Silniční cyklistika 2015: Boje, pády, urážky

Gent-Wevelgem a jarní klasiky

Belgická jarní klasika nebyla jen jedním z nejvíce strhujících závodů posledních let. Závodníci na náročné, více než dvousetkilometrové trati nebojovali jen proti sobě. Větším nepřítelem zde byl prudký vítr - na záběrech televizních kamer bylo vidět závodníky, jak se proti němu chrání všemi možnými způsoby. Nestačilo zde klasické schovávání se v balíku, jezdci často jeli až jakoby v diagonálním směru, aby je poryvy nesfoukly. Někdy, jako v případě Gerainta Thomase, ani to nestačilo a výsledkem byly pády do škarpy.

Otázka, kterou závod jaksi mimoděk položil, však zní: Má smysl závodit i v takovýchto podmínkách? Neplatí to samozřejmě jen pro Gent-Wevelgem, před několika lety to byl zase sníh v závodě Milán - San Remo (případně "sněžná" etapa loňského Giro d'Italia), na začátku tohoto roku se pro změnu mluvilo o vysokých teplotách během závodu v Kataru. Z bezpečí domácího gauče a televizního zařízení se dobře mluví o fantastickém závodění, na druhou stranu je třeba myslet i na bezpečnost samotných závodníků. Od nich jsou čím dál častěji slyšet protesty - v situaci, kdy má na samotnou existenci sportu velký vliv příjem z televizních práv a organizátoři (a vlastně všichni vyjma závodníků) tlačí na to, aby šlo o co nejnapínavější podívanou, jsou však jejich práva odsouvána stranou.

Z českého pohledu šlo o další velmi úspěšné jaro pro Zdeňka Štybara. Závod Strade Bianche bývá často jmenován jako jeden z těch, který by si zasloužil postup mezi podniky nejvyšší kategorie World Tour - mluví pro to náročnost trati, její úseky po prašných šotolinových cestách, finále v úzkých uličkách Sieny a v neposlední řadě i fotogenická toskánská krajina. Český šampion, který v první polovině roku jezdil v národních barvách, zde v závěru závodu předčil Grega Van Avermaeta a na náměstí v Sieně dorazil jako první. 

Od Štybara to navíc nebylo vše. O měsíc později jel znovu o vítězství, tentokrát ovšem na velodromu, který tvoří závěr Paříž-Roubaix. Ve finiši v sobě našel více sil pouze John Degenkolb, který českému závodníkovi těsně upřel onu ikonickou dlažební kostku, již dostává vítěz závodu. Degenkolb byl ještě spolu s Alexanderem Kristoffem nejsilnějším závodníkem jarní části sezony - mezi sebou si rozdělili triumfy i na závodech Kolem Flander či Milán - San Remo.

Giro d'Italia

Alberto Contador se jako jezdec, který ve své kariéře dokázal prakticky vše, nebojí dalších výzev. Před sezonou tak oznámil svůj útok na double - vítězství jak na Giru, tak na Tour de France (poslední, kdo zvládl vyhrát v jedné sezoně oboje, byl Marco Pantani). V Itálii to byly tři týdny náročné bitvy mezi Contadorem a slibnou dvojicí z Astany, Fabiem Aru a Mikelem Landou. Momentem, kdy se celý závod pravděpodobně definitivně rozhodl, byla šestnáctá etapa. Ta závodníky vedla přes horská passa Tonale, Mortirolo a Aprica.

V prvé řadě se znovu ukázalo, že z gentlemanského etosu sportu zbývají skutečně už jen poslední útržky. Etika cyklistiky říká, že se neútočí v případě, kdy má vedoucí závodník technické problémy - přesný opak udělaly stáje Astana a Kaťuša v okamžiku, kdy musel Contador měnit kolo. Jako by ale v tomto případě jen dráždily onoho známého hada bosou nohou. Contador stáhl ztrátu a ve stoupání na Mortirolo se přehnal přes lídra Astany Arua, který nakonec ztratil zhruba dvě minuty a ve výsledku i šanci na celkové vítězství. Aruovy grimasy a zjevné zklamání alespoň ukázaly, že jestli sport ztratil zbytky etiky, nepostrádá nic ze svých emocí.

Důležitějšími, než se zprvu mohlo zdát, se tři týdny ukázaly být pro Leopolda Königa. Do závodu vstupoval v pozici dvojky Teamu Sky, avšak po katastrofálním/komickém představení Richieho Porta nakonec vedl tým on. Konečné šesté místo znovu svědčí o tom, že je jedním z nejstabilnějších závodníků v pelotonu. König není možná typem šampiona, se kterým závody stojí a padají - daleko více připomíná závodníky jako Jürgen Van Den Bröck, který ve svých nejsilnějších letech jezdil na kraji první pětky pořadí velkých závodů. 

