdejší pravidla, kdy se gólman mohl pohnout, až když míč po kopu opsal svůj obvod, byla pro střelce výhodnější. "Dneska pohybem na lajně mohou brankáři střelce strašně rozhodit. Ten pak třeba na poslední chvíli změní, co chtěl udělat, a to je ten průšvih," končí rozhovor.
