Paolo Di Canio – je problém mít (bývalého) fašistu za trenéra?

Takový výbuch negativních reakcí na jmenování Paola Di Cania do funkce trenéra týmu možná nečekalo ani samotné vedení Sunderlandu. Patrně si však nebezpečí svého rozhodnutí mohlo uvědomit dříve. Zvláště když nevýkonným místopředsedou, tedy de facto ambasadorem klubu, byl bratr dnešního lídra labouristů David Miliband. Muž, který by jako málo jiných lidí ve fotbale měl velmi dobře chápat prostředí severovýchodní Anglie a mít zdání o tom, jak citlivá jsou anglická média.

A paradoxně právě Milibandova rezignace na post v klubu v důsledku jmenování Di Cania celou aféru spustila. Záhy se se svými protesty přidala také asociace durhamských horníků, kteří poukazovali na problémy se zvyšujícím se pravicovým extremismem v oblasti severovýchodní Anglie, a místní skupiny válečných veteránů, kteří s fašismem a nacismem bojovali.

Jinak než u nás

V českém prostředí se celá kauza může zdát poněkud přepjatá. Jde přece o pouhého trenéra fotbalového klubu, a tak se nikomu ze svých politických názorů nemusí zpovídat – jde čistě o sport, dalo by se říct. A jestliže se v Česku sami politici neostýchají označit za rasisty a celá debata o fotbale je spíše ospalá a věnuje se téměř výhradně sportovním otázkám, je to poměrně pochopitelné.

Celá událost však velice dobře dokumentuje povahu anglického prostředí. Klub zde znamená více než jenom sportovní sdružení – jde o jednoho z hlavních reprezentantů města a ve velkém spolupracuje s lokální občanskou společností. A to vše přesto, že kluby nejsou městy téměř nijak finančně podporovány a jsou velmi často vlastněny zahraničními majiteli – což je i případ Sunderlandu.

Politický muž

Zvláště reprezentativní prvek a globální dosah Premier League je v tomto případě nesmírně důležitý a je to jeden z důvodů, proč předchozí Di Caniovo působení ve čtvrtoligovém Swindonu neprovázela stejná mediální bouře. Dnes naopak situaci kolem Sunderlandu věnoval svůj editorial i věhlasný ekonomický deník Financial Times. I tento průměrný tým anglické ligy totiž může mít na dresu sponzorský nápis iniciativy Invest in Africa, která tak ročně do klubové kasy přináší ohromujících 20 milionů liber.

Dosti záludnou otázkou je, nakolik jsou Di Caniova politická přesvědčení nebezpečná zrovna ve fotbalovém prostředí, nakolik se prolínají s jeho stylem práce a jaký mohou mít celkový vliv. Je pravda, že trenér sám pod tíhou tlaku vydal prohlášení o tom, že není fašista a politicky angažovaný muž. Pravdou však je, že více politicky angažovaného muže ve fotbale najdeme jen těžko.

Světem před několika lety prolétla neslavná fotografie, na níž Di Canio salutuje fanouškům vztyčenou pravicí po derby Lazia s AS Řím, bývalý útočník však hajlování popsal jako "starý římský pozdrav." Fotbalista se sám v rozhovoru označil za "fašistu, ale ne rasistu" a na bicepsu má vytetováno slovo DUX – odkaz na italského fašistického vůdce Benita Mussoliniho. V prosinci roku 2010 pak Di Canio byl přítomen na pohřbu jednoho z hlavních italských fašistů Paola Signorelliho, muže souzeného za bombové atentáty, které si vyžádaly 85 obětí.

Autoritář v kabině

Obecné politické a socioekonomické názory nejednoho fotbalového manažera můžeme poměrně dobře odezírat z různých rozhovorů, není však zvykem, že by přímo poukazovali na své politické preference. Di Caniova situace je tedy z tohoto pohledu dosti nezvyklá. Není pochyb o tom, že se jedná o velmi talentovaného trenéra – od začátku jeho působení ve Swindonu dokázal vyhrát největší procento zápasů v historii klubu. Za normálních okolností by jeho kariéra dost možná kulminovala a zanedlouho by se tak ujal místa ve velkém evropském klubu.

Snad i proto se tento problém řeší s takovou intenzitou. Jestliže by jako trenér s autoritativními sklony (jak jej popisuje například bývalý Di Caniův spoluhráč z West Hamu David James ve svém článku pro deník Guardian) dosáhl podstatných úspěchů, připisovaly by se na vrub také právě otrlejším způsobům, kterými spravuje chod týmu?

V Anglii bez úhony

To je na jednu stranu poměrně legitimní otázka, nicméně za celou hráčskou kariéru v Anglii Di Canio nebyl spojen s jakoukoliv rasistickou či fašistickou aférou. Sám James připouští, že v kabině nikdy nic podobného od Di Cania nezaznamenal, a jiný černý hráč Stan Collymore na Twitteru poukázal na to, že jej "nikdy žádný bývalý italský exfotbalista nenazval 'negrem', na rozdíl od spousty anglických hráčů".

Nakolik tedy Angličané vnímají za důležité poukazovat na to, že fašismus jim není lhostejný v žádném odvětví, stejně problematicky vnímají fakt, že by se někomu mělo zakazovat politické přesvědčení. U Di Cania je navíc situace o to složitější, že jeho výklad fašismu se nejspíš příliš neshoduje s představou, jakou má o této ideologii anglická společnost. Jestliže se navíc čtyřiačtyřicetiletý italský trenér od fašismu distancoval (což však odmítl udělat na předchozích tiskových konferencích), je pravděpodobné, že jsme se na nějakou dobu dočkali jeho posledních politických prohlášení.