Tour de France

Nikdo si v sezoně neprocházel větším tlakem než Chris Froome. Brit jako by se stal terčem, do kterého se soustřeďují všechny kritické hlasy, zároveň však také nikdo neudělal pro rozptýlení dopingových obav více než on. Ukázky z jeho výkonnostních dat a před nedávnem provedené testování v nezávislé laboratoři zřejmě tak jako tak nebudou dost na to, aby přesvědčily kritiky. Těžko říci, co může Froome udělat více.

Když se posuneme směrem od dopingu, twitterových válek a kelímků s močí, které měli fanoušci házet na Frooma během Tour de France, zbyde nám jen jeho suverénní vystoupení. Od počátku koncentrovaný a odhodlaný nedopustit, aby ho ze závodu vyřadily technické či zdravotní komplikace - Froome působil jako závodník na vrcholu sil, soupeři jako nedůslední imitátoři. Nairo Quintana může být o něco lepším vrchařem, jeho slabiny jsou ovšem jinde, a to hlavně v časovkách a zvládání externích faktorů (v letošním případě vítr ve druhé etapě) na trati. Sezona Vincenza Nibaliho byla s výjimkou vítězství v Lombardii tak slabá, že o ní nakonec nejspíš ani není třeba mluvit, Alberto Contador se zase sám o sobě dozvěděl, že double mohl zvládnout v dřívějších letech - ale ne nyní.

Český pohled na Tour byl veskrze příjemný. Především Zdeněk Štybar potvrdil svou současnou výkonnost, když jednu etapu vyhrál a v několika dalších útočil. Leopold König byl loajálním a užitečným pomocníkem, a ani zbylí čeští zástupci se v pelotonu neztratili. Pokud se dále bude zlepšovat i Petr Vakoč, mohla by česká účast ve Francii ještě vzrůst.

Konec kauzy Romana Kreuzigera

Kreuzigerův případ byl tak táhlý a únavný (pro všechny), že většina byla zkrátka ráda za to, že je celá věc u konce. Kreuziger ze všeho vyšel jako oběť – ať už jeho kredit v cyklistickém světě klesl či ne, nic mu prokázáno nebylo a mělo by se s ním podle toho jednat. Co se týče sportovní stránky, jeho kariéra se po vrcholném roce 2013 zastavila a je otázkou, zda na své předchozí výkony dokáže navázat. Od toho se bude odvíjet i jeho další budoucnost – Oleg Tiňkov po nadcházející sezoně odchází z cyklistiky i se svými miliony a je nejisté, co s jezdci této stáje bude.

Vuelta: Souboj Dumoulin x Aru

Většina fanoušků by se zřejmě shodla na tom, jaká byla ta nejnapínavější Grand Tour roku. Odpovědí by nebylo Giro ani Tour, nýbrž Vuelta. Nezasloužil se o to ovšem souboj Frooma, Nibaliho a Quintany. Závodníky, kteří ve Španělsku bojovali o rudý dres, byli Fabio Aru a Tom Dumoulin – a jejich souboj byl nerozhodnutý až do předposlední etapy. V ní se nakonec ukázalo, že Aru je přece jen lepším vrchařem, nehledě na to jezdcem, jehož tým byl na podobný souboj xnásobně lépe vybavený než spíš na sprintery orientovaná Dumoulinova stáj. Aru mohl v cíli slavit první Grand Tour.

Možná zajímavější je ale příběh jeho soupeře, Nizozemce Toma Dumoulina. Ten se totiž dosud prezentoval jako výtečný časovkář, že by se ale měl takto předvést v závodě, který je co se týče kopců snad ještě náročnější než Tour de France, zřejmě nikdo nečekal. Jeho úspěch nakonec zřejmě uspíšil změny ve stáji Giant-Alpecin – směřování týmu se začíná orientovat i na etapové závody. Obětí nové se zčásti stal (byly tam i jiné faktory) dominantní sprinter předchozích dvou let Marcel Kittel, který mění působiště. Giant-Alpecin směřuje v Dumoulinovi a Warrenu Barguilovi za jinými cíli.

Peter Sagan triumfuje na mistrovství světa

Silniční profesionálové jsou z většiny spíš introvertní povahy a žádná velká show se od nich nečeká. Peter Sagan je v tomto anomálií a výjimkou. V čem je rovněž výjimkou, jsou jeho kvality, kdy dokáže kvalitně odjet takřka jakýkoliv typ závodu. Trať MS mu seděla a nakonec toho dokázal využít. Přestál Štybarův útok a poté se přehnal kolem Grega Van Avermaeta, v cíli si mohl dovolit i oslavy.

Před sezonou se spekulovalo, jak Sagan zvládne přesun do nové stáje. Pochybnosti ještě podněcoval trochu rozpačitý začátek, kdy ne a ne protrhnout výsledkovou mlhu. Věci se ovšem zlepšily a finále sezony v Richmondu ukázalo, že Sagan patří (a patřit zjevně bude) na špici profesionálního pelotonu.